Bulharský spisovatel a významný vědecký pracovník Alexandăr Karparov (1904–1983) se narodil v Topolovgradě v rodině lékárníka Marina Karparova z rodu slavisty a historika Marina Drinova (1838–1906). Po gymnaziálních studiích v Plovdivu a Sofii začal r. 1923 studovat medicínu v Itálii; na studia si vydělával jako přístavní dělník či topič na zaoceánské lodi. Žil i v argentinských pampách. Po návratu do Bulharska pracoval především v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, působil i jako expert ve Světové zdravotnické organizaci v Ženevě. Je autorem řady vědeckých prací a šesti patentů z oblasti virologie.

Literární činností se zabýval od r. 1920, kdy časopisecky debutoval svými povídkami. Psal i italsky, v Itálii rovněž publikoval v literárních časopisech. Přátelil se s prozaikem Elinem Pelinem (1877–1949) a literárním vědcem Michailem Arnaudovem (1878–1978). Knižně debutoval r. 1934 sbírkou povídek Sinjoto momiče (Modré děvče). Ve stejném roce byl přijat do Svazu spisovatelů a poté vydává další povídkové sborníky a výbory, mj. Razkazi za vernostta (Povídky o věrnosti, 1938), Srešta (Setkání, 1938), Novi momičeta (Nová děvčata, 1939), Razkazi (Povídky, 1940), posléze např. Podareno priključenie (Darované dobrodružství, 1970), Spasiteljat ot „Titanik“ (Zachránce z Titaniku, 1972) či Večeri nad pampasite (Večery nad pampami, 1977).

Cestovatelské zážitky a bohaté profesní zkušenosti mu poskytovaly dostatek literárních podnětů. Je považován za mistra krátké formy – psal povídky a fejetony, vyznačující se jasnou myšlenkou, sevřenou kompozicí a expresivním jazykem. S láskyplností zachycoval život obyčejného člověka z města; jeho postavy rovněž vynikají výraznou psychologickou charakteristikou.