Redaktor – hlavní postava
Situace se v sedmdesátých letech (19. stol. – pozn. J.O.) zlepšila, jak vzhledem k ústavním svobodám a uvolnění cenzury, tak k hospodářským možnostem již pokročilého kapitalismu, a především vzhledem k roli prvního národního bána, bývalého básníka a nyní již literárního klasika Ivana Mažuraniće. Na druhé straně tu byl církevní hodnostář, “dobrý duch” národa a politik Josip Juraj Strossmayer, přičemž oba, byť velmi rozdílní (a v otázce Rakouska v podstatě nesmiřitelní), byli vedeni ideálem vlasti, v níž se spojuje bezbřehá oddanost vědě, Bohu a chorvatsví. V takovémto prostředí Matice, už ne ilyrská ale chorvatská, poté, co si rozdělila úlohy s Akademií (Akademie věd a umění – pozn. J.O.), předala svůj ještě nezaběhlý časopis “Vienac” Akciové společnosti. A tato společnost pak, jako vydavatelství s kapitálem skupiny zájmově spřízněných osob, angažuje ctihodného spisovatele a publicistu Augusta Šenou jako redaktora “Vience”. Akciová tiskárna, založená v roce 1871 jako novinová tiskárna, byla vybavena nejmodernějšími elektrickými stroji, takže začala okamžitě kromě “Obzoru” vydávat “Slavische Correspondenz”; vedle již tradičních přispěvatelů-nadšenců tak začínají působit i první profesionální novináři, kterých v té době, po představiteli ilyrismu Boguslavu Šulekovi, bylo pět. V platnost také vstoupil nový tiskový zákon (Horvat, 256).

Zatímco dříve si Gaj, Vraz i Bogović jako vydavatelé museli sami vytvářet a udržovat styky mezi přispěvateli a čtenáři, majitelé “Vience” tyto vztahy řešili prostřednictvím placeného redaktora, od něhož v první řadě očekávali profesionální přístup i pracovní úspěchy na základě precizně dohodnutých pracovních podmínek. Smlouva, kterou 10. 12. 1874 podepsala Akciová tiskárna jako vydavatel “Vience” (podepisuje Franjo Rački) a August Šenoa, jako jeho redaktor, popisuje v sedmi bodech Šenoovy povinnosti. Podle nich přebírá Šenoa “řízení beletristického časopisu” s povinností vytvářet též knižní přílohu a ilustrace do ceny 20 forintů na jedno číslo, s výjimkou, že by počet předplatitelů byl větší než 1200. Rukopis musí předat nejpozději ve středu večer a návrh tisku do čtvrtečního poledne, aby bylo možno tisknout číslo již v pátek, v opačném případě by on musel hradit vzniklé náklady tisku, rozesílání a roznášení. Aby se předešlo jakýmkoliv pochybnostem, rukopis musí předat vedoucímu tiskárny, který pak přesně zaznamená čas předání materiálů. Dále pak redaktor či někdo jiný obstarává korekturu a kontrolu listu, ale redaktor za oboje zodpovídá, aby bylo možné vydat noviny nejpozději 24 hodin po předání rukopisu pokud možno “bez chyb”. Kvůli eventuelnímu zpoždění musí platit vzniklé náklady a mimořádné výdaje redaktor. Povinen je též pravidelně do každého čísla připravovat článek, který má uvádět poslední stránku novin, přičemž další příspěvky, které napíše navíc, mu budou honorovány jako ostatním autorům. Co se týče směru, obsahu a dělení materiálu, má redaktor postupovat v souladu s výborem Akciové tiskárny. Na konci měsíce je povinen předat soupis honorářů, přičemž se musí držet následujícího “schematu”: za báseň na celou první stránku 3-4 forinty; za původní drama či povídku 2, za překlad 1 forint za stránku; za původní didaktický text, cestopis, literární črtu, umělecké a estetické články 2, kompilované 1,5 a přeložené 1 forint za stránku; přičemž se notové zápisy a ilustrace honorují speciálně. Pokud počet předplatitelů překročí číslo 1200, tak i honoráře vzrostou odpovídajícím způsobem. Redaktor je také povinen předat soupis časopisů a knih, pro které je “Vienac” předplacen či je vyměňován, vedení tiskárny, což garantuje svým vlastním majetkem. Pokud počet předplatitelů klesne pod 1000, odpovídajícím způsobem klesají i honoráře a ilustrace, stejně jako redaktorův plat, a to takto: 900-1000 předplatitelů je cena listu 20 forintů, příjem redaktora 85 forintů a ilustrace mohou být vypuštěny; 800-900 zůstává cena stejná, ale plat redaktora klesá na 75 forintů; pokud ale vzroste počet předplatitelů nad 1000, stejně tak se zlepší i poměry v listu. Za takto vymezenou redaktorskou práci dostával Šenoa plný měsíční honorář ve výši kolem 100 forintů.

Jelikož byl mezi majiteli i Strossmayer, a to s největším procentem akcií, lze opodstatněně předpokládat, že Šenoa svým “Viencem”, jehož první stránku s názvem vytvořil Strossmayerův oblíbenec Iso Kršnjavi, podporoval politické názory Strossmayerovi Národní strany. Nicméně ač jeho národní sympatie a městský liberalismus jsou cítit v každém publicistickém i literárním textu, obzvláště ve fejetonu Petrica Kerempuh, kterým začínal v roce 1866 v “Obzoru” a kde následně vedl Listak, snažil se politizaci “Vience” vyhnout. Objektivně vzato nepotřeboval to ani Strossmayer, který pro tyto účely nemusel používat někoho jiného, neboť měl v první řadě vlastní politické noviny (“Obzor”). Namísto toho Šenoa, který se podepisuje jako odpovědný redaktor, staví na první místo profesionální kritéria. Díky mimořádným organizačním schopnostem se začaly velmi brzo dostavovat dobré výsledky – z jedné strany se zvyšoval náklad (z 1200 výtisků v roce 1874 na 1450 výtisků v roce 1876) a z druhé strany přeměna “Vience” na časopis s dobrým jménem (dnes bychom řekli “dobrá značka”), tj. přeměna v literární instituci, která určuje standarty druhé fáze postobrozenecké národní literatury.