Hispanoamerická povídka je prostor stejně obrovský jako kontinent, kde vzniká, a pro většinu českých čtenářů stejně daleký a neprozkoumaný. Zdá se, že největšího úspěchu a proslulosti u nás dosahují ti „nejevropštější“ z hispanoamerických povídkářů, Julio Cortázar či Jorge Luis Borges. V útlém výboru z povídek chilského prozaika Francisca Coloana Ohňová země se otevírá nový svět, skutečně jihoamerický svět Ohňové země, který neměl v literatuře místo, dokud z něho nevzešel tento spisovatel, jenž ho vložil do slov a povýšil na literární prostor.

Francisco Coloane se narodil v roce 1910 v malém rybářském přístavu Quemchi na ostrově Chiloé. Jeho otec byl velrybář a námořní kapitán, který strávil většinu svého života na moři. Moře a dobrodružný námořnický život nikdy nepřestaly Coloana provázet a přitahovat. Dětství prožil na Chiloé a v přístavním městě Punta Arenas na břehu Magalhãesovy úžiny, od sedmnácti let, kdy se musel sám začít živit, vyzkoušel ta nejrůznější zaměstnání od pasení ovcí a krav, přes lov lachtanů a účast na výzkumných námořních výpravách do Antarktidy, po žurnalistiku a práci úředníka na ministerstvu zdravotnictví. Jeho první díla vyšla v roce 1941. Jedním byl román pro mládež Poslední plavčík na lodi Baquedano (El último grumete de la Baquedano), který získal cenu za nejlepší dětskou knihu a slavil velký čtenářský úspěch. Coloane se tak stal oblíbeným autorem literatury pro mládež a jeho knihy čte většina chilských dětí jako povinnou četbu. Ve stejném roce vyšla také první Coloanova sbírka povídek Hornův mys (Cabo de Hornos). Kromě čtyř knih povídek je Coloane také autorem románů Cesta velryby (El camino de la ballena, 1962) a Stopa bílé lamy (Rastro del guanaco blanco, 1980), divadelní hry Ohňová země pohasíná (La Tierra del Fuego se apaga) a cestovních deníků z Ruska a Číny. Jeho posledním dílem je kniha vzpomínek Poutník na konci světa (poprvé vyšla francouzsky pod názvem Le passant du bout du monde, 2000). Francisco Coloane zemřel jako nestor chilské literatury ve věku dvaadevadesáti let v srpnu roku 2002.

Přes svůj život dobrodruha na nejjižnějším konci Chile nestojí Coloane na okraji chilské literatury, ale naopak byl vždy dosti uznávaný; roku 1964 dokonce získal národní cenu za literaturu. Chilská literární historie ho řadí mezi spisovatele levicově orientované Generace 38, k nimž patří například Fernando Alegría (česky vyšel jeho román Favorit) či Nicomedes Guzmán. Narozdíl od jejich sociální prózy z předměstského prostředí však dominuje Coloanovým dílům divoká příroda a těžké osudy lidí zde nejsou předmětem společenské kritiky, ale spíše úžasu a fascinace ze střetu člověka s touto přírodou. Jak v knihách pro mládež, tak v povídkách a románech pro dospělé vychází Coloane ze zkušeností z námořnického, loveckého i pasteveckého života v Ohňové zemi a z příběhů, které zde slyšel vyprávět. V jeho prózách vstupuje do literatury oblast na okraji mapy, na okraji světa, na okraji společnosti, svět, kde je příroda stále silnější než civilizace, která sem zasahuje jen nejistě a nesměle.

Český výbor zahrnuje osm povídek z různých sbírek. Dohromady skládají krásný a drsný obraz Ohňové země, samého konce světa, který lze jen těžko popsat známými slovy a kategoriemi, který má vlastní pravidla, zákony a hodnoty. Coloanova Ohňová země je místem svobody pro lidi prchající před zákony civilizace, místem naděje na zbohatnutí pro dobrodruhy ze všech zemí světa, ale také místem boje o přežití v krutých podmínkách, místem zapomnění a místem nekonečné samoty. Postavy povídek jsou námořníci, lovci, pastevci, zlatokopové, zločinci, které osud zavál do pustiny mezi dvěma oceány a jejichž nesourodá společnost vytváří podivnou harmonii s nehostinnou gigantickou krajinou, která jako by se vzpírala podlehnout lidskému úsilí o její pokoření a ovládnutí. Naopak je to příroda, kdo vposledku ovládá a přetváří lidi ke svému obrazu. „Příroda člověka nejdřív rozloží a potom si ho sama složí, ale jako jednu ze svých součástí... Možná si tahle příroda vybírá, a co jí nevyhovuje, to zničí,“ říká postava z povídky „Země zapomnění“. Lidé i zvířata se v tomto kraji podivným způsobem mění, jak po stránce psychické, tak fyzické – myši mají pracky jako plovací blány, psi se podobají spíše lachtanům a lidé ztrácejí některé základní lidské vlastnosti. Přestávají mluvit, přicházejí o rozum, ztrácejí představu o mravních hodnotách a vytvářejí si vlastní hodnotový kodex. Nejde o utopický „návrat k přírodě“, člověk se ztrácí civilizaci, ale zároveň bojuje s přírodou, která ho ničí. V souladu s přírodou snad žili původní obyvatelé Ohňové země, indiáni Ona a Jaghanové, které v povídkách pouze místy zahlédneme jako bezmocné oběti „civilizovaných“ bělochů. Kladné postavy Coloaneho povídek (dá-li se o takových vůbec mluvit) jsou většinou ty, které si i v pustině Ohňové země uchovají vědomí vlastní hodnoty a v tradičním americkém souboji civilizace a barbarství se udrží na straně civilizace. Zároveň však nahlédnou hrůznou krásu barbarství i křehkost a vratkost civilizace a toto poznání je navždy poznamená.

Velké kouzlo Coloanovy prózy spočívá v jazyce, jímž se zmocňuje dosud nevysloveného prostoru. Jeho jazyk je stejně mohutný, drsný a zároveň krásný jako příroda, o níž mluví a z níž čerpá neopakovatelné obrazy. V Coloanových textech je ohromující příroda Ohňové země nejen popisovaným objektem, ale často přímo prostředkem popisu; tráva je jako vydří kožešina, člověk je potopený ledovec, lachtan či raněný kormorán. I krajina v jazyce ožívá - jeskyně, kde se v povídce „Hornův mys“ rodí lachtaní mláďata, se stává dělohou ostrova přivádějící na svět děti moře, toho divokého samce a zploditele -, dlouhodobé geologické procesy nabývají působivé dramatičnosti: „Pradávný ledovec zřejmě gigantickým řezem proťal srdce hory a ze splazu vznikla řeka, která už sice dávno vyschla, ale zanechala za sebou bahnitý nános a na něm vyrostla úrodná louka.“ Překladatelka stála před nelehkým úkolem a nelze se divit, že někdy je účinnost obrazů v českém překladu poněkud oslabena. Na druhé straně je překlad precizní pokud jde o věcnou stránku a je nutno ocenit práci s často velmi náročnou přírodovědnou a námořnickou terminologii či s hantýrkou lovců lachtanů. Je dobře, že se „tahle příroda, ve které je snad jiný i sám Bůh“ konečně dostává i k českému čtenáři. Lze jen doufat, že české publikum podlehne jejímu kouzlu a že v českých překladech díla tohoto Chilana nezůstane u osmi povídek.