Před pětašedesáti lety - 26. dubna 1937 odpoledne - zahájila německá letka Kondor bombardování baskického městečka Guerniky. Poprvé ve válečných dějinách došlo k nasazení zápalných bomb. Po tříhodinovém náletu bylo město srovnáno se zemí. V plamenech zahynulo 1645 osob a další 899 bylo zraněno.

Nečekaným útokem na někdejší sídelní město Baskicka a symbol nezávislosti se podařilo Frankovu vojsku podlomit odpor posledních oddílů vojáků baskické armády. Když v červnu obsadily frankistické oddíly i hlavní město Baskicka Bilbao, prohlásil jeho nový starosta Jose Maria Areilza ve svém inauguračním projevu: "Bilbao se nevzdalo, bylo dobyto armádou a vojáky za cenu ohromných obětech na lidských životech. Bilbao bylo vykoupeno krví... Ta strašlivá, zlá noční můra nazvaná Euskadi, která byla výplodem socialismu a biskajské tuposti, byla jednou provždy vymícena... Čistá vojenská operace znovu přičlenila Biskajsko ke Španělsku." K padesáti tisícům přímých obětí občanské války v Euskadi, jak označují svou zemi sami Baskové, se přidala ještě tisícovka popravených během poválečných represálií. Sto padesát tisíc lidí muselo odejít do exilu a deset tisíc jich bylo zavřeno ve věznicích. Po zrušení autonomie a relativní samostatnosti provincie, která disponovala vlastní měnou, vojskem i zahraniční politikou, došlo i na pronásledování projevů národního života. Baskicky se nesmělo na veřejnosti mluvit, byla zakázána baskická jména a dokonce z hrobů se musely odstraňovat nápisy v baskičtině.

"Vysvětlil jsem jí, že Němci bombardovali Guerniku a co to pro Basky znamenalo. Samozřejmě jsem to neudělal ze zlomyslnosti - abych se pomstil za sexuální selhání, chci říct -, jen jsem jí chtěl vysvětlit odkud pocházím," říká vypravěč jedné z povídek, které letos vydal pod souhrnným názvem Nechej mě pod zemí baskický spisovatel Ramon Saizarbitoria. Hlavní hrdina novely Rossettiho obsese se chce představit mladé Němce a válečná porážka je jediným bodem, jenž mu umožní vlastní zemi umístit v čase a prostoru. Občanskou válku už samozřejmě nezažil, ale její následky si v sobě nese i on. Neúspěšný autor knihy o Gastronomii a krajině neustále v životě nachází překážky, které mu brání dosáhnout plné realizace v profesním i osobním životě. Komplex věčného outsidera mu nedovoluje aktivně rozhodovat o vlastním životě. "Jsi melancholický," pokračovala, "vy všichni Baskové jste takoví. A pokud jdete do války, tak proto, že milujete porážku. Líbí se vám její estetika, ani byste nedokázali hrát roli vítězů," vyčítá mu jeho láska svobodně se pohybující mezi Paříží a Londýnem.

* * *

Ramon Saizarbitoria (1944) je povoláním sociolog. Dnes pracuje jako ředitel Dokumentačního a vědeckého střediska sociálních studií SIIS v San Sebastianu. V roce 1994 získal Cenu Sustatu baskické vlády za profesionální dráhu. Od 60. let se nicméně věnuje i literatuře. V roce 1967 založil s jinými spisovateli nakladatelství LUR a v letech 70. literární časopis Oh Euzkadi. Debutuje románem Egunero hasten delako (Protože každý den začíná). Rok jeho vydání 1969 bývá baskickými kritiky označován za počátek baskicky psané moderní literatury. Bylo-li po tematické stránce zlomové vydání existenciální román Leturiaren egunkari ezkutua (Leturiin tajný deník, 1957) od Txilardegiho, postupy moderní literatury s výraznou formální stránkou, četnými digresemi, experimenty s narativními kategoriemi a úvahami o samotném smyslu psaní (metaliteratura), to vše se poprvé skutečně objevuje až u Saizarbitorii. Autor pokračoval v rozvíjení vypravěčských technik i v dalších románech, které spolu s četnými intertextuálními odkazy přispěly k jeho pověsti formálního experimentátora. Jako by v pozadí zůstala obsahová stránka Saizarbitoriova díla, v níž se spisovatel i za cenu případného nepochopení věnuje aktuálním problémům baskické společnosti. Hlavním námětem jeho prvního díla je potrat a příběh studentky dovoluje rozehrát úvahy o rasismu, postavení žen a feminismu. Sám shrnuje motivy svého psaní v jednom rozhovoru pro Eusko News: "Svůj první román jsem napsal protože jsem věděl, že to, co se kolem mě vydává, nezobrazuje svět, ve kterém žiji. Chtěl jsem napsat něco, ne dobrou literaturu, jen aby to hovořilo za Basky mé generace. Tak jsem to také udělal. Ne že bych se cítil spisovatelem, nýbrž jsem chtěl zaplnit mezeru v baskičtině. [...] myslím, že k tomu přispěla i obrozenecká (abertzale) ideologie. Snad kdybych se nenarodil v menšinové kultuře, nikdy bych se do psaní nepustil".

Bezpochyby nejúspěšnější se stala jeho druhá kniha Ehun metro (Sto metrů). Jon Juaristi spisovatel, překladatel a profesor na Baskické univerzitě, ji označuje plným právem za nejméně pochopené literární dílo v historii baskického písemnictví. Příběh o posledních sto metrech příslušníka organizace ETA a několika minutách následujících po jeho zastřelení na Ústavním náměstí v San Sebastianu je vyprávěn z několika vypravěčských perspektiv. Zhuštěný děj využívá filmových technik zpomalení a střihu. Napsat román o organizaci ETA v době, kdy vrcholí pronásledování jejich členů, nutně svádělo k ideologickým výkladům. (Na počátku 70. let se odehrál známý "burgoský proces", při němž bylo vyneseno několik trestů smrti nad členy této organizace. I přes zmírnění trestů zabila ETA koncem roku 1973 Frankova nástupce admirála Carreru.) Román je v roce 1974 zabaven policií a smí být vydán až po Frankově smrti v roce 1976. V roce 1985 byl zfilmován režisérem Alfonsem Ungaríou a do dneška se dočkal deseti vydání.

V době přechodu Španělska k demokracii vychází i jeho třetí román Ene Jesus (Ach, Bože, 1976). Autor poprvé příběh zcela podřizuje experimentu a řeší otázku samotného vzniku literatury. Ochrnutý člověk uzavřený v blázinci se snaží se zabíjet čas vyprávěním vymyšlených příběhů. Tragické prožívání neustálých neúspěchů jej nakonec přinutí nadobro se odmlčet.

Na dlouhý čas to bude poslední kniha Ramona Saizarbitorii. Teprve o devatenáct let později přeruší své mlčení, aby přišel s rozsáhlou generační výpovědí Hamaika pauso (Jedenáct kroků, 1995) oceněnou ještě téhož roku Cenou kritiky. Hlavní hrdina Iňaki Abaitua píše román, v němž popisuje popravu a umírání Daniela Zabalegiho (ve skutečnosti člena ETA Angela Otaegiho). Příběh začíná v roce 1973 a končí v roce 1984, nedlouho po zavraždění senátora politické strany PSOE Enrika Casase. Jak se zápletka rozvíjí, proplétají se i osudy obou protagonistů. Lineární vyprávění je opuštěno a četnými digresemi a časovými odbočkami se román blíží proustovskému vyprávění, jak upozorňuje Mari Jose Olaziregiová z Baskické univerzity v Gasteizu. "Restituce" paměti zde slouží jako omluva k hloubání ve vlastní minulosti, potažmo v minulosti celé generace. Strach ze samoty a umírání jsou hlavním poselstvím knihy doplněné četnými citáty slavných spisovatelů, sociologů a filosofů.

* * *

Označení "gudari" je poměrně staré. První zmínka se objevuje ve slovníku, který sepsal učený jezuita Larramendi v 18. století. Znamená něco jako bojovník, voják. K jeho rozšíření došlo až za občanské války, kdy se tak označovali baskičtí vojáci bránící svou zemi před vpádem Frankových vojsk. "Eusko Gudariak gara / Euskadi askatzeko, / gerturi daukagu odola / bere aldez emateko." "Jsme baskičtí bojovníci a máme osvobodit Baskicko. Jsme připraveni pro ně [Baskicko] prolévat krev," zpívalo se tehdy v bojové písni, kterou složil v roce 1932 na nápěv jedné alavéské lidové Jose Mari Garate. Jméno gudari se po válce stalo symbolem bojovníka za svobodu a dodnes se tak mezi sebou označují členové teroristické organizace ETA. Přestože samotná píseň byla zakázána až do roku 1977, stala se z ní neoficiální hymna Baskicka.

"Vážím si svého otce. Byl to nacionalista, a nikomu neublížil... To mi stačí. Rád pobývám mezi starými nacionalisty pyšnými na to, že byli plukovníky a kapitány u gudariů. Dnes se za to mají stydět. Jsem jim věrný. Nacionalismus v malých dávkách neškodí, malý bacil dělá člověka imunním vůči velkým výstřelkům," svěřuje se ve zmíněném rozhovoru Ramon Saizarbitoria. Stejně jako on i hlavní protagonista dalšího románu Bihotz bi, gerrako kronikak (Dvoje srdce. Historky z války, 1996) se schází s někdejšími gudarii. Veteráni donekonečna opakují stejné historky z války. Přestože hlavní hrdina zná všechny příběhy už zpaměti, je neustále přitahován osobním kouzlem vypravěčů. "Je to jako hudba," přibližuje svou vášeň manželce, učitelce hry na klavír, "[...] jde o to, že často dokážu ocenit detaily a odstíny různých verzí stejného příběhu; to znamená, že dávám přednost vyprávění, zápletce před samotným příběhem." Není důležité, že staří bojovníci omílají stále dokola stejné příběhy z doby občanské války. Podle Ernsta Cassirera je mýtus symbolický a metaforický zároveň. Gudari jako mýtus se stává symbolem a má nepřímo označovat modelové chování. Tento mýtus však nefunguje: mezi světem mýtu a skutečnosti je však hranice stejně jako mezi srdcem hrdiny a jeho manželky. V okamžiku střetu s reálným problémem, s manželskou nevěrou, upadá hlavní hrdina do bezmocné krize. Neschopen řešit základní mezilidské situace volí paradoxně řešení nejradikálnější. Zavraždí manželku, ale sám nakonec končí v osamění, bez trestu ale i bez lásky a přátelského sdílení.

Letos v březnu vyšel španělský překlad nejnovějšího díla Ramona Saizarbitorii, soubor povídek vydaný pod souhrnným názvem Gorde nazazu lurpean (Nech mě pod zemí, 2001). Po obligátním udělení Ceny kritiky unikla knize jen o vlásek prestižní Cenu za prózu (Premio de Narrativa), která je udělována textům z celého Španělska. Přesto je druhé místo největším úspěchem baskicky psané literatury po roce 1989, kdy bylo totéž ocenění uděleno románu Obabakoak i u nás známého baskického spisovatele Bernarda Atxagy. Společným tématem pěti naprosto samostatných novel jsou hroby. Milenec se snaží oživit ztracený vztah, vdova se rozhodne exhumovat manžela, aby dokázala jeho nevinu, manžel vymění mrtvolu svého tchána za kostru policisty. Občanská válka jako kruh knihu otevírá i uzavírá. V prvním příběhu se starý gudari vydává hledat ztracenou nohu. Nedokáže myslet na nic jiného než na válku. Poznamenala jej nejen fyzicky - přišel v ní o nohu - ale i psychicky. "Celý jeho život byl omyl; ale zároveň byl nucen si přiznat, že v knize života jej nějaká vzpomínka z války opravňovala k pocitu vlastní hrdosti." Válka mu vstoupí nečekaně do života, stejně jako do života jeho druhů ("večer si ještě jako sousedé popřáli dobrou noc, a ráno si podpálili chalupy"), a umístí jej do národního baskického vojska. "Chovali jsme se jako děti," popisuje počínání gudariů za války pamětník hlavnímu hrdinovi předchozího románu. Bez vojenské přípravy viděli svůj cíl v dobývání kopců. Ve skupinách obklíčili kopec a pak jej za nesmírných obětí dobyli a na jeho vrchu vztyčili baskickou vlajku, ikurriňu. Při jednom takovém obléhání mu nepřítel zraní otce, který je pak zabit. Také válka je prohraná, i když se staří gudariové utěšují pomyšlením, že prohráli jen kvůli pomoci, kterou fašistům zajišťovali němečtí letci. "To říkali vždycky a poskytovalo jim to útěchu [...] Ale také tím omlouvali, že opouštěli zákopy a nakonec je to zbavovalo odpovědnosti za vlastní porážku."

Gudari sestupuje v myšlenkách do minulosti, k rekonstrukci celé vzpomínky mu však chybí ještě zbytek nohy. Návrat do stavu "před" není možný, a když se pokouší vykopat ze země zbývající končetinu, umírá. Na nedaleké zdi září nápis Gora Euskadi askatuta, Ať žije svobodné Baskicko, které tam musel přimalovat některý z mladých radikalistů. Ani jeho smrt nezůstane nepovšimnuta. Na místo, kde záhadně umírá, se sjíždějí lidé, a snaží se vykopat neznámý předmět, který starý gudari nutně musel hledat. Jeho život je nepochopen. Ani jeho právník, který měl potvrdit jeho žádost o vojenskou penzi, nechápal, co všechno pro něj všechny drobné zážitky z války znamenaly. Zůstává jen obraz hrdinného gudaria, jehož smrt přece musela mít nějaký význam.

Nacionalismus je těžké břímě, zvlášť když je spojeno s odkazem otců. Hrdina posledního příběhu žije neustále s vědomím hrdinství vlastního otce, který jako šofér asistoval při exhumaci hrobu Sabina Arany (1865-1903). Sabino Arana "apoštol baskické pravdy" byl exhumován ze svého hrobu, aby nedošlo k zneuctění jeho památky fašistickými vojsky. Ostatky otce baskického nacionalismu se vrátily na své místo až čtyřicet let po válce. Hrdinovu otcovi se podaří z kostry vzít malou kost, kterou ochraňuje jako svatou relikvii. Na smrtelné posteli odkáže ostatek synovi. Má jej vrátit zpět do Aranova hrobu. Když se mu konečně podaří k hrobu dostat - praví Baskové mu ukážou cestu španělsky -, potkává se s dcerou otcova válečného přítele. Také ona je stižena podobným traumatem naplnit odkaz vlastního otce ("pocit, že […] nejsem ten na koho můj otec čekal"). Ostatky nakonec zahodí do řeky, protože ve společném vztahu pro ně nebude místo. "Chtěl jsem si ulevit od tíže nacionalistického myšlení," komentuje důvody vzniku poslední knihy Ramon Saizarbitoria. A jedním slovem dodává: "Chtěl jsem tak učinit s úctou a láskou."

* * *

Podle Ramona Saizarbitorii je současná baskická společnost neurotická. Obsesní neurózou trpí i jeden z protagonistů jeho posledního románu. Nereálné sny jej vedou k prohrám, které jako vyznavač estetiky poražených vlastně sám vyhledává. Porážka se stává smyslem jeho bytí. "Brzy jsem se naučil spojovat své srdce se skupinou poražených. Se skutečnými poraženci. Ne s těmi, kteří chtějí zvítězit, ale prohrají, ale s těmi pro něž je porážka podstatou jejich vlastní osoby, jejichž neodvolatelným osudem je prohra."

Marný boj gudariů byl dohrán před šedesáti pěti lety, přesto na jejich místě dál "kopají" další generace s nápisem Ať žije svobodné Baskicko v pozadí. Lze ale osud lidí vtěsnat do jednoho příběhu, jednoho mýtu?

"Válka je blbost. Nakonec ji prohrají i vítězové," vzdychne si gudari Samuel v příběhu o manželské žárlivosti Dvě srdce, protože stejně jako Ramon Saizarbitoria ví, že staré mýty je dobré "nechat pod zemí".