Všichni jsme si koncem války mysleli, že jsme smrti unikli, že jsme zachráněni, a cítili jsme se jistí… Museli jsme hodně vytrpět, mnohé překonat, ale ne to nejhorší, nejodpornější, a pak, několik let po válce, jsme tomu přece jen neunikli, také nás to zasáhlo, dostihlo nás to, jako bychom měli najednou splatit starý dluh. Ani my jsme neměli přežít.
Thomas Bernhard

V říjnu roku 1948, když sedmnáctiletý Thomas Bernhard pracoval jako příručí v obchodě Karla Podlahy na chudinském předměstí Scherzhauserfeldsiedlung v Salcburku, se za hustého sněžení nachladil při skládání velkého vozu brambor. Přechodil chřipku, ale již v prosinci se u něho projevil zánět poplicnice s výpotkem (nasse Rippenfellentzündung). Nemoc nevyvolala v rodině velkou pozornost, zvláště když v té době onemocněl také dědeček, spisovatel Johannes Freumbichler. Dne 17. ledna 1949 však odvezli Bernharda v bezvědomí do Zemské nemocnice v Salcburku, pouhé dva dny po dědečkovi. Tím začal jeho několikaletý pobyt v nemocnicích a sanatoriích.

Bernhardův stav byl natolik vážný, že ho okamžitě uložili do pokoje k umírajícím. Bylo v něm 26 lůžek a každý den tu několik pacientů, s kterými už ani nebylo možné navázat hovor, zemřelo. Krátce po přijetí ho dokonce přesunuli do koupelny, kde byli izolováni "kandidáti smrti". Farář mu udělil poslední pomazání a nemocniční sestra mu už jen čas od času zkontrolovala tep.

Jediný soused, pacient, jehož dech ještě Bernhard dokázal vnímat, přestal krátce nato dýchat. Mrtvolu uložili do zinkové rakve a odvezli. "Chtěl jsem žít, všechno ostatní pro mě ztratilo význam. Žít, a sice svůj život, jak dlouho a jak budu já chtít. To nebyla přísaha, to si předsevzal ten, jehož odepsali v okamžiku, kdy ten druhý ztichl." Bernhard vylíčil boj mezi životem a smrtí o třicet let později v knize Dech. Rozhodnutí. (1978) v době, kdy jej onemocnění plic zasáhlo podruhé. Psal ji s vědomím, že nespoutaná vůle, která ho tehdy vyvedla z předpokoje smrti, se stala neodmyslitelným základem další existence. Jeho nevlastní bratr a lékař Peter Fabjan později potvrdil, "že skutečnost, že Thomas posledních deset let života vydržel, lze vysvětlit pouze jeho neuvěřitelně silnou vůlí, neuvěřitelnou vůlí k životu." V koupelně Zemské nemocnice se Bernhard rozhodl dál dýchat, a se stejným úsilím bojoval pak po desetiletí s dýchacími potížemi.

Velkou útěchou mu byly návštěvy dědečka, který ležel ve stejné nemocnici. Johannes Freumbichler trávil každé odpoledne u lůžka svého vnuka a oba spřádali v dlouhých rozhovorech plány do budoucna. "Umělec, zejména spisovatel, který čas od času nevyhledá nemocnici, takové životně i existenčně důležité myšlenkové pole, se časem rozplyne v bezvýznamnosti, zabředne do povrchností."

Dne 9. února, na Thomasovy narozeniny, za ním dědeček nepřišel. O dva dny později Freumbichler zemřel vinou nesprávné diagnózy na otravu krve. Vnuk se o jeho smrti dozvěděl až z novin, neboť lékaři ho chtěli této zprávy bezprostředně ušetřit.

Thomas přečkal dramatickou fázi a záhy mohl být převezen do zotavovny v bývalém hotelu Vötterl v Großgmeinu. Místo zlepšení se však nečekaně dostavilo celkové zhoršení zdravotního stavu. Po několika týdnech v "hotelu smrti" u něj identifikovali obávanou temnou skvrnu na plicích: tuberkulóza. Bernhard sám tvrdil, že jej nakazili jiní, jeho nemoc však mohla být logickým vyústěním prvotního těžkého zánětu poplicnice.

Později dával Thomas vinu za své onemocnění válce a utrpení, které musel prožít, nikoli nachlazení ve Sklepě při práci u Karla Podlahy, kterým to všechno začalo.

Následovalo přeložení do plicního sanatoria v Grafenhofu v St. Veitu v Pongau. Nejprve jej na tři měsíce propustili domů, ale tam čekala další tragédie: matce diagnostikovali pokročilé stádium rakoviny dělohy, po operaci již neměla naději. Matka a syn nalezli jeden pro druhého tváří v tvář smrti předtím nepoznané porozumění a vzájemnou něžnost. V dlouhých rozhovorech uzavřeli mír zpečetěný láskou i nenávistí.

Cesta do St. Veitu v Pongau byla pro mladého Thomase trýznivou poutí od smrtelně nemocné matky vstříc nejistému osudu. Dne 27. července 1949 nastoupil do sanatoria a nevěděl, kdy z něj vyjde. Deprese dostoupila vrcholu. Krajně nešťastná situace, způsobená válkou a jejími následky, dědečkovou smrtí, vlastní nemocí, matčiným umíráním a zoufalým postavením rodiny v neutěšených poměrech, na něj těžce dolehla.

Sanatorium Grafenhof, nazývané také "rakouský Davos", vzniklo v roce 1913 v klimaticky výhodné poloze v nadmořské výšce 750 metrů, ze severu odstíněné masivem Hochkönigu, z jihu však otevřené slunci. Z dálky se mohlo zdát, že jde o alpský hotel, ale primitivně stlučené dřevěné otevřené dlouhé terasy nenechávaly nikoho na pochybách o pravém účelu zařízení. Výletník se tomuto místu raději obloukem vyhnul. Nepříliš majetní pacienti s tuberkulózou plic tu dostali možnost uniknout z ďábelského kruhu dlouhodobé nemoci a dalšího sociálního propadu a zchudnutí. Přestože nemoc si samozřejmě nevybírala, platila v té době tuberkulóza za typickou nemoc chudiny, za níž se člověk styděl. Dnes si již stěží umíme představit, co to kdysi znamenalo mít tuberkulózu. Infekční onemocnění se muselo hlásit, nemocní byli registrováni, osoby, s nimiž se nakažený stýkal, byly zvány k preventivnímu vyšetření. Nemoc byla nevyzpytatelná, v těžkých případech hrozila bezprostřední smrt, doprovázela ji určitá aura zavinění a především společenské vyřazení, ne nepodobné dnešnímu onemocnění AIDS. Bernard svou zkušenost popsal drasticky: "Aniž jsem si to uměl plně a zcela vysvětlit, slovo Grafenhof bylo pro mě již od raného dětství synonymem hrůzy. Jít do Grafenhofu bylo horší než do proslulých věznic Steinu, Subenu nebo Garstenu."

Grafenhof prožil Bernhard jako skutečné předpeklí. Umístili ho do dvanáctilůžkového pokoje, celkem 80 pacientů mělo k dispozici dvě toalety a jedinou umývárnu. Nesmlouvavý triumvirát lékařů (Edelmüller, Prinz a Graf) a jejich vojenské vystupování stvrdily v Bernhardovi negativní postoj k "diletantským trýznitelům", kteří snad způsobili dědečkovu smrt i zbytečné matčino utrpení. S lahví na hleny a tabulkou, na níž se zaznamenávaly horečky, byl Bernhard přijat do společenství kandidátů smrti. Grafenhof ležel na sluneční terase vysoko nad údolím Salzachu, v němž bylo výjimečně příznivé klima k léčbě onemocnění dýchacích cest. Heukareck, hrozivá temná hora, kterou měli pacienti stále před očima, snesl v jistém smyslu srovnání s Mannovým "Kouzelným vrchem", přestože podmínky v Grafenhofu se od Davosu v mnohém lišily. Pobyt tu byl spíše znamením hanby a chudoby a mnohý z vyléčených nebožáků se jím později ve společnosti příliš nechlubil.

Leželi jsme právě na terase a Thomas četl noviny. Náhle vyskočil a beze slova odběhl. Po chvíli se vrátil zjevně rozrušený a požádal mě, zda bych mu nepůjčil dvacet šilinků, musí prý ihned odjet do Salcburku. V novinách si přečetl, že matka zemřela. Zřejmě to tušil, vždyť který mladý člověk čte denně rubriku úmrtí. Matčina smrt ho těžce zasáhla. Měl k ní ambivalentní vztah, tehdy ještě nevěděl, že se kdysi stala obětí znásilnění a výsledkem byl on.

Přesto Bernhard nalezl i v těchto podmínkách člověka, s nímž ho leccos spojovalo, o několik let staršího, zkušenějšího "kapelníka" Rudolfa Brändleho, k němuž postupně nalezl hluboký citový a duševní vztah. Přestože Bernhard se před ním ani slůvkem nezmínil o svých poměrech a téměř bezvýchodné životní situaci, poznal hudebník a dirigent na první pohled, v jak katastrofálním stavu mladík je. Otevřel se mu a pomohl mu v nejhorších chvílích, poskytl mu později základy hudební nauky a začal s ním probírat italštinu, neboť Bernhard v té době snil o kariéře operního pěvce.

Již v Großgmeinu začal Thomas pročítat knihy z dědečkovy knihovny. Do ruky se mu dostali Shakespeare, Goethe, Novalis, Kleist, Stifter a Dostojevskij, z filosofů Montaigne, Pascal a Schopenhauer, z básníků Baudelaire, Verlaine, Péguy a Trakl. Utekl se záhy k psaní, psal a psal, skládal desítky a stovky básní, žil jen svým psaním; dědeček byl po smrti, teď mohl psát on. Nastoupil jeho dušení dědictví.

Již jako mladý muž prohlásil, že jediné, co ho na světě zajímá, je vlastní kamenný pomník. To nebyl bonmot, myslel to smrtelně vážně, jako výraz naprosté sebedůvěry, nijakými pochybami nesnižované ocenění vlastní osoby, spojené se silnou vůlí přežít sám sebe. Na tomto pomníku pracoval s cílevědomostí člověka, který ví, že mu nezbývá mnoho času. Pozdější těžká Boeckova choroba provázená srdeční slabostí pro něho představovaly nepřetržité a nevyléčitelné utrpení, jak dobře věděl.

V únoru 1950 byl zdánlivě vyléčený Bernhard z Grafenhofu poprvé propuštěn. Brzy se však ukázalo, že onemocněl otevřenou tuberkulózou plic; 13. července se do Grafenhofu vrátil a zůstal v něm dalšího půl roku až do definitivního propuštění. Znovu se setkal s Brändlem, čas od času si za jeho varhanního doprovodu zazpíval v kostele. Měl pěkný baryton, necvičený a tedy nezkažený, dobrou výslovnost a přesnou dikci ve spojení s jistým hudebním instinktem. Dva týdny po návratu do sanatoria dne 27. července 1950 poznal při zpěvu ve farním kostele o mnoho let starší Hedwigu Stavianicekovou, která mu v Salcburku a později ve Vídni umožnila vstup do života a společnosti a zůstala jeho jedinou skutečnou životní oporou až do své smrti v roce 1984.

Při veřejném čtení svých básní zažil první úspěch. Nesmírně ho v té době zaujali Dostojevského Běsi. Život plný bolesti a strachu pocítil na vlastní kůži, s tímto poznáním se mohl pustit do boje s vlastním zoufalstvím.

Dne 11. ledna 1951 byl ze sanatoria propuštěn. Unikl z dvouleté izolace, která jej tolik ovlivnila, s vědomím, že má život ve svých rukou. Až o třicet let později se vrátil k traumatickým zážitkům z nemocnice a pobytu v Grafenhofu v kratších, biograficky laděných prózách "Der Atem" (Dech) a "Die Kälte" (Chlad), které u nás vyšly v souboru Obrys jednoho života. Vracel se k minulosti, aby v bolestném procesu hledání našel svou identitu: "Odkud mám tuto vlastnost? odkud tamtu?" ptal se, "kde se vzaly mé propasti, melancholie, má zoufalství, má muzikálnost, mé zvrhlosti, hrubost, projevy sentimentality? Kde beru na jedné straně svou absolutní jistotu, na druhé straně pocit šílené bezmoci, která je zjevně charakterovou vadou?"

Z Grafenhofu odešel jako "zdravý" člověk. Po mnoha letech se však nemoc vrátila v podobě nebezpečného plicního onemocnění morbusu Boeck, spojeném se ztrátou imunity, jemuž čelil častým užíváním silného léku prednisolonu. Posledních deset let už jej držela při životě jen chemie, jak s úšklebkem poznamenává v jednom ze svých posledních románů Beton (Beton, 1982).