Witold, aneb mé noční můry

V jednu v noci kdosi nejistě zaťukal na dveře. Měl jsem dojem, že se bojí, aby mě snad neminul, proto klepal opatrně a nedůvěřivě. Znovu... proč? pomyslel jsem si. Je jedna v noci, co asi potřebuje? Schválně jsem chodil spát v osm ráno, abych se s nikým neviděl. Když zvonil telefon, čekal jsem a v duchu počítal: jedna, dva, tři, čtyři, jděte do prdele, pět. Do šesti vydržel málokdo. Telefon se odmlčel. Spal jsem dál. Uklízečky si zvykly a nechávaly mě na pokoji, měl jsem sice staré povlečení, ale stejně jsem je nepouštěl. Po obědě jsem se probouzel a chodil ven, toulal jsem se pustým parkem, díval jsem se na panorama města: na obzoru čněly dva komíny, dole ležel stadion. Když jsem se podíval na stadion, šel jsem do čínské jídelny. V kuchyni pracoval opravdový Číňan, krájel zeleninu a dělal saláty s nakládanou kukuřicí a mrkví. Čínskou kuchyň jsem neměl rád, proto jsem si dával obvykle pár plechovek piva a hleděl na nedalekou trať. Domů jsem se vracel v podvečer a zase jsem si šel lehnout. Opět zvonil telefon. Jedna, počítal jsem, jděte do prdele, dva, tři, čtyři, pět...Kolem desáté večer jsem se probouzel a zapínal televizi. Teď jsem si mohl dovolit v místnosti i trochu hluku, přes den jsem se snažil být potichu, abych se neprozradil. Když někdo přicházel a ťukal na dveře, znehybněl jsem a zase počítal do šesti. V noci zpravidla nikdo nepřicházel. Vybojoval jsem si ještě jeden malý kousek svobody.
A teď v jednu v noci kdosi zaťukal. Na okamžik jsem se přestal soustředit a šel otevřít; zřejmě jsem si pomyslel: jedna v noci, je jasný, že vědí, že jsem doma, kde bych tak asi mohl být v jednu v noci, když ne doma. Tak či onak, musím otevřít. A otevřel jsem. Na prahu stál Witold.

Witold byl mým sousedem už týden. Než jsem se přestěhoval do svého nynějšího pokoje, bydlel jsem v jiném křídle hotelu, kde byl mým sousedem italský dělník, Cristian; když jsem poprvé otevřel dveře naší společné chodby, v devět ráno, on právě nahý vycházel ze svého pokoje. Jak mě zahlédl, schoulil se, zakryl si rukou intimní místo, ať už bylo jakékoli, a ukryl se ve svém pokoji. Prvních pár dní odtamtud nevycházel. Pak asi kulturní šok přešel a zase se začal objevovat ve společné chodbě, třebaže nyní naštěstí oblečen. Společný jazyk jsme však stejně nenašli: on hovořil italsky a anglicky, já německy a ukrajinsky, polsky neuměl z principu, řekl cześć a zmizel ve sprše. Za měsíc odjel a do jeho pokoje nastěhovali Witolda.

Witold byl profesorem. Bylo mu šedesát, možná o trochu míň, ale hodně pil a jeho věk bylo těžké přesně určit. Byl inženýr. Když se opil, říkal mi: jsem inženýr. Ráno vytahoval mobil a dlouho s někým hovořil. Potom sešel dolů do baru. V baru pil vodku, čaj, díval se na volejbal a bavil se s přáteli. Přátel měl mnoho, všichni ho měli rádi a on měl taky všechny rád, aspoň já si to myslím. Rychle jsme se skamarádili, první noc po jeho přistěhování jsem se vrátil domů ve dvě a opilý. Otevřel jsem dveře. Na chodbě stál Witold, měl na sobě jen nějaké jégrovky, co se mu ztrácely pod pupkem. Co jen to má být? pomyslel jsem si. Proč já musím mít vždycky takový sousedy: když už není nahý, tak je v nějakých jégrovkách. Hele, řekl mi, Serhiji! kávu? Ne, odpověděl jsem, nepiju. Teda kávu nepiju, tím spíš na noc. Vodku? očividně to na mě jenom zkoušel. Dobře, souhlasil jsem. Zašli jsme do jeho pokoje, který byl zavalen věcmi – oblečením, kufry... nejspíš si ještě nestihl uklidit po stěhování. Zašel ke skříni s oblečením a vytáhl odtamtud načatou láhev vodky. Vodka se jmenovala Soplice. A mám to, pomyslel jsem si. Mluvíš anglicky? zeptal se. Mluv polsky, řekl jsem, rozumím ti. Pili jsme do rána. Mám přítelkyni. řekl mi, ve Lvově. Je opravdu krásná. To se máš, odpověděl jsem. Najednou přešel na angličtinu a oslovoval mě Sashka, s přízvukem na první slabice. Šel jsem spát.

Potom mě začal nahánět. Čekal za dveřmi pokoje, až se probudím, chodil kolem dveří sprchy, když jsem se myl, nespal do rána a čekal, kdy se vrátím, a když se dočkal, začínal tradičně: Kávu? ptal se, čaj? Pak jsme šli k němu a pili vodku. V baru mě někdy, což je zajímavé, nepoznal. Byl vůbec krátkozraký a na dálku ne každého poznal. Byl rozvedený, měl dvě dcery, které ho jednou týdně navštěvovaly a vařily mu bigos, velký hrnec bigosu. Witold nechával bigos v ledničce a zapomínal na něj, bigos začínal smrdět a do ledničky se nikdo neodvážil. Witold, což je příznačné, si taky asi myslel: budu snad já používat tu smradlavou ledničku? Za týden se dcery vrátily, vyhodily starý bigos a neprodleně uvařily nový. Witold byl na své dcery hrdý, seznamoval mně s nimi, omlouval se, že nemluví anglicky. Rodinné téma pro něj mělo veliký význam, když pil, vždy mluvil o rodině, kterou po německém způsobu nazýval famílie, ačkoli německy, jak jsem už řekl, nehovořil.

Za pár týdnů jsem se přestěhoval dál od něj, do jiného pokoje. Ale i pak jsme se denně vídali v baru. Zval mě na vodku a já neodmítal. Jindy mě zase nepoznával.

Blížily se Velikonoce. Jedné noci, když všechno ztichlo a nikdo už nevolal, jsem si zašel do kuchyně udělat topinky. Říkal jsem si: teď zajdu do kuchyně, nikdo tam není, udělám si topinky a budu se dívat na televizi. Pak zase půjdu spát a už mě nebude nikdo otravovat. Všechno do sebe zapadalo: hotel byl prázdný, většina studentů a profesorů, kteří ho obývali, se rozjela domů na Velikonoce. Neměl mě kdo otravovat. Vešel jsem do kuchyně. A kurva, pomyslel jsem si. V kuchyni stál Witold. Jen v ponožkách. Teda: byl oblečený, všechno ok, akorát na nohách neměl boty, jen bílé ponožky. Pohupoval se ze strany na stranu s rukama frajersky zastrčenýma v kapsách světlých džínů a dělal, že nic. Vypadal jako bocman, který se vrací do svého přístavu s bohatým úlovkem. Hele, řekl, Serhiji! Jo, pomyslel jsem si, dobře že ne Sashka. Čaj? začal si svou. Ne, říkám, dnes ne: mám práci, musím ještě něco dělat. Jseš fakt dobrej básník, řekl. Dneska nepiju, odpověděl jsem. Oukej, řekl, chápu, že nepiješ. Nepij si, ale ochutnej mou rybu. Otevřel ledničku a vytáhl z ní zapáchající rybu. Ryby nejím, řekl jsem. Jo? zeptal se v rozpacích a uložil rybu zpátky. Pokusil jsem se něco udělat s topinkami, kouřilo se z nich a připalovaly se. Witold se kolem nich motal a nenechal mě cokoli dělat. Poslouchej, řekl mi, zítra ke mně přijdou dcery, budem mít sváteční oběd, jsou přece jen Velikonoce. Bar, mimochodem, řekl, bude čtyři dny zavřenej. Budu tu s dcerami, Abdulem... S kým? optal jsem se. S Abdulem, potvrdil Witold, to je Arab, takže přijde Abdul, no tak ty přijď taky. Zítra ve čtyři. Určitě, souhlasil jsem a postavil se k topinkám. Dáme si panáčka, jen malýho, navrhl znovu, přičemž ve slově malý položil důraz na první slabiku. Ne, odpověděl jsem s jistotou. Tak ochutnej můj bigos, řekl, a hned se jal vytahovat z ledničky zapáchající bigos. Popadl jsem topinky a utekl do svého pokoje.

Druhý den po obědě jsem zašel do kuchyně. Witoldova dcera vařila hrnec bigosu. Witold mě zahlédl a s radostí pozdravil. Na oběd mě nezval a vypadalo to, že si na naše včerejší setkání nepamatuje. Popřál jsem jim veselé Velikonoce a šel do parku.

A pak najednou v jednu v noci stál u mě přede dveřma a zase měl bohatý úlovek. Serhiji, řekl mi jednoduše a bez nějakýho okecávání, dáme si malýho panáka, (s důrazem na první slabice ve slově „malýho“). A já poslušně šel za ním. V jeho pokoji se pořád válela hromada oblečení, na židlích byly rozvěšené jeho jégrovky, zřejmě jich měl celou sadu, na každý den v týdnu jedny. Witold přinesl šunku, vytáhl ze šatní skříně Soplici a nalil. No, tak jdem na to. Hezký svátky! Podíval jsem se na láhev Soplice a napil se. Hlavně nemysli na název, říkal jsem si pro sebe, hlavně nemysli na název. Mám divnýho souseda, řekl Witold, Araba. Jmenuje se Abdul. Je dost divnej. Co dělá? Zeptal jsem se. Nepije čaj, jenom vodu, řekl Witold, pije jenom vodu, pije i džus, pije kolu, ale čaj nepije. Každý ráno ho zvu, říkám mu: ochutnej, ty blbče, čaj, mám pravej čínskej čaj, a on říká: ne, nepiju čaj. Prostě divnej... Jdeš zítra do kostela? zeptal jsem se. Witold se zasmál. Víš, řekl mi se smíchem, jsem vlastně katolík, ale do kostela nechodím. Líbilo se mi, jak to řekl ten, co v Rusku šéfuje popům. Alexij, napověděl jsem mu. Alexij, souhlasil Witold, řekl, že katolicismus představuje nebezpečí. Já s ním souhlasím. Jasně, říkám, promiň, že jsem se ptal. Nalil mi ještě Soplici. Přivřel jsem oči a všechno vypil. Bar, řekl Witold, je už třetí den zavřenej. Volal sem jim, říkám jim: proč, kurva, máte zavřeno? Tohleto není normální, řekl mi. V hotelu zůstalo plno lidí, třeba ty, řekl. Zato na recepci, pokračoval, je dneska sympatická slečna, všim sis? Všim, odpověděl jsem, ale bývá tam ještě sympatičtější, taková světloučká, viděls ji? Tovížejo, řekl, viděl, ale na tu zapomeň, to je moje kost. Ale prosím, bylo jediné, co jsem mu odpověděl. Mám divnýho souseda, řekl ztrápeně Witold, zatímco naléval Soplici. Nepije čaj, jen džus, a já, jako blbec, s ním, představ si to, každý ráno piju džusy! Ale nejhorší je, že zpívá. Cože, zpívá? nepochopil jsem. Zpívá, zopakoval Witold, každý ráno. Chápeš, vysvětlil mi, zbláznil se ze samoty. Nikoho tu nemá, ani přátele, ani příbuzné, tak zpívá. Já mám, dodal, aspoň dcery, ale on nemá vůbec nikoho. Tak zpívejte společně, poradil jsem mu, zkuste duet. Před Witoldem na stole ležel otevřený zápisník, na čisté stránce bylo velkými písmeny napsáno: SOBOTA. SERHIJ. VODKA. Vypadalo to, že má všechno pod kontrolou. Víš, najednou se ozval Witold, ty vlastně mluvíš anglicky? Mluvím, přitakal jsem. Takže tak, pokračoval Witold polsky, ale s mnoha ruskými lexémy, mám přítelkyni ve Lvově. Je opravdu krásná... A tys byl ve Lvově? zeptal jsem se. Ne, nebyl, rozpačitě odpověděl Witold. No, tak jeď za ní, jeď do Lvova, co tu děláš, na Velikonoce, řekl jsem. Pojedu, souhlasil Witold, určitě pojedu. Potáhl z cigarety, podíval se, kam by mohl dát vajgl, všiml si plechovky polského piva a hodil vajgl tam. Dáme si ještě jednoho, navrhl, dneska je svátek. Ne, odpověděl jsem, musím ještě pracovat. Je to fakt divnej soused, začal znovu, víš, všiml si před sebou plechovky polského piva, vzal ji a žíznivě se napil, tys byl fajn soused, s tebou se vždycky dalo posedět, a tenhle, kurva, Abduláh, pořád zpívá, chápeš to, Sashka? Dobrá, řekl jsem, jdu spát.

Chtěl bych přivítat stáří jako on. Chtěl bych, aby na mě můj syn nezapomínal, třeba i bez bigosu, aby mě čas od času navštěvoval, chtěl bych ho seznamovat se sousedy v hotelu a říkat: koukejte, to je můj syn, že je úžasný? Chtěl bych mít vždycky v zásobě láhev vodky v šatní skříni a pár vypraných spoďárů. Chtěl bych, aby v šedesáti letech byl mým největším problémem zoufalý šílený zpěv mého souseda na chodbě, souseda v bláznovství. Zvládl bych to s ním. Osamělí muži, zavření ve svých pokojích s černobílými televizory a mizerným nábytkem, si každé ráno lámou hlavu, když uvažují o tom, co by dneska mohli dělat, jak by mohli přežít ještě jeden sváteční, volný den, kdy počítají hodiny a vteřiny, až za nimi zase přijdou jejich děti, až se vrátí z kostela jejich sousedé, až se otevře bar a na recepci bude sedět nejhezčí holčina v hotelu.