Styl, jakým Maciej Malicki píše, není vzdálen jeho stručným, výstižným a lakonickým anekdotám Daniila Charmse, a místy se mu podobá i grafická podoba textu nebo jazykové hrátky (vymýšlení neologismů, záměna jedné hlásky ve všech slovech povídky). „Lidské ucho neslyšelo, nebo – slyšet nemohlo. I přesto Malicki přenáší ten neobyčejný příběh ucha bez mrknutí oka a s takovou lehkostí, jako by sepisoval rozhovory svých hrdinů z jakési magické pásky, nebo přinejmenším – zpaměti. Zajímavé je pouze to – opakuje po velkých mistrech periferního pozorování – co jde mimo nás. Buczkowski a Białoszewski by byli Maciejovi Malickému vděční. Tak dozrálý literární prozaický debut je čistou radostí a jazyková obratnost autora velice řídká...,“ dočtete se na přebalu knihy Macieje Malického Kawałek wody.

Nutno přiznat, že v současném proudu autenticity a autobiografie stojí Malicki tak trochu mimo hlavní kolej. Ne, že by jeho minipříběhy byly úplně smyšlené, nebo že by nebyly dostatečně „ze života“. Způsob, jakým je interpretuje, je však současným literárním trendům na hony vzdálený, oproštěný od sebestřednosti, a spíše připomíná návaznost na takové spisovatele, jakými jsou Witold Gombrowicz nebo světoznámý polský dramatik Sławomir Mrożek. Malicki z nich čerpá do velké míry (a vědomě), své fabuly však dokáže velice jemně přizpůsobit svým životním zkušenostem, smyslu pro humor a současným životním, kulturním a literárním trendům. Dalo by se říci, že je jakýmsi literárním matematikem. Učebnicové, vzorové rozhovory typu: „Dobrý den. Jak se máte? Já se mám dobře. A jak vy?...“ jsou chvílemi nejen vtipné, ale především jsou trefnými karikaturami jednotlivých lidských charakterů.

Oblíbeným tématem Malického jsou především jednoduché, zdánlivě banální příběhy jeho přátel, jejichž počáteční nesmyslnost vede ke konečné úlevě (místy lze hovořit dokonce o duševní katarzi...). A potom také déšť, nádraží, vlaky a jednotlivé stanice (svým způsobem asociující tvorbu ruského konceptualisty Venedikta Jerofejeva) – je jim věnována celá jedna část knihy.

Ruskou absurdní klasiku, a to především jejího otce Daniila Charmse, Malicki následuje také poměrně věrně – styl, jakým píše, není vzdálen jeho stručným, výstižným a lakonickým anekdotám, a místy i grafická podoba textu nebo jazykové hrátky (vymýšlení neologismů, záměna jedné hlásky ve všech slovech povídky...). Společně s aplikací na polskou mentalitu a na jednotlivé sociálně-kulturní zvyky však vzniká poměrně a originální dílo.

Maciej Malicki
Bicykly

- Co děláš, Romku?
- Poslouchám.
- A co?
- Přírodu.
- Ptáky? Vodu? Vítr?
- Všechno.
- U utrženýho sedí Kavač.
- Co dělá?
- Jako vždycky. Kombinuje.
- No jo.
- Dneska vymýšlí jazyková zlepšení.
- Vždycky je vymýšlel. Zkratky.
- Ano. Vím.
- A má něco nového?
- Má.
- Co?
- Místo v češtině – češtině.
- Dobře. A ještě něco?
- Ano. Místo vypráví chůva – vypráchůva.
- Proč ne. Počkej... Slyšíš to?
- Co?
- Zase ten pták. Dělá jako bicykl.
- Myslel jsem, že to někdo jede na kole.
- Vidíš. Úplně stejně. Jako kolo, u kterého vynechává řetěz.
- A co to je za ptáka?
- Nemám ponětí. Nějaký nový. Nikdy jsem ho neslyšel.
- Možná je porouchaný?
- Jak porouchaný?
- Možná má něco s hlasivkama?
- No vidíš, to je možné. Jako bicykl.
- Dobře Romku, já jdu.
- Kam?
- Hledám Krystala.
- Odešel asi před půl hodinou. Za mníkem jednovousým.
- Ještě ho nevylovil?
- Ne, už po dva týdny.
- Já jdu, nazdar.
- Nazdar.

- Nazdar, Krystale. Čekáš na mníka jednovousého?
- Nazdar, čekám. Je někdo u řeky?
- Kavač a Romek.
- Romka jsem viděl.
- Povídal.
- Co mník?
- Vyhýbá se.
- A co?
- Kačeny ho vyplašily.
- Tamty?
- Jo. Stará s mladýma.
- Jak víš, že to je matka?
- Poznám to podle peří. Samec má na hlavě jiné. Někdo jede na kole. Určitě Dobytek. Přeskakuje mu řetěz.
- Ne. To je pták.
- Pták?
- Romek to říkal. Ostatně právě nikdo nejede. Co ty kačeny dělají?
- Normálně hrajou na babu. Proto mníka vyplašily.
- Dostaneš ho?
- Musím. Už dva týdny.
- Je velký?
- Obrovský.
- Co s ním uděláš?
- Vyudím ho. A lebku vykuchám. Dám ji do mraveniště.
- Zase ten bicykl. Jejku. Druhý. To jsou nějací noví ptáci.
- Říkals to.
- Ano. Ne. Mysleli jsme s Romkem, že to je pták s poškozenýma hlasivkama. Ale druhý? O, kurva, třetí. Letím za Romkem. Nazdar.
- Nazdar.