Hubert, zvaný pro svou lásku ke šperkům Královna Barbara (podle polské královny ze 16. století, pocházející z litevského rodu Radziwiłłů), zapisuje na pochybně nabytém počítači příběh svého života, svého věčného pinožení, jež má jediný cíl: výdělek. Sledujeme ho při prodávání langošů i přebírání šperků, cítíme jeho přímo fyzické vzrušení, když se může po nocích, jen za svitu baterky, svými poklady probírat.

Po nejrůznějších epizodách, historkách a čistě fantazijních etudách královniny příhody symbolicky vrcholí pikareskním putováním do Lichně – zdejší monumentální poutní chrám, vybudovaný ve stylu, jejž by bylo možné nazvat nejspíš církevně-podnikatelské pseudobaroko, je svou výstřední nezdařilostí vhodnou metaforou věčných neúspěchů selfmademanských pokusů vypravěče. Ani do Lichně Barbara samozřejmě nedojede: se sádrovou soškou Panny Marie v ruce dorazí jen do vily jiného, poněkud úspěšnějšího podnikatele Šejka Amala.

Hubertovi ve všech podnikatelských počinech věrně pomáhají dva skromní ukrajinští lumpenproletáři, Sáša a Felouš. Královnin vztah k jejím milovaným i proklínaným ukrajinským zaměstnancům, nepostrádající jistý sexuální rozměr, je jednou z hádanek, jež kniha nabízí. V každém případě je tento vztah plný shovívavosti přecházející v sentimentální náklonnost ze strany zaměstnavatele – Královna je vůbec strašlivě sentimentální – a skoro psí věrnosti a něhy. Nelze nevzpomenout místa v závěru knihy, kdy se hrdina zasní nad tím, jaké dojemné kouzlo bude mít jeho návrat na ukrajinské panství, jež (prý) museli jeho předkové po válce opustit.

Když však naše hrdiny dožene touha po majetku až k vraždě, příběh se náhle zastaví a ukáže se, že všechno bylo jinak. Vypravěč zradí všechnu naši pracně získanou důvěru: přiznává, že Sáša neexistuje, Felouš nejspíš také ne. Byly snad celý všechny příhody královny Barbary jen přeludem choré mysli? Nevíme.

Vypravěčem je osoba nezvyklá, snad až šokující, ale současně něčím charakteristická pro dobu, v níž se příběh odehrává, přelom 80. a 90. let, dobu, kdy i u nás převládal stereotyp, že Polák rovná se „kšeftsman“. Autor, jenž se nechce stát pouhým ilustrátorem společenské a ekonomické transformace, spojuje zobecněné vlastnosti drobného obchodníka a vyděrače s bizarními prvky. Witkowski tím potvrzuje, že ho, jak sám říká „přitahuje vše, co se liší od normy. Doprava, nahoru, dolů, jen aby se to odchylovalo: ať už stylisticky, nebo esteticky.“ V epizodních rolích potkáme četné prazvláštní, neuvěřitelné figurky (například přestárlou slabomyslnou vesnickou nymfomanku), všechny ale díky autorovu talentu působí životně, jako čtenáři přímo pociťujeme potěšení, jež mu působí živelné utváření jejich povah a osudů.

V knize narazíme na nejedno autorovo ironické ušklíbnutí, či v tomto případě spíše shovívavé vědoucí pousmání, věnované vlastním polským národním stereotypům: hrdina je i přes svou excentričnost (nebo právě díky ní?) esencí polskosti: má šlechtický původ, ale i židovské předky, kteří nepřežili holocaust. Je pobožnůstkář, posedlý Pannou Marií, nezapomíná ale ani na slovanské bohy a pohanské báje. Ke všemu ukrajinskému či ruskému se staví s pohrdáním, ale zároveň ne bez jistého sentimentálního zalíbení. Barbora Radziwiłłówna, která se sama o sobě dočetla v historické knížce, koupené na nádraží za pár šupů, v duchu naslouchá „písním praslovanským, písním padlých legionů, padlých povstalců, padlých odbojářů, padlých hrdinů, padlých polských padlých“, takto ve zkratce shrnujícím celé polské dějiny a příznačně je dojata natolik, že „propuká v pláč“.

V textu, ve vyprávění, v tom nepřetržitém toku slov, kterými hrdina popisuje svůj trudný život, nacházíme slova, ale i celé fráze, pocházející z nejrůznějších časů, funkčních stylů, ale i z polských nářečí a cizích jazyků. Nabízí se nám tu tak diachronní i synchronní pohled na jazyk a jeho nevyčerpatelné možnosti. Sledujeme důsledný a vytrvalý pokus charakterizovat vypravěče a současně hlavního hrdinu skrze jazyk jeho vyprávění – avšak tento jazyk je, podobně jako on sám, polymorfní a nevypočitatelný, vždyť podle autora je Hubert vlastně pouhý „žvanící strojek“. Od věcných připomínek k problematice prodeje langošů a železného šrotu dokáže hladce a nepozorovatelně přejít k barokní poezii mystického vzývání polské země a Panny Marie.

Text je napsán tak, aby ideálně vyhovoval přednesu samotného autora. Ostatně Witkowski sám všechny své knihy převedl do audio podoby, a Královnu Barbaru v roce 2007 četl dokonce scénicky. Svou žvástavostí vědomě oživuje tradice žánru známého v polské literatuře od 18. století jako „gawęda szlachecka“. Tato stylizovaná vyprávění volné kompozice, plná nejrůznějších odboček, se vyznačovala množstvím barvitých líčení a nerespektováním chronologie událostí. Českému čtenáři pak zvolený přístup připomene způsob, jímž ve svých knihách kupili hospodské historky (a jejich vypravěče) Hašek nebo Hrabal.

Ačkoliv se Witkowski domnívá, že věci, o kterých se tu mluví, můžou právě pro přílišnou „polskost“ tématu a jeho zakořeněnost v novodobé polské „národní mytologii“ pochopit jen jeho krajané, Hubertovo živelné vyprávění dokáže k putování po Polsku vylákat určitě i české čtenáře – v neposlední řadě to je zásluha pečlivého a současné nesmírně hravého překladu Jana Jeništy, který domácímu publiku zprostředkoval již Chlípnice. Zajímavé bude porovnat, jak se s nelehkým úkolem v podobě převodu specifického a bohatého jazyka vypořádal překladatel dalšího Witkowského románu Margot (2009), jenž u nás také má v nejbližší době vyjít.