Před 18 lety vyšla v nakladatelství Odeon kniha s názvem Zápisky z volných chvil, která obsahuje tři klasická díla japonské literatury zápiskového žánru zuihicu. Vedle Důvěrných sešitů od dvorní dámy Sei Šónagon z konce 10.století a Zápisků z poustevny napsaných mnichem Kamo no Čómeiem z počátku století třináctého se ve výše uvedené knize nacházejí i Zápisky z dlouhé chvíle, jejichž autorem je mnich ze starobylé rodiny šintoistických kněží Jošida Kenkó.

Japonská estetická tradice v díle Jošidy Kenkóa
Zápisky z dlouhé chvíle sestávají z 243 samostatných zápisků zvaných japonsky dan, majících podobu kratších úvah, vzpomínek, ponaučení i anekdotických vyprávění. Podle osob a událostí v knize zmiňovaných lze soudit, že kniha byla sestavena někdy kolem roku 1330 až 1332, ale dochovala se pouze v pozdějších opisech, z nichž nejstarší se datuje do roku 1431.

Legenda vypráví, že Kenkó vylepoval zápisky na stěny svého obydlí. Po jeho smrti je nalezl a do dvousvazkového díla sestavil významný básník generál Imagawa Rjóšun (1326-1420 ?). Moderní kritikové však tuto teorii zamítají s odůvodněním, že pouze Kenkó mohl poskládat střípky v podobě zápisků tak dovedně. Nicméně Imagawa Rjóšun k textu nějaký vztah zřejmě měl, protože nejstarší opis díla z roku 1431 pořídil Rjóšunův žák Šótecu (1381-1459).

Ani název díla - Curezuregusa - není původní, jak to u děl klasické japonské literatury bývá obvyklé, a byl k textu s největší pravděpodobností přidán až později. Původní význam slova curezure byl, že "nějaký stav dlouho pokračuje" nebo vyjadřovalo "nudu z nicnedělání či pocit osamělosti a neuspokojení z opuštěnosti". Slovo bylo převzato z úvodního zápisku knihy:

"Z dlouhé chvíle strávil jsem bezpočet dní připoután k třecímu kameni, ve snaze zachytit na papír tříšť věcí, které mi táhly hlavou v podivných zmatených proudech, dohánějíce mou mysl mnohdy až na pokraj šílenství."

Jelikož zuihicu nemá pevně stanovenou formu, zdají se zápisky na první pohled neucelené a psané jaksi na přeskáčku. Avšak všechny krátké (třeba jen dvouřádkové) či delší (stránkové) zápisky jsou spjaty dohromady právě promyšlenou na dlouhou tradici básnických sbírek navazující kompozicí a rytmickým sledem. Jednotlivá témata spojuje Kenkóův nadhled, buddhistické učení o pomíjivosti všech věcí a estetika klasického období.

Jedním tematickým okruhem zápisků je Kenkóův nostalgický obdiv ke skvělé minulosti heianského dvora, který čiší ze záznamů jeho vzpomínek, příhod, zvyklostí a etikety u dvora. Ze zápisků tohoto typu je cítit autorova úcta k tradici a smutek z jejího upadání.

Zápisků týkajících se přírody není mnoho, svým stylem navazují na klasickou literaturu období Heian. Početně je převyšují úvahy a postřehy ze společnosti, k níž byl svou službou u dvora a pobytem ve vyšších kruzích autor poután. Tematika světská - krátké příhody, praktické rady do života, rozmanité poznatky typu "co je nevhodné" i úvahy o správném jednání a vztazích mezi lidmi - je z celé knihy pravděpodobně nejzávažnější.

Zajímavým faktem je, že se Kenkó nevyjadřuje ke své vlastní době a jejím bouřlivým událostem, a když, tak jen pro zvýraznění jejího úpadku oproti době minulé. V době vzniku díla se vedly neustálé válečné spory o uchopení moci poté, co byla císařem Godaigem (vládl 1318-1339) a jeho příznivci zlomena roku 1333 moc regentů z rodu Hódžó, a tak zrušena kamakurská šógunátní vláda. Císaři Godaigovi však cestu k moci zastoupil roku 1336 jeden z jeho bývalých spojenců v boji proti kamakurské vládě Ašikaga Takaudži, který uchvátil Kjóto, vyhnal Godaiga a na trůn dosadil císaře Kómjóa. Roku 1338 byl jmenován šógunem. Godaigo uprchnul do Jošina v horách na jih od hlavního města a tím začalo období dvou císařských dvorů, Severního a Jižního, tzv. nambokučó, trvající až do roku 1392. Tyto události se ovšem v Kenkóově díle neobjevují. Zčásti asi i proto, že na politické scéně byl pouhým divákem a že po odchodu císaře Godaiga do exilu přijal patronát šóguna Ašikagy.

Jejich vliv je ovšem patrný v Kenkóově zaujetí buddhistickou představou pomíjivosti všech věcí na tomto světě.

"Všechno na světě se bez ustání mění jako mělčiny na řece Asuka, včerejší tůně jsou dnes peřejemi, čas míjí, věci odcházejí,radosti střídají smutky, na místech někdejších honosných paláců se prostírají holé pláně a v domech, které přežívají, bydlí neznámí lidé..."

Právě v popsané bouřlivé době musela být pomíjivost pozemského života pociťována nejintenzivněji a oproti podobnému motivu v předchozích klasických dílech u Kenkóa působí o to upřímněji. Téma smrti, která může přijít v kterémkoli okamžiku, která "nečeká, až na ni přijde řada [...] a nikde není řečeno, že zaútočí zepředu, možná už teď se blíží z týlu", a to, jak Kenkó vybízí k plnému prožívání každé chvíle, působí naléhavě. Kenkó přirovnává život ke kolu, které se řítí po svahu strmé hory. Stejně nezadržitelně se žene ke konci, stejně velké změny musel autor prožívat.

"Když tak někdy pozoruji lidské pachtění, připadá mi to, jako kdyby někdo z jarního sněhu uplácal sněhuláka a pak pro něj začal stavět kapli a shánět ozdoby ze zlata a drahého kamení. Celý nedočkavý, kdy bude kaple hotova, dočista zapomíná na to, bude-li do ní co postavit. Člověk je jako jarní sněhulák, napohled kypí životem, a odspodu už taje - a přesto neúnavně pokračuje v díle se zatvrzelou vírou v jeho dokončení." Tento úryvek velice dobře vystihuje celkové ladění knihy - autorův odstup, nadhled, buddhistickou víru v pomíjivost, opovrhování lpěním na věcech a na dlouhém životě. S tématem pomíjivosti se dostáváme k zápiskům vztahujícím se k japonským estetickým principům.

Je to právě pomíjivost, mudžó (v japonské estetice označovaná wabi), jež se v tradiční japonské estetice nejvíce cení. Buddhistický termín mudžó vyjadřuje učení, že vše narozené musí zemřít a nic nezůstává nezměněno. Oceňování prchavého proniklo do Japonska právě s buddhismem. Vytříbená krása je vždy křehká a brzy zaniká a tato představa byla pro japonské básníky včetně Kenkóa velmi přitažlivá, neboť milovali melancholii, smutek a nostalgii. A ve všem, co je krátkodobé a pomíjivé, je i teskná krása. I Kenkó napsal, že krása je neodlučně spjata s pomíjivostí a jedinou jistotou v životě je jeho nejistota.

Japonské oceňování prchavosti se jistě skrývá i za láskou k nestálému půvabu sakurových květů. Opadávání sakurových květů vždy litují, ale zároveň tato krátkost sakurám dodává v očích Japonců krásu.

Júgen, estetický princip náznaku, ketrý naznačil již Fudžiwara no Kintó (966-1041) a jako júgen jej dále rozvinul Fudžiwara no Šunzei (1114-1204), se u Kenkóa objevuje také. Podstata júgen tkví v umění náznaku čehosi tajemného, co dává věcem hlubší smysl, avšak zůstává nepostižitelné. Tento princip se stal základním kamenem japonského umění. Těsně spjato s principem júgen je i obdivování nepravidelného a nedokončeného. Asymetrie dovoluje růst, dokonalost vylučuje fantazii. Začátek slibuje pokračování, konec evokuje minulost. Zralost, tedy střední část, nám nedává možnost zapojit svou představivost.

"Ostatně věci nemají být nikdy dotaženy až do konce. Nedokončenost jim dává půvab a prodlužuje jejich život [...]. Na vrcholu dráhy začíná drak klesat. Měsíc v úplňku může jen ubývat. Věci, jež dosáhly svého vrcholu, už zanikají. Vše, před čím se navždy uzavřela cesta vpřed, začíná směřovat ke svému konci."

Posledním z japonských estetických ideálů je jednoduchost, prostota (japonsky sabi). Je velice oceňována nejen v literatuře a u věcí, jež nás obklopují, ale zároveň je jedním ze stěžejních principů čajového obřadu. Kenkó ji mj. vystihuje takto:

"Vkusný dům není nikdy módně křiklavý, stromy v jeho zahradě jsou staré a urostlé, nenásilně udržovaný trávník působí oduševněle, ochozy a bambusové ploty jsou citlivě vypracované, ze starého nábytku dýchá vůně zašlých dob."

Dílo Curezuregusa v době svého vzniku nebylo mezi čtenářstvem známé, nejvyšší obliby dosáhlo v 17. století. Dodnes je inspirací pro různé oblasti umění a vytváří jádro klasické japonské literatury a zdroj prvního zformulování japonských estetických principů zděděných po předcích. Právě v tomto bodě vidím stěžejní význam celého díla. Kenkó tak nejen upřesňuje uvedené estetické ideály, ale zároveň vytváří článek v dlouhé tradici japonské literatury, který je jako každý jiný důležitý pro zachování této tradice pro současnost.

Jak jsem se dočetla, znalost Curezuregusa patří v Japonsku k základnímu vzdělání a studenti hlásící se na vysokou školu si mohou být jisti alespoň jednou otázkou na toto téma. Myslím si, že to není stereotypní lpění na tradici. Toto dílo má i dnešnímu čtenáři (a to i českému) nejen co říci o uvažování básníka a mnicha ze 14.století, ale dává i poučení platná v dnešní společnosti a době stejně jako v japonském středověku. K jejich oblibě mj. jistě přispívá i osobní charakter, který je činí živými i dnes.