Útlý román Stefana Kisjova (nar. 1963) Kat zpracovává archetypální, stále atraktivní téma zločinu, překračování hranic mezi dobrem a zlem. Příběh je zarámován pobytem hlavního hrdiny Stefana Gašteva na Velikonočním ostrově, kam má přijet slavný spisovatel Steven Larry King, aby Gašteva vyslechl – podle jeho vyprávění se totiž chystá napsat knihu. I Gaštev si ale pro jistotu uschová autentickou nahrávku a dobře dělá. Letadlo s Kingem na palubě při zpáteční cestě havaruje („Co se dá dělat. Takový je život,“ praví se na konci prologu Daleký ostrov ), a tak si můžeme dál přečíst alespoň Gaštevovu syrovou, dokumentární verzi příběhu o tom, jak se z člověka stane vrah.

Kapitola „Můj otec klaun“ vychází ze známé pravdy, že se rodíme jako tabula rasa, to až další roky vpisují do našeho „rodného listu“ skutky a formují náš život. I ten nejhorší ničema byl kdysi roztomilé, nevinné miminko. A co víc – vydáme-li se s darebákem na retrospektivní cestu, sice mu zřejmě neodpustíme, ale leccos pochopíme. Malý Stefan si navíc ještě nese tajemství: jeho tatínek Evtim je vlastně mimozemšťan, pochází ze vzdálené planety a na Zemi se dostal šťastnou náhodou po katastrofě své kosmické lodi. Tolik mu aspoň sdělil jednou večer, když ho uspával. Rodiče žijí nuzně ve sklepním bytě, ale pracují v kouzelném světě cirkusu. Klaun, fakír, akrobatka; lvi, hadi… I z malého Stefana se jednou stane klaun, náhodou, nedopatřením. Pak se učí dalším cirkusáckým „řemeslům“, zamiluje se. Vše se zvrtne při okupaci Prahy „bratrskými“ (i bulharskými) vojsky v srpnu 1968; z této „výpravy“ se otec Evtim Gaštev vrací jako jiný, zlomený člověk. Už se nesměje, nevypráví Stefanovi pohádky před spaním, už jen pije. „Praha byla jeho Vietnam,“ hodnotí syn. Probudila démony, které mohl utišit jen alkohol. Propad rodiny je odstartován. Bujaré večírky rodičů, matčina „léčba“ nešťastného manželství sexuálními avantýrami, ekonomický sešup z už tak bídné existence po otcově zranění stále níž a níž. Stefan je osamělé, spolužáky posmívané a učiteli neoblíbené dítě. Rachitické, hladové, z nedostatku lásky nestále frustrované. Nové partnerské vztahy rodičů jen gradují jeho opuštěnost. V jedné z nejdojemnějších scén knihy nachází zatoulané, promoklé, třesoucí se koťátko a rozhodne se vzít si je domů. Ráno však „objekt“ své lásky nalézá mrtvý. Které čtenářské srdce nezatouží toto nešťastné dítě mateřsky obejmout či otcovsky vzít kolem ramen? Východiskem z mizérie tohoto světa se Stefanovi stává cesta na tatínkovu domovskou planetu, o ní tak rád sní. Nejraději by odcestoval s otcem společně, v krajním případě i sám…

Jak je zřejmé, příběh se odehrává v kulisách totalitního Bulharska. Stefan si zvolí postup, jak se dostat do tatínkovy vesmírné vlasti. Musí se stát kosmonautem, cesta k tomuto postu však vede přes nejlepšího pilota, a tak si docela logicky zvolí ke studiu vojenskou leteckou akademii. Dřív než se nadějeme, je však z našeho rodilého smolaře vrah – stejně jako v cirkuse klaunem, stává se zločincem opět jakoby náhodou, nedopatřením, když nešťastně střelí kapitána Gočeva kalašnikovem rovnou do srdce. Pokud nás dosud některé jeho eskapády pobavili, smích nás přejde ve chvíli, kdy ho zastihneme poplivaného od tisícovky studentů akademie – muselo to být – na znamení opovržení přece... Celá kapitola nese jméno „Kyklop“ a jejím hlavním dějištěm je Ústřední sofijská věznice. Tady Stefan čeká na smrt. Má však štěstí v neštěstí. Místo aby absolvoval vlastní popravu, je zvolen za kata. Věznice obchoduje s tělesnými orgány popravených, vhodnými k transplantaci, a příslušná nemocnice vše zajišťuje přímo na základě objednávek ze západního světa. Vždyť socialistický stát potřebuje valuty. Stefan popravuje fiktivním fotoaparátem a znejistí či zachvěje se pouze jednou – poprvé. Už dávno není tím chlapcem, kterého bychom soucitně pohladili po hlavě. Absencí citu připomíná Camusova Cizince. Jak si uvědomuje, není z rodu vrahů, kteří při činu zažívají euforii, vzrušení či katarzi, necítí vůbec nic. Pouze přestává jíst maso, stává se vegetariánem. Zrůdnost situace vyvstává nejvíc v momentě, kdy jeden z bachařů, který se až štítivě varuje jakéhokoliv slovního a fyzického kontaktu se Stefanem, jednou jedinkrát na něho promluví a procedí: „Satane!“ Šílený absurdní tanec se stupňuje, zrychluje. Přes hrozivého ředitele věznice Kyklopa si Stefan oblíbí ruského spisovatele Čechova a získává stejnou přezdívku. A kód Čechov nese i známý bulharský disident, kterého je náš hrdina poslán do Londýna otrávit vbodnutím deštníku. Nevzpomněli jste si jen tak mimochodem na bulharského spisovatele Georgiho Markova (1929–1978)?

Kisjov si však s námi hraje dál – totalitní režim posílá Stefana do sovětského kosmodromu Bajkonur a následně jako prvního bulharského kosmonauta do vesmíru. Groteska vrcholí – z vraha se stává hrdina, oblíbenec režimu. A co víc: Stefan je konečně krůček od uskutečnění svého snu. Vše, co mu otec vyprávěl, je pravda. Stačí chtít a může být s mimozemšťany v „ráji“. Ale ne, on najednou nezatouží po vzorné a vzdálené otcově planetě, nýbrž po své malé zemičce, byť plné chyb a chybiček, a vrací se „domů“.

V „Epilogu“ se krkolomně ocitá v roce 2003, protože na Zemi mezitím uletělo plných dvacet let. Jeho dávná milá zestárla a ztloustla. Tak proč raději nežít na Velikonočním ostrově, živit se jako barman a poklidně si vychutnávat život?

Co do žánru vytváří Kisjov umný mix ze socialistických reálií a fantasmagorických prvků. Chronologicky v příběhu v postavě hlavního hrdiny kontrastují tři roviny – malý až mladý Stefan nás smutně dojímá, Gaštev ve vězení může vzbuzovat naši nechuť až odpor, i když se nejedná o klasicky krutého, surového vraha, nýbrž spíš o jeho komunistickou karikaturu, a konečně s bonvivánským barmanem v Tichomoří jsme povzneseně nad věcí. Postavy zločinců, vrahů spisovatele vždy přitahovali. Vzpomeňme si především na skvělý román Trumana Capoteho Chladnokrevně . Zatímco však v něm šlo o tragicky vážnou literaturu faktu s dokumentárním odstupem, která pro autora nebezpečně pootevřela dvířka obávané třinácté komnaty, Kisjov nechává svého hrdinu vyprávět v ich-formě a jeho zrůdnou dospělost vraha fabuluje s notnou dávkou smyslu pro černý humor.

Kat se v Bulharsku dočkal čtyř vydání a také prestižního ocenění. V roce 2004 zvítězil v literární soutěži o bulharský román roku, organizované Nadací Vick, přičemž nejlepší titul nevybírala jen odborná porota, ale do výsledků mohli svými hlasy zasáhnout i čtenáři. Součástí ceny byl i překlad do angličtiny.