Výstava „Bacht the balvaj pheňa hin/Štěstí a vítr jedno jsou“, fotografie romistky Hany Šebkové. Výstava je otevřená úterý - pátek 10 - 18 hod., neděle 10 - 17 hod., potrvá do konce června 2005. Muzeum romské kultury, Bratislavská 67, Brno

Štěstí a vítr jedno jsou. Tohle romské přísloví nese v titulu brněnská výstava, která připomíná fotografie a osobnost loni zesnulé Hany Šebkové.

Česká romistika je obor tak mladý, že se dosud těší dohledu své zakladatelky Mileny Hübschmannové. Ta razila nové vědě cestu, ale i generace jejích nástupců si spíš než klasické akademické kariéry užívala dobrodružného průkopnictví. Hana Šebková je toho důkazem. Narodila se v roce 1952 v Tanvaldě, odmala se živě zajímala o jazyky a už v jedenácti začala s němčinou. Kromě toho se věnovala klavíru a sportu, takže když se zanedlouho dožadovala lekcí francouzštiny, rodiče jí to už nedovolili. Neřekla ani muk a francouzsky se začala učit tajně. V kombinaci s češtinou pak francouzštinu také v Praze vystudovala.

Traduje se, že jednoho dne přijela ze školy domů a vyprávěla, že celou cestu seděla v kupé se skupinou Romů a marně se snažila rozpoznat, do jaké větve jejich jazyk patří. O týden později už hlásila, že je zapsaná u Mileny Hübschmannové v kurzech romštiny na pražské Jazykové škole, a nedlouho potom se i s maminkou byly představit u tanvaldské rodiny Fečových, protože Hana si chtěla jazyk osvojit od rodilých mluvčích. Než byla návštěva u konce, paní Fečová už držela Hanku kolem ramen a říkala: „Ty jsi moje sedmá dcera!“ Zrodilo se mezi nimi dlouholeté přátelství, jaké Šebková později udržovala například i s muzikantskou dvojicí Áčua a Magdy Slepčíkových.

Přátelé na ni vzpomínají jako na mimořádně pracovitou a cílevědomou bytost. Přeložila do romštiny význačné básníky, mimo jiné Goetha, Suchého, nebo Karla Hynka Máchu, ve městech a osadách sbírala romský folklór, přičemž zvláštní pozornost věnovala anekdotám a vyprávěním s tajemstvím. Natočila kolem sta hodin řízených rozhovorů se slovenskými Romy. Část audioarchivu využila k napsání doposud nejpřehlednější mluvnice slovenské romštiny Romaňi čhib. S kolegyní Margitou Lakatošovou pracovala také na podobně komplexní gramatice olašské romštiny.

„Hanka byla nesmírně skromná. Rozhodně nepatřila k odborníkům, kteří píší rukama nohama, aby se prosadili ve vědeckém světě,“ píše o ní kolegyně a kamarádka Milena Hübschmannová. Od roku 1994 se Šebková věnovala vydávání romistického časopisu Romano džaniben, publikovala, přednášela, tlumočila. Poslední dobou jí ubírala síly těžká nemoc, zemřela loni s pomocí hospicu Cesta domů doma mezi svými blízkými.

Osada, kde se nepózuje
Fotografování Romů nebylo pro Hanu Šebkovou hlavním smyslem práce, takže první výstavy vznikly až po její smrti – nejprve loni ve zmíněném hospicu a aktuálně nyní v brněnském Muzeu romské kultury. Expozici Štěstí a vítr jedno jsou doprovází vydání stejnojmenné dvojjazyčné publikace. Snímky Hany Šebkové pocházejí z různých období od začátku 80. do konce 90. let a je třeba je chápat jako dovětek k jejímu jazykovědnému výzkumu. Začínají žít vlastním životem, až když člověk věnuje jistý čas k proniknutí do jejich tichého světa a oprostí se od očekávání obvyklých senzačních záběrů a la slumy třetího světa. Stařena spící pod širým nebem, jejímž protějškem je rozvalený pes, oba víc na onom světě než na tomto, nešokuje, ale vypráví o stáří a srovnávání účtů. Také diptych novorozeněte zabaleného v plenkách a staré ženy s pohledem obráceným dovnitř se dotýká mezníků lidského života.

Převládají dva hlavní typy fotografií – jednak velice intimní záběry starých lidí, matek s dětmi nebo mužů při důvěrném rozhovoru, a v protikladu k nim pak akční záběry z veřejných prostor osady nebo z okolní přírody. K nejautentičtějším patří pohled na do pasu vysvlečeného rybáře, který se u řeky kochá úlovkem; na sošnou ženu čistící v trávě houby; na chumel dětí, který se mačká kolem televizoru umístěného pod stromem. Jednotícím prvkem snímků je naprostá přirozenost, absence strojenosti a pózování. „Být neviditelný“ byl jeden z bodů desatera, které Hanka Šebková ještě stihla předat nejmladším romistům jako vybavení do osad.

Vedle rozsáhlých a v české fotografii nejznámějších cyklů Josefa Koudelky nebo Evy Davidové by sbírka snímků Hany Šebkové mohla působit skromná co do množství nebo uměleckých ambicí. Je třeba si ovšem uvědomit, že oba zmiňování nafotili jádro své práce v 50. a 60. letech, tedy v době, kdy asimilační politika ještě nenabrala své vrcholné obrátky a lapidárně řečeno, bylo co fotit. Šebková je cenná tím, že své okamžiky vydolovala z již narušených, částečně zdecimovaných post-normalizačních komunit, především jako důkaz jejich mimořádné integrity a odolnosti.