Letošní rok kosí v literárních (převážně mužských) řadách dost hojně. Mnohé z nás tyto ztráty zasahují nejen umělecky. Mne se takto dotkla smrt Vladimíra Justla (1928–2010) a Ludvíka Kundery (1920–2010), mám-li to brát chronologicky. Nebyli bulharisty v pravém slova smyslu, šlo však o přátele bulharské literatury a bulharských literátů. A byli také přáteli mého otce, jehož prostřednictvím jsem měla štěstí poznat je i já.

Vladimír Justl byl bulharské literatuře příznivě nakloněn v rámci svého působení jak ve Viole, tak v Odeonu. Ač jsem o něm slýchala od rodičů už v době svého brněnského mládí, osobně jsme se setkali až na počátku osmdesátých let, a to právě na půdě Bulharského kulturního střediska v Praze. Když jsem pak začala o téměř dvacet let později připravovat v Národní knihovně či jinde bulharské literární večery či knižní prezentace, Vladimír Justl mi vždy ochotně poradil. Z rukávu sypal kontakty na takové herce, jakými jsou například Jaroslava Adamová či Bořivoj Navrátil. A z jeho podnětu vznikl mimo jiné i pořad sestavený ze současných bulharských povídek, který se svými žáky, posluchači herecké školy, nastudovala jeho žena Marta Hrachovinová.

Vladimír Justl však přispěl k česko-bulharským literárním vztahům především jako náš nejvýznamnější holanovský badatel. Přední bulharský básník a překladatel české poezie Vaťo Rakovski (1925–2008) si po přetlumočení Bieblových, Wolkerových, Seifertových, Nezvalových a Halasových veršů troufnul i na Vladimíra Holana a za výbor z jeho poezie nazvaný Noc s Hamletem mu Svaz bulharských spisovatelů udělil roku 1990 cenu za nejlepší knihu roku. V rozhovoru pro Lidové noviny 15. 6 .2000 k tomu říká: „K překládání Vladimíra Holana, jehož poezie mě fascinovala, jsem dlouhou dobu sbíral odvahu. Zatímco poezie dříve jmenovaných básníků se mi překládala lehce a jakoby sama, na Holanovi jsem pracoval řadu let... Holan v té době už nežil, ale velmi cennou pomoc jak při výběru veršů, tak při vlastním překládání mi poskytl Holanův editor a velký znalec jeho díla Vladimír Justl.“

Vladimíra Justla jsem viděla naposled na letošním Festivalu spisovatelů Praha. Sršel vtipem jako vždy. Smuteční oznámení o jeho úmrtí 18. června mne tedy smutně překvapilo a zaskočilo. Pražská kulturní obec se s ním rozloučila na zádušní mši v kostele Nejsvětějšího Salvátora o deset dní později. Mši sloužil P. Tomáš Halík, koncelebroval Justlův spolužák z Arcibiskupského gymnázia P. Jaroslav Ptáček. Panovalo na ten měsíc až nepříjemné vedro, v chrámových lavicích však nebylo volného místečka...

Ludvíka Kunderu a jeho rodinu jsem osobně poznala mnohem dříve, a když jsem studovala na brněnské Masarykově univerzitě bulharistiku, věnoval mi vzácný dar – dosud nepřekonaný a nesehnatelný Bulharsko-český slovník Karla Hory. Přišel mi tehdy poštou s Kunderovými slovy, že slovníky mají být tam, kde jsou nejvíc potřeba – k užitku, ku prospěchu. Byla to skromnost – vždyť Ludvík Kundera, ač proslul především svými překlady z německé a francouzské literatury, překládal i bulharskou poezii, byť na podkladě podstročniků a ve spolupráci s filology.

Loni o prázdninách se mi pan Kundera ozval v souvislosti s připravovaným výborem z básnických překladů Kolkolem, který vyjde jako 12. svazek Spisů L. K. v nakladatelství Atlantis. Psal medailonky k jednotlivým autorům a šlo o podrobnější informace o bulharském germanistovi a básníkovi, jednom z nejdůslednějších bulharských přívrženců volného verše Dimitru Dublevovi (1927–1988). V letošním roce mě ve věci dohledání originálů oslovilo přímo nakladatelství, pan Kundera byl už nemocen, a tak jsem měla možnost seznámit se s jeho zdařilými překlady. Vedle Dubleva jsou do výboru zařazeni stěžejní bulharští básníci Geo Milev (1895–1925) a Nikola Vapcarov (1909–1942). Nelehký úkol na sebe Kundera vzal především přetlumočením Milevovy poémy Září, kterou básník strhující, sugestivní formou, mnohdy blízkou postupům impresionismu a futurismu, reagoval na protifašistické Zářijové povstání r. 1923.

Sotva jsem rešerši pro nakladatelství dokončila, přišla zpráva o Kunderově úmrtí 17. srpna. Do obřadní síně brněnského krematoria přišly o šest dní později opět davy lidí a zase panovalo vedro...

Jak skončit nepateticky? Vladimír Justl měl jako motto na smutečním oznámení úryvek z Holana: „... Tak také se pochybuje, že by některá hvězda mezi tolika jinými hvězdami mohla být výjimkou. A ona jí je...“ Ludvík Kundera a Vladimír Justl (ale i Vaťo Rakovski či Dimităr Dublev) jimi jsou...