Z klání o nejvýznamnější ukrajinskou literární cenu Kniha roku BBC vzešel loni v prosinci poměrně nečekaný vítěz. Autorem románu Jupak je nepříliš známý spisovatel, válečný veterán a bloger Serhij Saigon (*1985), který do té doby vydal jen sbírku povídek Grjaz [*Khaki] (Bahno [*Khaki], 2018). Svůj román navíc napsal rusky. Pravidla soutěže ovšem umožňují účast spisovatelům píšícím jazykem národnostních menšin Ukrajiny, ocenění pak získává překlad jejich díla do ukrajinštiny. Nezvyklý je také námět a prostředí, v němž se příběh odehrává. Jupak je dobrodružný román ze života ukrajinské vesnice. O těžkém životě rolníků rádi psali klasici 19. a počátku 20. století a téma venkova bylo v ukrajinské literatuře široce zastoupeno i za dob Sovětského svazu, v posledních několika desetiletích se ale většímu zájmu spisovatelů netěšilo, pomineme-li také oceněné (Koronacija slova 2007, 2009, Kniha roku BBC 2008) sarkastické romány spisovatelky Ljuko Dašvar.

Kniha nás přivádí do mikrokosmu ukrajinské stepi v době „těsně před počátkem éry internetu“, jak se praví na obálce. Je to tak vzdálený svět, že vysvětlení si žádá už název knihy. Záhadné slovo „Jupak“ je hovorová podoba názvu oblíbeného motocyklu Iž Jupiter-5, který se vyráběl v ruském městě Iževsk v letech 1985 až 2007.

Příběh začíná na konci osmdesátých let, kdy starý venkovský hasič Fedorovyč dostane zbrusu novou motorku jako odměnu za to, že se podílel na likvidaci následků černobylské havárie. Sousedé ale dobře vědí, jak to ve skutečnosti bylo – Fedorovyč elektrárnu ani neviděl. Místo toho, aby nasazoval život, vydával dozimetry v kyjevském skladu. Teplé místečko mu zařídila dcera Ljudmyla, která je vlivnou členkou strany. Sousedova nepřející manželka sešle na motorku kletbu…

Tím končí prolog románu, odehrávající se na sklonku 80. let. Následně se přeneseme do blíže neurčené doby po roce 2000, kdy Jupiter poprvé mění majitele. Podrobnosti zápletky nechme stranou, motocykl ale střídá majitele zákonně, krádeží i náhodou, a tak či onak poznamená osud každého, komu byť i jen nakrátko patřil.

Po motorce pochopitelně nejvíc touží chlapci na prahu dospělosti; vždyť na vesnici je vlastnictví takového dopravního prostředku tím nejlepším způsobem, jak si zvýšit společenský status a atraktivitu pro opačné pohlaví. Životní cesty jednotlivých majitelů se prolínají velmi promyšleně a román se čte jedním dechem. Autor beze spěchu rozvíjí příběh, do kterého postupně zasahují malí zlodějíčkové i poněkud větší ryby, policie i vesnická vědma. Saigon si očividně užívá možnost seznámit čtenáře s vesnickým prostředím, které osobně důvěrně zná.

Závěrečné kapitoly knihy se odehrávají po roce 2014 na východoukrajinské frontě. Autor zde zužitkoval vlastní válečné zkušenosti z let 2015 a 2016. Muži, jejichž osudy se v mládí kvůli motocyklu (který mezitím skončil na vrakovišti) tak podivuhodně propletly, se tu nyní střetávají v boji. Jednoho z nich těžký život kdysi zavedl do Ruska a on se nyní přidal k dobrovolníkům, kteří přišli za žold bojovat na straně separatistů. Kletba si naposledy vyžádá svou daň.

Máme-li autorovi věřit, je vesnický život na Ukrajině podstatně drsnější než u nás. V hospodě se neobjednávají piva, ale rovnou láhve vodky, při rvačkách jde o život, a pokud už zasáhne policie, rozhodně to nemusí být ve jménu zákona. Dočkáme se tak bouřlivých pitek, nebezpečných setkání v noční stepi, rvaček, detektivního pátrání, a dokonce i věštění a čarování.

Jak se na dobrodružný román sluší, souboje jsou důkladně propracované. Autor si jejich popisy očividně užívá a místy je snad až nepřiměřeně protahuje. Saigon se navíc opakovaně vrací k mýtu ukrajinské stepi, kde prý platí její vlastní zákony, za jejichž porušení každého stihne přísný trest.

Román ozvláštňuje i magická linka, která je v ukrajinské literatuře poměrně častá. Na otázku, zda ve světě jeho příběhu kouzla opravdu fungují, nám ale autor neodpoví. Stále totiž čtenáři podsouvá možnost, že žádná magická kletba vlastně neexistuje. Nezpůsobily náhodou všechna neštěstí ve skutečnosti obyčejná lidská závist a chtivost? Tato dvojznačnost se nám může a nemusí líbit. Nabízí se tu paralela s ukrajinským románem Volodymyra Javorivského Marie z Černobylu (Marija z polynom u kinci stoliťťa, 1988, česky v překladu D. Dvořákové, 1990), který metaforicky pojednává havárii černobylské jaderné elektrárny jako důsledek všeobecného morálního úpadku společnosti.

Saigon říká, že hlavní literární inspirací mu byly klasické dobrodružné romány britského spisovatele H. Ridera Haggarda či Francouze Louise Boussenarda. Kromě toho, že čtenáři nabízí strhující děj, zamýšlí se i nad vlivem sociálních faktorů na životy a rozhodování hrdinů. Tyto poznámky se trochu vymykají z jinak hladce plynoucího proudu vyprávění, což jednoho z ukrajinských kritiků vedlo k tomu, že knize vytkl místy až příliš publicistický tón. Zřejmě záleží na čtenáři, autor ale rozhodně nenudí a svými postřehy dokáže překvapit. Takhle například popisuje proces vzniku pomyslné „vládnoucí třídy“ na ukrajinské vesnici: „Otec, který byl za socialismu vedoucím pracovní brigády, si v době rozpadu stihl urvat svůj maličký, osobní kousek Sovětského svazu. Pak svého nepříliš bystrého syna šikovně oženil s nepříliš bystrou dcerou jiného vedoucího ze sousední vesnice, čímž vytvořil zámožnou společenskou vrstvu. Tvořily ji děti agronomů, vedoucích, účetních, funkcionářů a šéfů někdejších státních statků a družstev.“ Svůj výklad uzavře tím, že čtenáři položí otázku, jestli to náhodou všechno nebylo „dočista podle Marxe“. A když hrdinové zamíří na diskotéku do vesnického kulturáku, dopřeje nám úvahu o vlivu Le Corbusierových zásad na sovětskou architekturu. Zvláštností románu je, že důležité momenty postupně sledujeme z perspektivy různých postav. Tento trik není pro dobrodružné romány charakteristický – v nich se obvykle vyskytují kladní a záporní hrdinové, kdežto postavy Jupaka se na „dobré“ a „špatné“ nedělí. Opakování scén z různých pohledů nás nutí, abychom si uvědomili, jak relativní tyto kategorie jsou.

Nápadná je autorova záliba v pochybné romantice zločineckého života. V ukrajinské literatuře se nesetkáváme často s takovým zájmem o kriminální subkulturu, která má v zemích bývalého Sovětského svazu bohatě rozvinuté zvykové právo, argot, a dokonce i folklor. Mnozí ukrajinští spisovatelé zpravidla mají za to, že jde o jevy vlastní jen ruskému prostředí. Jako výjimky můžeme připomenout vynikající román Anatolije Dnistrového Pacyky (Kluci, 2005) nebo částečně autobiografickou knihu Pavla Volvače Kljasa (Třída, 2003).

Když se vrátíme k oné už zmíněné „vesnici, kterou z okna kyjevské kanceláře neuvidíte“, můžeme poznamenat, že venkov se na Ukrajině v posledních letech tak trochu vrací do módy. Loni na jaře se velké pozornosti dostalo televiznímu seriálu Spijmaty Kajdaša (Chytit Kajdaše), který zálibně zobrazuje současný ukrajinský venkov, kde jsou lidé sice chudí a prostí, ale v jádru dobří. Z literárního hlediska je seriál zajímavý svou předlohou – románem Kajdaševa simja (Kajdašova rodina, 1878) ukrajinského klasika Ivana Nečuje-Levyckého, z nějž přebírá základní dějovou linii a některé dialogy, přenáší je však na začátek 21. století. Jako další z řady příkladů lze uvést úspěšnou skupinu Kurhan & Agregat z vesnice Blyzňuky v Charkovské oblasti, která od roku 2014 rapuje o půvabech vesnického života. Její členové opěvují třeba pořádnou vesnickou rvačku, při níž obě strany mají „bejsbolky, boxery a armaturu v rukách, cigarety v zubech“ (Krovavyj kulak).

Kromě venkovského prostředí sbližuje zmíněná díla s naším románem především jazyk. Saigon napsal Jupak rusky a nechal ho přeložit do ukrajinštiny, dialogy ale přeložené nejsou. Autor je totiž vytvořil ve směsici ukrajinštiny a ruštiny zvané suržyk, kterou ovládá patrně nejlépe (a která na mnoha místech Ukrajiny funguje jako hlavní mluvená řeč). Suržyk si v literární či audiovizuální tvorbě vydobývá stále pevnější postavení a v osobě autora Jupaka má skutečně důsledného zastánce – charakteristickým suržykem dával Saigon rozhovor pro ukrajinskou redakci BBC a píše jím i na svém Facebooku.

Všechny tyto zajímavé momenty z románu vynikající literární dílo ještě nedělají. Jupak je ale ještě něco víc než nadprůměrné dobrodružné čtení se sociálněkritickým přesahem, který je v tomto žánru poměrně nezvyklý, přinejmenším ve východní Evropě.

Mezi ukrajinskými literárními oceněními, jichž není právě málo, si Kniha roku BBC během let vydobyla prestižní postavení. Porotu tvoří literární vědkyně Vira Ahejeva, spisovatelka Svitlana Pyrkalo, novinářka Marta Šokalo, bloger Vitalij Čepynoha a moderátor Vadym Karpjak. Loni se udělovala už po šestnácté. Mediální zázemí poskytované ukrajinskou redakcí BBC zaručuje ceně každoročně značnou pozornost, alespoň v literárních kruzích. Původně byla cena udělována jen za prózu, později přibyla cena za nejlepší dětskou knihu a od roku 2018 má svou kategorii i esejistika. Mezi nositeli Knihy roku BBC najdeme českým čtenářům už dobře známé autory jako Jurij Vynnyčuk, Taras Prochasko, Jurij Andruchovyč, Serhij Žadan, Sofija Andruchovyč, Oksana Zabužko či Taňa Maljarčuk. Z oceněných titulů čeští nakladatelé zatím sáhli jen po románech Felix Austria (2014, česky 2017) Sofiji Andruchovyč a Tango smerti (Tango smrti, 2012, český překlad se připravuje) Jurije Vynnyčuka. Mnohé oceněné knihy si ale rozhodně zaslouží větší pozornost.

Je pravda, že v posledních letech vznikly ohledně dalšího směřování Knihy roku BBC určité rozpaky – zvláště proto, že Jupak se některým kritikům zdá jako zástupce až příliš „masové“, populární literatury. Otázky vyvolala i kniha, která ocenění získala předloni. Porota tehdy ocenila román Docja (Dceruška, 2019) prakticky neznámé autorky Tamary Horichy-Zerni. Válečný thriller je působivým holdem ukrajinským dobrovolníkům, kteří ukrajinské armádě pomohli v létě roku 2014 obstát v boji s proruskými separatisty a ruskými silami, jeho literární hodnota je ale sporná. Spekuluje se, že Horicha-Zerňa ocenění získala hlavně jako výraz postoje literárních kruhů poté, co se na jaře 2019 stal prezidentem Volodymyr Zelenskyj a řada občansky aktivních Ukrajinců pociťovala obavy, zda nebude nová politická garnitura až příliš ochotně hledat kompromis v konfliktu s Ruskem. Navzdory těmto pochybnostem si však Kniha roku BBC nadále zachovává svou důležitost a významně usnadňuje orientaci na poli současné ukrajinské literatury.

Závěrem stojí za to dodat, že Jupaka stejně jako Docju vydalo nevelké nakladatelství Bilka, které se zřejmě nebojí vydávat dosud nezavedené, výrazné autory. Knihy navíc vynikají originální grafickou úpravou.