„Vraťme se do moře!“ S těmito slovy na rtech zemřel otec Francisca Coloana, velrybář a „samouk moře“ Juan Agustín Coloane Muñoz, když bylo jeho synovi pouhých devět let; stejnou větou zakončil Francisco Coloane, „samouk literatury“ a muž devatera řemesel, své paměti, příznačně nazvané Kroky člověka (Los pasos del hombre, 2000). Moře určilo jeho život hned od narození, ba ještě před ním. Narodil se 19. června roku 1910 v Quemchi na chilském ostrově Chiloé, když byl jeho otec zrovna na moři. Ve svých pamětech vzpomíná: „Celý život jsem vnímal mocné slané volání moře. Možná proto, že už v maminčině břiše jsem slýchal smyslný tep oceánu a vyrostl jsem s hukotem moře pod polštářem v našem domě na kůlech nad vodou. (…) Pohupovat se na mořské hladině, splývat na zádech s pohledem upřeným na oblaka a slunce a s rukama rozpaženýma jako Kristus nabíjí organismus novou magnetickou a biologickou silou, dává nám slanou injekci energie a života. Občas si myslívám, že právě tato energie mě udržuje při životě.“ Návrat k moři, věčná potřeba moře se Coloanovi stala životním i literárním krédem. Jako dítě nejprve toužil stát se po otcově příkladu kapitánem a naplnit tak odkaz jeho posledních slov; kapitánem se sice nestal, ale po mořích se plavil jako člen výzkumných expedic do Antarktidy i jako rybář. Návrat k moři však vykonal zejména ve svých povídkách, v nichž jako první uvedl do chilské i světové literatury umělecky dosud nezmapovanou krajinu - nejjižnější výběžek jihoamerické pevniny Patagonii, Ohňovou zemi za Magalhãesovým průlivem, bouřlivou výspu Hornova mysu a oceán zuřící v ledových poryvech ještě níž na jihu kolem nehostinných ostrovů až k ledové kře Antarktidy.

Jako dítě Coloane literární ambice neměl, dokonce ani moc nečetl, nepsal si žádný deník. Ve srovnání s velkolepou přírodou a dobrodružným životem v drsné romantické krajině mu všechny knihy připadaly nudné, nejen takzvaná velká literatura, jako Don Quijote, kterému přišel na chuť až mnohem později, ale i dobrodružné knížky pro mládež. Když mu kněz v Quemchi daroval knížku od Salgariho, vůbec ho nebavila: „Co jsem viděl z okna našeho domu - pranice mezi domorodými Yagany a Chiloťany, rozvlněný písek při zemětřesení, bouře, to vše bylo mnohem lepší než Salgariho smyšlená dobrodružství…“ Dobrodružnější než četba byla třeba i obyčejná školní docházka, protože škola na Chiloé ležela na písečném poloostrově, který se při přílivu měnil v ostrov, takže do školy i ze školy se dalo dostat jedině za odlivu.

Ve třinácti letech musel Francisco z finančních důvodů odejít z Chiloé k příbuzným do přístavu Punta Arenas, posledního cípu kontinentu před Magalhãesovou úžinou. Pokračoval tam ve školní docházce, pod pseudonymem Hugo z Moře (Hugo del Mar) časopisecky publikoval své první literární pokusy a přiučil se mnoha řemeslům, protože musel matce pomáhat živit rodinu. Později o sobě vždy hrdě prohlašoval, že se dokáže uživit bez literatury: „Kromě spisovatelské a novinářské práce jsem také tak trochu tesař, truhlář, instalatér a malíř pokojů. Věděl jsem, že dokud budu mít zdravé ruce a nohy, dokážu se uživit čímkoli.“ Takto rozpolcen mezi intelektuální a manuální prací byl Coloane celý život: jako zaměstnání střídal novináře v Santiagu s honákem krav v Patagonii, soudního úředníka s nunvářem v Ohňové zemi, vládního úředníka s námořníkem, s prodejcem koksu, s pastýřem. Sám vysvětluje svou nestálost a sklon k tuláckému životu dvojdomostí rodinného původu: jeho otec byl velrybář, zatímco matka byla majitelkou pozemků na Chiloé; půl dětství prožil na Chiloé, druhou půlku v Punta Arenas; později se nikdy nedokázal napevno usadit v Santiagu a stále se vracel dolů na jih, od každého sedavého zaměstnání utekl zpátky k dobrodružnému životu v divoké přírodě.

Kvůli ekonomickým problémům rodiny musel Coloane nakonec opustit i školu v Punta Arenas a v šestnácti letech nastoupil vojenskou službu, aby matce ulehčil tíživou situaci. Po skončení vojny si našel práci na statku Sara v Ohňové zemi, což byl další důležitý moment v jeho životě - poznal novou krajinu a nové klima, ještě drsnější než v Patagonii, naučil se dalším řemeslům (např. krotil koně nebo dělal nunváře - podle zdejších tradic se beránci miškovali zuby, aby sliny ránu hned zhojily) a vyslechl si od nádeníků na statku a od místních indiánů spousty zajímavých i krutých příběhů.

Možná právě tento pobyt v přírodě plné kontrastů, kde se v létě stmívá kolem půlnoci a svítá v půl třetí ráno, zatímco v zimě mizí poslední světlo ve tři odpoledne a první úsvit probleskne až v devět hodin, určil jeho pozdější literární dráhu. Mnohé příběhy, které zde vyslechl, později zpracoval v povídkových sbírkách Hornův mys (Cabo de Hornos, 1941), Záliv zmaru (Golfo de Penas, 1945) a Ohňová země (Tierra del Fuego, 1956).

Zdejší lidé jsou zvláštní stejně jako příroda, v níž žijí, a často v nich se strašnou krutostí sousedí dětská něha. Mezi takovými lidmi, v prostředí nekonečné pampy a věčně bouřlivého oceánu plného prazvláštních zvířat, připomínajících pravěké nestvůry, se zrodilo Coloanovo pojetí literatury. Ve své tvorbě se snažil zachytit fantastické motivy, jež jsou součástí skutečnosti samé; metafory a neotřelá barvitá přirovnání vycházejí z krajiny, spisovatelovým úkolem je pouze je vyhmátnout, ztvárnit, pojmenovat. Coloane v pamětech popsal svůj tvůrčí postup takto: „Své povídky jsem napsal na základě nahromaděných skutečností i výmyslů, spojováním skutečných událostí z různých dob, podle toho, co jsem sám zažil, o čem jsem snil, co jsem vypozoroval… Vymýšlet si je možná snazší. Ale je smutné, když pak čtenář zjistí - jako dítě nebo v dospělosti -, že ho oklamali. Je snazší skutečnost si vymyslet, než dokázat proniknout do té, kterou máme kolem sebe. K tomu je zapotřebí odvahy a odhodlanosti, abychom vystihli fantastické vztahy, jež vždy existují v srdci skutečnosti. Spisovatelé jsou jako krotitelé koní. Na koni může jezdit každý, ale zkrotit divokého koně dokáže jen málokdo. Největším problémem literární tvorby je podle mne sladit hloubku myšlenky s odrazem životní pravdy prostřednictvím obrazu, symbolu či prostého slova, přístupného většině.“

Se svou koncepcí tvorby Coloane nikdy nepatřil do žádné literární skupiny, generace ani proudu, nebyl ovlivněn žádným spisovatelem (byť bývá přirovnáván k Jacku Londonovi, Josephu Conradovi či Hermanu Melvillovi) a více než spisovatelé na něho působili vědci (zejména Darwinovy teorie). S trochou nadsázky by se dalo říci, že Coloane dřív začal sám psát, než četl. Jako své oblíbené autory později uváděl Conrada, Melvilla, Stevensona, Verna, Lowryho a Hemingwaye.

V devatenácti letech Coloane poprvé zamířil z milovaného jihu na sever do hlavního města, když chilská vláda zahrnula oblast kolem Magalhãesovy úžiny (provincii Magallanes) mezi chilské provincie. Coloane se nadšeně rozjel do Santiaga, protože se poprvé cítil jako opravdový Chilan. Moc se mu tam nelíbilo, v roce 1930 zrovna vrcholila ekonomická krize a on se živil jako prodavač koksu, než sehnal práci v novinách; nejprve pracoval jako redaktor černé kroniky, později pokrýval snad všechny možné rubriky od úvodníků přes sport po divadelní recenze. V Santiagu Coloane dlouho nevydržel, jeho povaha ho táhla na jih, kam se v roce 1931 vrátil a roku 1932 se oženil s bývalou spolužačkou, která mu roku 1933 porodila syna Alejandra. Ještě před svatbou dobrovolně narukoval do armády k námořnictvu. V roce 1936 se opět vrátil do Santiaga a od té doby pendloval mezi hlavním městem a jihem a mezi úřednickou či novinářskou prací a tuláckým životem dobrodruha. V roce 1941 mu první manželka zemřela na rakovinu; v té době bojoval s depresemi, pracoval na ministerstvu zdravotnictví a čím dál víc si začínal připadat jako spisovatel. Roku 1944 se podruhé oženil s učitelkou angličtiny svého syna Elianou Rojas, s níž žil až do své smrti. Téhož roku se stal i členem Společnosti chilských spisovatelů. Ačkoli už se cítil být spisovatelem, neodložil tulácké boty, např. se zúčastnil expedice do Antarktidy a později tam pomáhal stavět maják. Cestování se mu pak stalo nutností po roce 1948, kdy odešel do dobrovolného exilu do Buenos Aires a procestoval celý svět.

Vlastenecké nadšení, s nímž Coloane v mládí přivítal zahrnutí své provincie do oficiálních chilských map, zaznívá z mnoha jeho děl určených zejména mládeži - do dobrodružného příběhu nikdy neopomene vsunout poučný odstavec z chilské historie, zeměpisu či přírodopisu. V této souvislosti je třeba připomenout, že chilské děti vyrůstají na Coloanovi podobně jako u nás na mayovkách či foglarovkách, jen s tím rozdílem, že je dokonce povinnou četbou. Tou se stal po vítězství v literární soutěži hned jeho první román pro mládež Poslední plavčík na lodi Baquedano (El último grumete de la Baquedano, 1941), který údajně napsal po vyhlášení soutěže za pouhých čtrnáct dní. Cenu dostal i roku 1945 za dětský román Dobyvatelé Antarktidy (Los conquistadores de la Antártida, 1946), věnovaný prezidentu Pedru Aguirre Cerdovi, který jako první vymezil hranice chilského antarktického území. Coloane jako autor pro dospělé byl vlastně paradoxně „objeven“ mnohem později, ačkoli jeho nejslavnější povídkové sbírky vyšly ve čtyřicátých a padesátých letech. K jeho objevení přispěl nový boom latinskoamerické literatury v západní Evropě v 90. letech dvacátého století a hlavně jeho mladší krajan Luis Sepúlveda, který ho navrhl k vydání ve Francii. Francouze Coloane nadchl, vyšly tam jeho povídkové sbírky i některé romány pro mládež a v roce 1997 ho francouzská vláda jmenovala rytířem Řádu umění a literatury. V té době byl více prorokem v cizině než ve vlasti a je příznačné, že jeho paměti vyšly dřív francouzsky než španělsky pod názvem Le passant du Bout du Monde (doslova Poutník z Konce světa). V Chile dostal národní cenu za literaturu roku 1964 a členem Chilské akademie jazyka byl paradoxně přes své levicové smýšlení zvolen roku 1979 za Pinochetovy diktatury. Coloane se ještě dočkal mezinárodního úspěchu svých pamětí a jako nestor chilské literatury zemřel v Santiagu 5. srpna 2002.