Známý vysokoškolský profesor a znalec dějin chorvatské literatury Vinko Brešić (*1952) se zabývá vybranými problémy chorvatské literatury v období od konce 19.století až do současnosti. Brešić touto knihou v podstatě navazuje na svá předchozí díla – v roce 1984 vydal monografii o chorvatském spisovateli Dobriši Cesarićovi, pak vychází práce zaměřená na tvorbu předního chorvatského literárního kritika – Časopisy Milana Marjanoviće (1990), následovala publikace zasvěcená jedné z nejvýraznějších postav chorvatské literatury 19.století Náš drahý Šenoa (1992). V roce 1994 se pak komplexněji věnoval vybraným tématům z moderní literární tvorby – Nová chorvatská literatura, v letech 1996-97 následovala obsáhlá analýza chorvatských cestopisů a také Autobiografie chorvatských autorů (1996). V předposledním roce druhého tisíciletí pak vyšla Kniha o Virovitici (2000).
Kniha Témata nové chorvatské literatury tak ideově přímo navazuje na předchozí sborník esejů o chorvatské literární tvorbě z roku 1994. Rozdělena je do šesti oddílů, jež jsou specificky zaměřené.

První část obsahuje příspěvky zaměřené historicky – esej o dramatickém zpracování historické postavy krále Zvonimíra v moderním chorvatské tvorbě analyzuje romantické počátky objevování Zvonimíra v 19.století (D.Demeter, A.Mihanović), kdy vládla tendence aktualizovat vybrané historické panovníky pro současné potřeby (často politické, viz i postava Karla IV. v některých našich dramatech) až po střízlivý odstup v dramatech I.Brešana v druhé polovině 20.století.

V dalším příspěvku se Brešić zabývá vztahem chorvatského politika Ante Starčeviće k ilyrismu (což byla obdoba národního obrození přerostlého do protojugoslavismu). Brešić se zabývá především Starčevićovými články věnujícími se soudobé literární tvorbě, v níž převažovaly jihoslovanské až panslovanské ideje, a dalšími ohlasy.

Následuje esej postihující významnou postavu kulturních dějin druhé poloviny 19.století Josipa Juraje Strossmayera (1815-1905). Tento muž byl především biskupem katolické církve, ale proslul především jako mecenáš kultury a literatury jihoslovanských národů. Brešić plasticky vystihuje dobový kontext a hlavně pak snahy biskupa Strossmayera o zapojení mladé, ale nejen chorvatské generace do soudobých evropských proudů.
Brešić v dalším příspěvku míří do tvorby regionální, zabývá se pamětmi kněze Grga Martiće. Tato postava působila v Hercegovině a zanechala po sobě v podobě osobité kroniky s názvem Zapamćenja (Vzpomínky) jakýsi soukromý popis dějin Hercegoviny a potažmo i Bosny v letech 1829-1902.

Ve znamení návratu k problematice interpretace ilyrismu se nese článek věnovaný jednomu z chorvatských literárních kritiků Slavku Ježićovi (1895-1968). Obdobím národního obrození – ilyrismu se Ježić věnoval především ve 30.letech a na toto období se Brešić zaměřil. Své studium nejen ilyrismu Ježić zhodnotil ve svém rozsáhlém přehledu vývoje chorvatské literatury.

Druhý díl je tematicky zaměřen na vybrané autory působící především ve třicátých letech 20.století - literární kritik Milan Marjanović, básník Olinko Delorko, básní a prozaik Dobriša Cesarić. Tito autoři sice dále tvořili i v letech 40. a 50., Cesarić dokonce ještě déle, ale o jejich největším uměleckém vzepjetí lze hovořit právě v oněch letech třicátých. K těmto tvůrcům pak Brešić přičlenil autora spíše generačně mladšího, jehož hlavní potenciál se uplatnil v letech 50. a 60. Nikolu Milićeviće. Posledně zmíněný autor je součástí generace Krugovašů (podle literárního časopisu Krugovi), jejichž přibližnou obdobou by u nás mohla být tzv.“poezie všedního dne“.

Oddíl třetí je zaměřen spíše na obecné literární útvary a jejich genezi a úlohu v průběhu vývoje literatury u Chorvatů. V první kapitole se Brešić zaměřil na stručný nástin vývoje chorvatského životopisu neboli biografie v kontextu soudobé Evropy. Rozpětí, v němž se Brešić pohybuje, je od století 15. - latinské práce Jurja Benje De viris illustribus - do současnosti. Po většinu období se chorvatský životopis věnoval životům svatých či významných historických postav z chorvatských i evropských dějin. Jistý posun nastává až v 19., ale především pak ve 20.století, kdy úsilí mnoha spisovatelů i odborníků z jiných oblastí vrcholí několika řadami monumentálních encyklopedií.
Druhá kapitola je zasvěcena chorvatskému cestopisu. Nejprve Brešić sleduje obecnější vývoj evropského cestopisu od antiky až do novověku, neboť chorvatský cestopis jako takový se objevuje ve své prapodobě v románu Planine (Hory) Petara Zoraniće (1569). Následně se věnuje konkrétním cestopisům chorvatské a croatobosenské provenience do zhruba poloviny 19.století. Stejným postupem je zpracována i kapitola o vzniku a vývoji chorvatských literárních antologií. Časové rozpětí je tentokrát od antických počátků do současnosti.

Jednou z naprosto nejpřínosnějších částí tohoto Brešićova sborníku je oddíl čtvrtý, pojednávající o chorvatské emigrantské literatuře. Autor tu systematicky objasňuje důvody vzniku emigrace, věnuje se uměleckým směrům a proudům tu existujícím a jednotlivé významnější autory nám v podobě malých medailonků představuje.

Chorvatská emigrantská umělecká knižní tvorba je ohraničována léty 1945-1990. Celý třetí oddíl je zakončen poměrně krátkým esejem o chorvatské autobiografii, a to od 15.století více méně do současnosti.

Oddíl čtvrtý je zaměřen na vybrané chorvatské literární časopisy. První analyzuje Brešić časopis „Bosanski prijatelj“, který byl prvním chorvatským časopisem na území Bosny a Hercegoviny. Ač vyšla jen čtyři čísla (první v roce 1850), přece jen znamenala jeho existence zlom ve vývoji novodobé chorvatské literatury a kritiky v Bosně a Hercegovině. Ve stejném období byl založen Maticí chorvatskou časopis „Neven“, který se mimo jiné inspiroval i českým časopisem Lumír. První číslo „Nevenu“ vyšlo v roce 1852. I když oba časopisy vycházely poměrně krátce, založily přesto nosnou platformu pro další umělecký rozvoj chorvatsky psané literatury. Brešić okolnosti vzniku a existence obou časopisů řádně ukotvil do dobového kontextu nejen chorvatského.

Druhou část čtvrtého oddílu tvoří třetí a čtvrtý příspěvek, které se zabývají časopisy z počátku 20.století. Jedná se o literární časopis A.B.Šimića „Vijavica“(1917-1919) a „Savremenik“ (1906-1941), který vydával Svaz chorvatských spisovatelů.

Pátá část knihy je věnována souborným přehledům vybraných úseků chorvatských literárních dějin či dějinám celkovým. První příspěvek se zabývá knihou Veselka Koromana Antologoija hrvatskoga pjesništva u Bosni a Hercegovini (Antologie chorvatské poezie v Bosně a Hercegovině), Mostar-Split-Medjugorje 1996. Brešić poněkud polemizuje s Koromanovým někdy povrchním spojováním etnicity autorů a jejich postavením v rámci národních literatur. Také se zamýšlí nad budoucím vyhraněním muslimských básníků.

V druhé kapitole se Brešić obsáhle zabývá jednou z prvním komplexnějších knih o dějinách chorvatské literatury po roce 1991 - Povijest hrvatske književnosti (Dějiny chorvatské literatury) akademika Dubravka Jelčiće, která byla vydána v Záhřebu v roce 1997. Nejprve se Brešić obsáhleji zabývá pokusy předchozích autorů o obdobnou syntézu chorvatských literárních dějin. Následuje analýza struktury Jelčićovy knihy a komentář k jejímu historicko-sociologickému ukotvení. Přes některé připomínky Brešić tuto knihu oceňuje a její vydání přivítal.

Třetí příspěvek se zabývá vydaným Malim leksikonom hrvatske književnosti od kolektivu autorů, Záhřeb 1998. Tato kniha se zabývá stručným, ale přesto úplným přehledem chorvatských literárních dějin a ve své druhé části se charakterem blíží slovníkům spisovatelů, které u nás svého času vydával Odeon a v současnosti navázalo nakladatelství Libri – jedná se o medailónky jednoho sta vybraných spisovatelů.

Závěrečným příspěvkem v páté kapitole je obsáhlejší zpráva o vydání prvního přehledu dějin chorvatské literatury v maďarštině, který sepsal István Lökös pod názvem A horvát irodalom története, Budapest 1996.

Útlá šestá kapitola pak obsahuje dva články. První se zabývá spíše zamyšlením nad literární kritikou. Brešić se tu obrací k 19.století. V druhém článku se Brešić věnuje rukopisům, jejich vztahu s podobou knižního vydání a některými podrobnosti ze „života“ některých zajímavých rukopisů v historii chorvatské literatury.

Kniha Vinka Brešiće je v mnoha směrech skutečným přínosem pro systematičtější zpracování některých úseků chorvatských literárních dějin. Brešić je schopen analyzovat i ožehavější témata s odstupem a nadhledem (např. tvorbu chorvatské emigrace). Jeho text je poměrně hutný a nerozbíhá se v množství odboček a různých pseudoúvah, což je jev v chorvatské odborné tvorbě bohužel poměrně častý. Nelze za současných podmínek očekávat její překlad do češtiny, přeci jen okruh zasvěcených zájemců je poměrně úzký. Některé vybrané články či kapitoly by však byly i pro dějiny české literatury přínosné.