Šibeniční písně Christiana Morgensterna, které právě vyšly v dvojjazyčném výboru v překladu, či přebásnění Egona Bondyho, jsou v mnoha ohledech dílem hluboce německým. Dnešní český čtenář si sotva uvědomí, že grotesknost morgensternovské lyriky vyrůstá kromě z obrácení pozornosti k jazyku jako fenoménu na přelomu století také z německé literatury předchozí doby, z romantického zesměšňování měšťáka a ideologií 19. století. Jak jinak rozumět autorovu komentáři básně Noční rybí zpěv, která se skládá jen z metrických znaků připomínajích němé otevírání a zavírání rybí, nejspíše kapří tlamy, jako "nejhlubší německé básně"? Morgenstern se totiž v žádném případě nevzdává romantického požadavku na "hloubku" básně, zvláště německé, byť mu z toho vyjde hloubka rybníka. Stejně rozumí básník německé touze, přivlastnit si - jazykově - nebeská tělesa. Měsíc, který při ubývání (Abnehmen) a přibývání (Zunehmen) vytváří první a poslední písmeno německé abecedy, se tak stává "předmětem zcela německým". Dnes na takových básních vnímáme spíše autonomii jazykové hry než kulturní kontext. V roce 1905, kdy poprvé vyšly Šibeniční písně, tomu bylo naopak. Kritik z tehdejší "Wiener Abendpost" rozhořčeně poznamenal, že Šibeniční písně budou muset být v budoucnu určitě citovány, protože jinak by nikdo nevěřil, co všechno se v první čtvrtině 20. století tisklo. Jiný kritik byl milosrdnější: "Obsah je hloupost, ale styl je nádherný."

Přes zcela moderní jazykový humor Morgenstern skutečně zachovává vysoký styl. Morgensternův současník Kurt Tucholsky mluví o jeho "velké technické schopnosti, přednést nesmyslné v goethovském tónu". "Goethovský tón" se ale zdá být tím posledním důvodem, proč byl Christian Morgenstern tak integrován do české kultury a proč v ní dále působí. Morgensternův ohlas v Čechách je v nepoměru s jeho úspěchem v Německu. V Čechách dopadl na půdu tradice české avantgardy, převážně její poetistické a dadaistické větve. Byl zde tedy přijat jako ne jako symbolistický básník přelomu století, ale jako dadaista. V 50. letech překládali Morgensterna nezávisle na sobě Jiří Kolář, Josef Hiršal, Zbyněk Sekal a Egon Bondy, básníci-pokračovatelé poetismu jako podzemního proudu. Do povědomí české veřejnosti vstoupil Morgenstern i jako autor některých textů skupiny Plastic People. O historii Morgensternových překladů do češtiny ale přesněji zpravuje Martin Machovec v doslovu k vydání Bondyho překladu.

Odlišná kulturní a literární tradice je tedy prvním úskalím při překládání Morgensterna. Druhým je samozřejmě jazyk. Morgenstern experimentuje, kombinuje slova a vytváří abstraktní pojmenování. Uvolňuje i hlásky, vokály zcizuje v asonančních řetězcích, konsonanty shlukuje v mnoha aliteracích. V Estetické lasici (Das ästhetische Wiesel) například prostupuje originální text řada i-ových hlásek, které ho zvukově i opticky sjednocují. Na tuto skutečnost upozorňuje i "rafinovaná" hra s rýmem těsně před pointou (das raffinier-te Tier). Podobnou strukturu vytvářejí i aliterace na w a r. Nejde jen o onomatopoetické hříčky, ale o hru, čarování s jazykovými prvky, které se na mnoha úrovních propojují v nové slovní jednotky. Stejně rozkládá i gramatiku, s úmyslem rozbít hranice jazyka dané územ a poukázat na novou realitu, která ale neoznačuje nic jiného než právě hru s jazykem. S těmito problémy se musí morgensternovský překladatel vyrovnat. Zdá se, že se otevírají dvě cesty: převést do češtiny hudebnost textů a slovní hříčky, ovšem i za cenu obětování morgensternovských významů. Morgenstern totiž ze svého jazykového vtipu nechává vzniknout fantaskním bytostem "das Zwölf-Elf", "das Mondschaf", "Der Rabe Ralf", "das Nasobem", "der Werwolf", "die Fingur", které procházejí více texty a fungují v nich. Nabírají na sebe další významy a vytvářejí nový jazykově-mytologický obraz světa. Další cestou je zachovat morgensternovskou mytologii, ale vzdát se aliterace, asonance, případně i některých květnatějších, šťavnatějších či hovorovějších českých výrazů, které neodpovídají Morgensternově suchému humoru a jeho již zmíněnému vysokému stylu. Tyto rozpory se podařilo mistrně skloubit Josefu Hiršalovi, jehož překlady vyšly několikrát: Beránek Měsíc 1965 a 1990 a letos výbor Písně šibeničních bratří. Ostatní překladatelé, zvláště ti mladší, se spíše vydávají první cestou, která odpovídá české poetistické tradici. O tom vypovídá i výbor Morgenstern v Čechách (uspořádali Josef Brukner a Petr Komers, Praha 1996), kde k obveselení čtenáře nechybějí i necudné nebo pubertální verze. Bondyho překlad bych zařadila do druhého proudu.

Egon Bondy překládal Morgensterna v 50. letech, kdy teoreticky mohl znát jen některé překlady Ludvíka Kundery z roku 1944. Je osamělým překladatelem Morgensterna a, jak poznamenává Martin Machovec, především překladatelem příležitostným. Morgensterna překládal v souvislosti s vlastním básnickým a filosofickým dílem. Hodnocení Bondyho překladu trochu ztěžuje fakt, že výbor vychází ze dvou exemplářů samizdatové Edice Půlnoc (1951), z nichž jeden později básník opravoval a nejspíše z něj i vytrhl listy s překlady, které chtěl přepracovat. K tomu se ale ne vždy dostal; na tento fakt upozorňuje ediční poznámka. Některé texty (Vesta, Hrob psa) jsou v opravené verzi úplně škrtnuté, autor tedy s nimi sám nebyl spokojen. Bondyho přebásnění jsem přiřadila k oné druhé překladatelské cestě, té, která je bližší originálu. Ale je třeba předem poznamenat, že Bondy nepostupuje vždy stejně. Například právě Zwölf-Elfa (Hiršalův Skřet Půlnoc) překládá jako Pátýpřesdevátý - podařilo se mu počeštit slovní hříčku, ale vytratil se skřítek z morgensternovské mytologie. Toto řešení pokládám za dost problematické, stejně jako "pustili se do Futura (snad aby jim půjčil bůra)" v básni Mezi časy, zde snad nebylo třeba se uchýlit až k takové hovorovosti. Bondy dokonce ani nezachovává jednotu mytologických bytostí: das Mondkalb je jednou Potratek, podruhé - byť v originále jen jako "Kalb", ale na Měsíci - prostě tele. Potratek je vůbec zajímavé slovo. Trochu připomíná Kafkův Odradek, obojakou bytost, která je alegorií jeho vlastní existence. S překladem tohoto slova, vytvořeným zcela podle českých morfologických zákonitostí, mají Němci možná ještě větší problémy než Češi s překladem novotvarů Mondschaf či Mitternachtsmaus. Přeložením (Měsíční ovce/Beránek měsíc, Půlnoční myš) je totiž vždy přepůlíme, musí být velmi životaschopné, aby přežily. Bondyho překlad pokládám přesto za vynikající. Je to překlad básníka-filosofa, který vystihuje Morgensternovu nevážnost i vážnost. Někdy nechává prosvítat německý text: u básně Měsíc vůbec nepřekládá abstraktní jazykovou hříčku (Beim Zu- sowohl wie beim Abnehmen ... ein A- formierend und ein Z-/Při u- stejně jak přibývání ...formujíc A a také Z), jako by předpokládal znalost němčiny. V Hrobu psa, kde jde o hrozný zážitek spatření "Ideje psa", "psa o sobě", píše: "kde pes leží pohřbený", ačkoliv jde zcela jasně o "zakopaného psa"; takový postup zachovává kulturní kontext morgensternovských textů.

Z tohoto důvodu nelze než chválit myšlenku vydat Morgensterna/Bondyho dvojjazyčně. Knihu rozhodně stojí za to mít doma i kvůli grafikám Juraje Horvátha, jež ji doprovázejí.