Martina Formanová (nar. 1966) oslavuje letos své desáté spisovatelské jubileum a je docela příznačné, že tak činí navázáním na svou úspěšnou prvotinu Skladatelka voňavého prádla (2002). Po prózách Trojdílné plavky (2007), Ten sen (2009) a Nevěra po americku (2011), v nichž fabulovala, se opět vrací k autobiografickému žánru. Zatímco ve svém debutu neměla o dramatické momenty a zvraty nouzi, nyní zachycuje poklidnou a pohodovou životní etapu – a to je, jak známo, při psaní dost nesnadné. Ne nadarmo už Goethe zmínil, že na silnou literaturu musí být člověk „buď zamilován, nebo nešťasten“. Běžná každodenní spokojenost se nepopisuje lehce. Navíc toho o autorce a její rodině už z rozhovorů v tisku víme víc než dost.

Krizi středního věku Martina Formanová trefně označila jako „syndrom rozdaných karet“, „bod v životě, kdy veškerá zásadní rozhodnutí padla“, kdy „je dobojováno“, je potřeba „přeprogramovat celé základní nastavení“, protože nastupuje pohoda. Boj přinášel adrenalin, vítězství klade otázky, co se sebou dál. Formanová si však uvědomuje, že „vyhrála mnohem víc, než o čem si kdy troufala snít“. K Bohu má „velmi vřelý a pokorný vztah již od doby, kdy si na něm vymodlila děti“. Je mu vděčná rovněž za manžela: „Že ho mám ve svým životě, za to taky děkuju tam nahoru!“ A když jsme u Miloše Formana, jeho definice smyslu života je „žít a plkat o tom“. Martina tak činí, jak se však vyhnout idylické nudě, dle slov sestry Simči „bezzubé satiře“? („Teda neuraz se, ale co to jako píšeš? Zvířátka a Petrovští?“)

Styl Formanové je už dobře rozpoznatelný: přehledné členění textu, výstižné pojmenování kapitolek, úspornost. Formálně se stejně jako u prvotiny blíží kniha deníku, tematicky pak přináší, co ten který den dal. Dějiště – ponejvíc dům v americkém Connecticutu, postavy – Martina a Miloš, dvojčata Andy a Jim, maminka a tatínek, kamarádky, psi a kočky… Víc než krásnou literaturu připomíná próza publicistiku, ostatně Formanová nezřídka využívá i svých fejetonů, které napsala pro názorovou rubriku v ONA Dnes, a tak jim prodloužila jejich jepičí život. A i mimo ně se často vyjadřuje k věcem veřejným – aktuálním i nadčasovým. A kde je ta brzda před Zvířátky a Petrovskými? Nenápadně zakročí názorovými konfrontacemi Martiny s maminkou, neporozuměním americkému fandění úspěchu, uvědoměním si, že Češka v Americe nepatří tak úplně tam ani tam a tak dál… Především ale nečekaně vyburcuje z pokojné čtenářské letargie vážnou nemocí, která postihne jak Martinu, tak její sestru. Ano, i tady platí jedna z mála spravedlností na tomto světě – nemoc se nevyhýbá ani slavným, úspěšným a bohatým. Líčení pocitů úzkosti, pochybností i následné úlevy patří k nejsugestivnějším místům knihy: „To bylo pořád chvástání: raději krátce jako lev než dlouze jako ovce. Kdepak. Ovečkou chci být, a jak ráda! Zvlášť, co mám ty své dva beránky. Mé děti. Mé. Mé. Mé.“

I tyto vážné momenty dokáže Formanová okořenit svým specifickým humorem, který jako jemné předivo prostupuje celou knihu. Legrační je i název. Možná byl inspirován záznamy Jimmiho Kimmela na You Tube Snědl jsem svým dětem halloweenské sladkosti. Ať ano či ne, jídlo jako takové hraje v knize důležitou roli – je hrdinčinou vášní i slabostí, často se o něm mluví, stmeluje rodinu u stolu a následně navozuje téma hubnutí. Formanová také důsledně oslavuje ženské přátelství; osudy žen, ať už více či méně pohnuté, ji ostatně zajímaly takřka od malička. A jak jinak než ve vztahu k mužům. Ona sama dospívá k povzbudivému poznání: „Být vdaná je tak lehké!... Ukázalo se, že k manželství není potřeba žádný manuál… Do krbu dříví a do sklenky víno; umím být vdaná!“ Neměnnost však bohužel (a jindy bohudík) nepatří k životu. I kniha končí jinak, než začala. Dvojčata Jim a Andy rostou, dospívají a babička, která až dosud rodině pomáhala, se už necítí tak potřebná jako dřív a touží po návratu do Česka. Martina pociťuje zvláštní sklíčenost, ale je to moudrý smutek prozření: „A teď už jsem definitivně dospělá. Vida. Část mého nitra se bouří, nechce žádné změny, ztráty. Ale pak si uvědomím, že by bylo ode mne nefér držet mámu ve svém životě na úkor jejího. A že – ji musím nechat jít svou cestou stejně tak jako kluky… Jedno krásné období skončilo… Jeden den se líně převaluje v druhý a všechna ta samozřejmost by se mohla zdát nudná, kdyby neobsahovala onu jedinečnost vývoje. Moji synové se osamostatňují a mně nezbývá než přihlížet, než zírat.“ Pak je vskutku těžké nevytáhnout v návalu něhy dětem z batůžku čokoládovou tyčinku…

Možná by bylo zajímavé hádat, kdo bude mít chuť si knihu Snědla dětem sladkosti přečíst. Samozřejmě půjde mnohem víc o čtenářky než o čtenáře. Budou to ženy, které si oblíbily Martininy knihy, které ji mají jako spisovatelku rády. A bezesporu se najde i nemálo těch, které bude prostě jen zajímat, jak to u Formanů v Americe chodí. Možná budou překvapené, že život, líčený v knize, není zas až tak odlišný od toho, který vedou ony samy. Četba jim však dá poklid, pohodu, poskytne odpočinek a navodí dobrou náladu. A to není zas až tak málo…