Ač byl Vaclav Lastouski (také Vacłaŭ Łastoŭski, 1894–1938) zdánlivě typickým „obrozeneckým“ autorem, ve svém literárním díle dokázal překročit mnohé dobové stereotypy a omezení. Jako spisovateli i historikovi mu v Bělorusku patří nejedno prvenství.

Lastouski se narodil na venkově, byl snad dokonce potomek zchudlého šlechtického rodu. Své dětství později zachytil v řadě vzpomínkových náčrtů. Dostalo se mu jen základního vzdělání a už v raném mládí musel za prací odejít nejprve do Vilna, později do Petrohradu a Rigy.

Svou kariéru spisovatele a novináře začal v roce 1909, kdy se stal členem redakce vilenských běloruských novin Naša Niva. Pro skupinu obrozenců, kteří týdeník vydávali, byl příchod činorodého mladého muže velkou posilou. Lastouski zde pod pseudonymy Vlast a Jurka Věraščaka publikoval krátké povídky a polemické články. Mezi prvními vyšly na počátku roku 1909 povídky Naradziny (Narozeniny) a Zajčyk (Prasátko). Napsal také populární shrnutí běloruské historie Karotkaja historyja Biełarusi (Krátká historie Běloruska), jež patří mezi první historické práce „z běloruského pohledu“ vůbec. V letech první světové války, kdy Naša Niva nemohla vycházet, sestavil některé z prvních běloruských dětských čítanek a učebnic.

Od roku 1902 se datuje jeho politická činnost – Lastouski tehdy vstoupil do polské socialistické strany. V dalších letech se stal členem Běloruské socialistické hromady (Biełaruskaja sacyjalistyčnaja hramada). Spíše než hlubokému vnitřnímu přesvědčení odpovídala jeho socialistická orientace obecné náladě mezi tehdejšími běloruskými vlastenci. Později se názorově vyvíjel směrem k pravicovému konzervatismu s křesťanským zabarvením. Roku 1918 byl jedním z členů Rady BNR (Rady Běloruské lidové republiky), jež 25. března 1918 vyhlásila státní samostatnost Běloruské lidové republiky. V prosinci 1919 se Lastouski stal předsedou vlády tohoto státního útvaru. V té době byl zastáncem těsné spolupráce běloruského státu s Litvou. Vzhledem k tomu, že okolní státy běloruskou republiku neuznaly a její území se stalo bojištěm, na němž se utkávala polská armáda s bolševickými vojsky, musel spolu s ostatními členy vlády odejít do emigrace. V letech 1920 až 1923 se věnoval diplomatické činnosti, ale nezapomínal ani na literaturu. Znovu zpracovával témata z běloruské historie a psal také poezii.

V období let 1923–1927 se Lastouski namísto politiky zabýval především vydáváním časopisu Kryvič. S nadlidským úsilím pravidelně zaplňoval stránky časopisu, věnovaného zejména literatuře a bělorusistice, převážně vlastními články a překlady. Časopis vynikal i jedinečnou grafickou podobou, danou užitím specifického písma, vycházejícího z toho, jehož užíval Francysk Skaryna při tisku svého překladu Bible.

Název časopisu, odvozený od jména kmene Krivičů, obývajícího v raném středověku severní část území dnešního Běloruska, byl současně jménem, jímž si Lastouski přál zaměnit etnonymum „Bělorus“. Slova „ Kryŭja, kryvič, kryŭski“ měla podtrhnout, že Bělorusy nevážou k Rusku žádné bezprostřední pokrevní svazky. Lastouski se domníval, že běloruský národ je více příbuzný národům baltským, Litevcům a Lotyšům. Psal: „Je pro nás velmi důležité vyrvat náš lid z ruské hypnózy, ukázat mu jiné hodnoty a cesty národního života a obrátit jeho pozornost na nezbytnost těsnějšího sblížení s našimi pobaltskými sousedy.“

V roce 1924 vyšel Lastouského Padručny rasijska-kryŭski (biełaruski) słounik (Příruční rusko-krivičský (běloruský) slovník), první běloruský slovník, jenž, přestože nese stopy autorova nevědeckého, romantizujícího přístupu k jazyku (obsahuje množství severoběloruských nářečních slov a také řadu autorových neologismů), je v současném Bělorusku stále využíván jazykovědci, spisovateli i překladateli. Součástí slovníku byl i slovníček běloruské vojenské terminologie a rozkazů, jejichž tvůrcem se takto Lastouski de facto stal.

Roku 1926 se objevilo jeho hlavní historické dílo, Historyja biełaruskaj (kryŭskaj) knihi (Historie běloruské (krivičské) knihy). Jde vlastně o dějiny vzdělanosti na území dnešního Běloruska, doprovázené výčtem a popisem dochovaných knižních památek. Kritika objemné publikaci vytýkala neujasněnost zvolené metodologie, přílišnou tendenčnost a polemický zápal, nicméně ve své době neměla v běloruské vědě tato rozsáhlá historická práce obdoby.

V druhé polovině dvacátých let přestala Litva mít na podpoře Bělorusů zájem a další vydávání časopisu začalo být z finančních důvodů problematické. V sovětském Bělorusku v té době naopak probíhala tzv. bělorusizace – sovětský stát velkoryse podporoval šíření běloruštiny a rozvoj běloruské kultury, jež měly napomoci proniknutí komunistické ideologie mezi nejširší vrstvy obyvatelstva. Bělorusové žijící v cizině, včetně Lastouského, ne zcela chápali účelovou povahu probíhajících změn a jejich postoj k sovětskému režimu byl stále pozitivnější. Roku 1927 se spisovatel rozhodl odejít z Litvy do SSSR, kde se stal ředitelem Běloruského státního muzea a později také členem nově vzniklé Běloruské akademie věd.

Na konci 20. let však v SSSR došlo k mnoha změnám. Národně orientovaná inteligence začala být upevňujícímu se režimu na překážku. Lastouski byl spolu s dalšími běloruskými intelektuály a politiky souzen v procesu se smyšleným Svazem osvobození Běloruska (Sajuz vyzvaleńnia Biełarusi) a poslán do vyhnanství v ruském Saratově. Roku 1937 pak byl opět zatčen, obviněn, že je „agentem polské rozvědky a členem nacionálně-fašistické organizace“, a odsouzen k smrti.

Roku 1923 vyšlo v časopise Kryvič Lastouského nejzávažnější prozaické dílo, povídka Labirynty (česky Labyrinty). Tento útvar, jenž nemá v tehdejší ani mnohem pozdější běloruské literatuře obdoby, se vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení. Literární vědci ho nazývají povídkou fantastickou, historicko-dobrodružnou, mystickou, filozofickou či detektivní, nebo dokonce národní utopií. Námětem povídky je utajená existence prastaré krivičské supercivilizace, jejíž poklady, zejména množství zcela neznámých rukopisů a také poslední žijící zástupci, se ukrývají v podzemních labyrintech pod běloruským Polockem. Tyto labyrinty lze chápat jako „metaforu běloruské kultury – cesta podzemím, labyrintem“ (P. Vasjučenka). Jak píše P. Vasjučenka, podobně jako nikdy nenapsaný běloruský epos či jako nově vytvořená slova v jeho slovníku je představa utajené civilizace netušeného stáří jakýmsi doplněním mytického obrazu krivičského národa, v nějž si Lastouski přál Bělorusy přetvořit.

V Lastouského tvorbě se stále opakuje motiv vylíčení, re-konstrukce dosud neznámé běloruské historie, jež by měla být inspirací pro současné Bělorusy. Ještě ve vyhnanství v Saratově píše: „Chtěl bych sepsat náš epos, vytvořit cosi na způsob Kalevaly.“ Jak podotýká Vasjučenka: „toto přání ho sbližuje s J. R. R. Tolkienem“. Ucelený běloruský epos z jeho pera bohužel nikdy nevzešel. Jistým jeho zárodkem se staly Lastouského historické písně (Słava Voršy užo nia horša – Sláva Orši není už horší, Piesnia a kniaziu Vitaŭcie – Píseň o knížeti Vitautovi, Padymaliś čorny chmary – Zvedala se černá mračna) beroucí si náměty z běloruských dějin 15. a 16. století, které si získaly takovou oblibu, že byly často mylně považovány za skutečné folklorní památky. Tyto písně dnes s velkým úspěchem zpívá populární skupina běloruské historické hudby Stary Olsa.

Lastouského dílo, zejména zmíněná povídka Labyrinty, je stále živé a budí zájem čtenářů. Podobně jsou v Bělorusku dosti známé jeho historické písně. Krátká historie Běloruska, ačkoliv již v mnohém překonaná, se také v devadesátých letech dočkala nového vydání. Lastouského jako spisovatele i politika obdivují a považují za svého ideového předchůdce přívrženci Centra etnokosmologie Kryŭja (Centr etnakasmałohii Kryŭja), kteří hájí tezi o baltském původu Bělorusů.