Překladem románu Padlá metropol od čínského spisovatele Ťia Pching-wa se do češtiny dostává další klíčové dílo moderní čínské literatury, srovnatelné, co se týče popularity, s knihami Mo Jena nebo Jü Chua. Na rozdíl od nich však byl román rok po svém vydání v roce 1993 zakázán a víc než sedmnáct let žil jen v podobě mnoha desítek pirátských vydání (autor jich údajně napočítal víc než 60). Důvodem byla v první řadě přítomnost explicitních sexuálních scén, které pobuřovaly komunistické cenzory, ale také celkové vyznění románu, jenž podává jiný obraz o čínské společnosti, než bylo žádoucí. Obojí (první ovšem zvláště) přispělo k jeho mimořádné oblibě. Mimo to je však Padlá metropol pozoruhodné literární dílo, které brzy zaujalo i zahraniční čtenáře a získalo několik významných ocenění (např. Prix Femina étranger, 1997).

Jiná čínská literatura, než jakou známe
Český čtenář, obeznámený s díly moderních čínských autorů, která vyšla v posledních 15 letech, bude možná překvapen, že se v románu Ťia Pching-wa setká s dosti odlišným typem literatury. Ačkoli svým základním rámcem – popisem čínské společnosti v turbulentní době ekonomických reforem 80. let – zdánlivě nepřichází s ničím novým, představuje ve skutečnosti Padlá metropol román, který se s danými tématy vypořádává značně originálně. Nenajdeme v něm bombastickou fresku celé epochy, zalidněnou bizarními postavami, jako v Mo Jenově Krvi a mlíku, jehož poslední čtvrtina se odehrává rámcově ve stejné době, ani magickorealistickou a mrazivě kritickou vizi transformující se společnosti jako v románu Rozpukov Jen Lien-kchea, který by mohl mít v mnoha ohledech k Padlé metropoli nejblíž. Nesetkáme se ale ani se sociální kritikou z pohledu obyčejných, malých chudých lidí z okraje velkých dějin, jak to známe z populárních vyprávění Jü Chua nebo naposled z až trýznivého líčení sociální nespravedlnosti a kontrastu město vs. venkov v románu Zvrácený osud od Tung Siho (i když i toto téma má v Padlé metropoli své místo). V Ťiaově románu se neumírá hlady (naopak se zde jí víc než v jiných knihách), jedinec není vystavován dehumanizační šikaně totalitního systému (ačkoli ironické narážky na režim pozorný čtenář zaznamená), mezilidské vztahy nejsou pouze prostorem pro násilí, zneužívání a zisk, svět není líčen jako principiálně nespravedlivý a krutý. A přesto je Padlá metropol výsostně kritický román, v jehož centru je lidská bytost a její důstojnost, základní etické otázky člověka, zlom staré a nové epochy apod. Zdroje, z nichž literárně vychází, však leží spíše než v moderní světové literatuře v tradici čínských předmoderních románů a vyprávění (Sen v červeném době, Příběhy od jezerního břehu, Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze, Pchu Sung-linga Podivuhodné příběhy ze Studovny klábosení, česky pod názvem Zkazky o šesteru cest osudu), rozsáhlých epických líčení, psaných lidovějším jazykem, v nichž se snoubí literátská tradice a reálný život. Primární rovina románu je proto skrz naskrz protkána odkazy na tuto a další vrstvy čínské literární tradice, což z podstaty – a v čínském případě zvlášť – komplikuje plnohodnotný převod textu do jiného jazyka. Kvalita českého překladu a další vysvětlující aparát i zasvěcený doslov nicméně toto vše minimálně dobře nastiňují, nemluvě o síle vlastního románu, jenž překračuje své jazykové a literární hranice a aspiruje na to, čemu Goethe říkal Weltliteratur.

Úpadek autora i metropole
Děj románu je rámován téměř kunderovským „žertem“: venkovan Koumák, který se svou partnerkou Wan-er, jež kvůli vášnivé lásce k němu opustila manžela a dítě, utekl do velkoměsta a aspiruje na místo redaktora tamějšího literárního časopisu, napíše vesměs vyfabulovaný článek o nejslavnějším místním spisovateli Čuangu Motýlovi, v němž probírá mj. jeho milostné avantýry. Text mu sice otevře dveře do literárního světa, a dokonce k přátelství se samotným Motýlem, odstartuje ale i řadu dalších peripetií. Jednak zažehne celou knihou se táhnoucí soudní spor s údajnou, v textu odhalenou Motýlovou milenkou, především ale zrodí tragický milenecký vztah Wan-er s Motýlem.

Čuang Motýl, hlavní hrdina románu, představuje typickou čínskou literární postavu, zároveň je ale obrazem univerzálního tragikomického hrdiny. S jistou licencí by se dal připodobnit třeba k postavě Jepa Gambardelly z filmu Paola Sorrentina Velká nádhera – je vysoce uznávaným spisovatelem, všemi uctivě oslovovaným jako „profesor“, nyní však o psaní spíš jen mluví a už dlouho nic pořádného nenapsal. Žije v kruhu svých přátel, pokouší se podnikat, jeho život ale ztrácí šťávu. Jeho literární impotence se spojuje s impotencí skutečnou, vztah s jeho ženou, která jej stále obdivuje, je víc než neuspokojivý, novou energii mu má vlít do žil právě poměr s okouzlující Wan-er. Ten se odehrává v prostředí literární a kulturní smetánky města (opět ne nepodobné té ze zmiňovaného Sorrentinova filmu), kde se hovory o literatuře a umění mísí s opileckými a hazardními hrami, spřádáním plánů na různé podvody a podvůdky a melancholickými úvahami o životě a tvorbě. Sám Motýl je nově aktérem řady dalších milostných eskapád, které ho vtahují do stále tragičtějších kruhů. Původní lehkost a frivolnost kruhu přátel se pomalu proměňuje, doléhají na ně tlaky doby, okolí i konkrétních činů každého z nich, a Motýl se dostává pořád hlouběji do slepé uličky postupného morálního rozpadu.

„Musím se ti s něčím svěřit, Wan-er, snad mě pochopíš. Každý si prochází problémy, každý se pokouší obrátit list, a já, abych se od toho osvobodil, já potřebuju psát. Jenže psát román, to si vyžaduje čas a klid. Musím vypadnout z tohohle rozkladu, vzdát se na chvíli přátel, a bohužel i tebe. Musím odsud utéct. Ještě chvíli bych zůstal ve městě, a je se mnou konec, jako se spisovatelem i jako s mužem.“
„Čekala jsem na to, až to řekneš. Konečně! Tvrdils sice, že ti dávám sílu a inspiraci, ale od chvíle, kdy jsme spolu, jsi vlastně nic nenapsal. Jsem po tobě prostě moc lačná, nemám dost vůle, chci se s tebou pořád vidět a taky pořád to…“ (s. 290)

Titulní obraz „padlé metropole“ v sobě obsahuje právě tento postupný rozklad, který ovšem nemá podobu prvoplánové morality, ale mnohem jemnějšího a tím závažnějšího podobenství o člověku a společnosti. Půdorys románu se odehrává v době velké celospolečenské transformace Číny po Mao Ce-tungově smrti. Osobnostní úpadek dříve uznávaného literáta má ozvuky ve zprávách o postupné demolici starých čtvrtí města. Téma střetu starého světa a toho moderního ostatně patří k základním leitmotivům románu. Motýl a jeho přátelé jsou mj. vášnivými sběrateli starého umění, kaligrafií, kamenů na roztírání tuše a pečetítek, což jim ale nebrání ve spřádání plánů na prodávání padělků důvěřivým Zápaďanům.

Malá Liou se otočila a spatřila středně velký pokoj se zdmi zcela zakrytými knihovnami, jejich nejvyšší dvě patra byla plná starožitností všeho druhu a velikosti. Zde poznávala kameninu z doby Západních Chanů, támhle východochanskou keramiku, zřejmě zásobnice, dále kamínka z téhož materiálu a doby, dózy ve tvaru zámotku, tchangskou figuru koně s barevnou polevou, malované hrobové sošky… […] Pokud se náhodou objevilo volné místečko mezi knihami, určitě v něm ležela nějaká drobnost: kousek staré cihly nebo pazourku, oblázky neobvyklých tvarů a barev, řezané dřevo, sošky z hlíny i těsta, svazky bambusových plátků, předměty z jadeitu, postavy pro stínové divadlo vystřižené z kůže či papíru, postavičky dvanácti zvířecích symbolů dvanácti pozemských větví vyřezané z ořešáku a taky jedny střevíce z lýčí. (s. 113)

Mezilidské vztahy ve všech polohách
Jakousi ahasverovskou postavou románové metropole je žebrák sbírající po městě za hlasitého vyvolávání „staré krámy“ a glosující kritickými (a klasickými) verši stav společnosti, hlavně jejích mocipánů. Na povrch se deroucí technika jakožto symbol bohatnutí a konzumu (televize, lednice, videopřehrávače) stojí v kontrastu k znovuobjevování tradičních čínských nauk, taoismu, feng-šuej, čchi-kung, geomancie či věštění pomocí trigramů z Knihy proměn a k obnově buddhistického kláštera, které zaměstnává mnohé z postav a otevírá jim možnost úniku před realitou. Všechny tyto roviny a kontrasty však nejsou líčeny karikaturním, ironickým či křečovitým způsobem, ale mnohem kultivovaněji, se zvláštní laskavou nostalgií, jíž přesto nechybí smysl pro humor (postava staré Motýlovy tchyně, která spí v rakvi a komunikuje s duchy zemřelých, aby se časem ukázalo, že nejspíš nejde o stařeckou demenci, ale znepokojivě skutečnou paralelní zkušenost). Díky tomu mnohem lépe vyzní postupně a jemně gradovaná tragika hlavních postav.

V úvodu zmiňovaný „žert“, totiž vyfabulovaný článek o Motýlovi, má v knize řadu paralel, které podobným způsobem nečekaně komplikují situaci, ale jsou zároveň zdrojem komiky. Zoufalá manželka velkovýrobce chemických postřiků se chce otrávit tím, že vypije lahev pesticidu. Překvapivě přežije, protože se ukáže, že vyráběná chemikálie je už dlouhou dobu podfuk, což ovšem nečekaně diskredituje Motýla, který o ní napsal oslavný text. Stárnoucí šéfredaktor literárního magazínu Čung stále tajně miluje jistou ženu z dávných let. Motýl mu začne jejím jménem posílat fiktivní milostné dopisy, což v důsledku vede k dalším nedorozuměním a tragickým zvratům. Hlavním úběžníkem je ale stárnutí, rozpad a smrt. V málokterém čínském románu, který má český čtenář k dispozici, najdeme tak působivé vylíčení smrti přítele, jako v případě kaligrafa starého Míry v Padlé metropoli. Dramatické dějiny moderní Číny jsou plné smrti, kruté, zbytečné a nespravedlivé, a její drastické popisy jsou neodmyslitelnou součástí literatury. Zde je to ale příležitost k jejímu nebývale lidskému zpracování, seanci přátel, kteří při příležitosti jeho smrti píšou oslavné básně a malují tušové obrazy. Ovšem i smrt starého Míry byla součástí rozkladu společnosti, neboť byla urychlena jeho podvody a počínáním jeho nevyvedeného syna, závislého na opiu.

Jak vysvítá z výše popsaného, mezilidské vztahy jsou pevnou součástí hlavního tématu knihy. A to ve všech polohách – od vztahů partnerství, přátelství, obdivu a uznání po vztahy zcela tělesné. I v tom je Padlá metropol v kontextu jiných čínských románů výjimečná. V Holkách ze severu od Šeng Kche-i jsou vztahy mezi muži a ženami téměř výhradně násilné, manipulativní, zneužívající. Blízkost dvou lidí, navíc tělesná, je iluzí, za vším se skrývá komerce, dominance, sobectví. V románech Jü Chua nebo Tung Siho nacházíme schematické dvojice starých rodičů, které se do úmoru dřou pro syna, jejich vztah je redukován na oběť pro zachování rodu. Mladá generace pak spíš jen tápe, muž a žena nejsou skutečnými partnery, hrají pouze určité typizované role. I nebeletristická svědectví o moderních dějinách Číny ukazují, k jakému zdeformování mezilidských vztahů došlo v průběhu politických kampaní a kulturní revoluce, co způsobily roky nedůvěry, podezíravosti, udávání a kolektivního řízení společnosti (výjimkou v podobě ztvárnění silného a krásného manželského vztahu je oproti tomu novela Jang Ťiang Šest historií venkovského života). V tomto smyslu Padlá metropol okamžitě zaujme tím, jak vykresluje normální mezilidské situace, zvláště vztah přátelství. Lidé spolu běžně mluví, žertují, jsou vlídní, velkorysí, a to nejen mezi sobě rovnými, ale i napříč pohlavími a sociálními skupinami.

„Wan-er, odteďka jsme kamarádky, ty a malá Liou [= služebná; slova pronáší Motýlova manželka] jste součástí rodiny, takže žádné upejpání, žádné manýry, jinak mě naštvete!“ „Kdo se tady upejpá? Já určitě ne! Pozvedám tedy číši na naše kamarádství a doufám, že v příštích dnech se k nám konečně dostavíte, ne jako minule!“
[…]
„No, já dřív měla o intelektuálech, řekněme, jiné představy. Teď vidím, že mluvíte, jak vám zobák narost, jako našinec prostě…“ (s. 118 a 119)

Svěží obraz čínské společnosti
Není záměrem této recenze spekulovat, nakolik jde, či nejde o reálný obraz společnosti, podstatné je, že literárně to působí v kontextu českému čtenáři známých čínských děl velmi neobvykle a svěže. A navíc to velmi dobře plní literární funkci, neboť na pozadí právě takto vykreslených vztahů a přátelství dochází k onomu postupnému rozkladu a rozpadu osobností hlavních hrdinů. Nikoli ovšem vlivem vyšší moci či ideologie (pokud za takovou nepovažujeme taoistickou „proměnlivost věcí“, jež je v celém díle permanentně přítomná skrze ikonický obraz motýla ze starověkého spisu Mistra Čuanga), ale naopak – svobodného lidského jednání. Právě v tom nejspíš leží základ morálního poselství knihy, a právě proto působí umělecky přesvědčivě. V tomto kontextu je podle mého názoru třeba rozumět i tolik zdůrazňované erotické rovině románu. Otevřeně popisované sexuální scény jsou zde nejvnitřnější realizací lidské svobody a individuality. Ačkoli je sex v naprosté většině případů „nedovolený“ (mniška, služka, cizí manželka apod.), je vesměs oboustranně chtěný. Jeho prožívání, zvláště pak ženskými protagonistkami, je velkým emancipačním gestem, které nám může připomenout díla čínského exulanta Gao Xingjiana (Hora duše, Bible osamělého člověka). Nic na tom nemění ani skutečnost, že i tato oblast má své tradiční inspirační zdroje v čínské erotické literatuře, v už zmiňovaném románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze či Rouputuan. Meditační rohožky z masa. Obraz žen v celém románu vůbec vybočuje z tradičních stereotypů, jejich charaktery jsou překvapivě plastické a nastavují mužským protagonistům nečekané zrcadlo.

Preciznost překladu i vydání
Okolnosti vydání a následného mnohaletého zákazu románu Padlá metropol, stejně jako zevrubný medailon autora Ťia Pching-wa, nalezne čtenář v obsáhlém doslovu ke knize od překladatele Denise Molčanova, který otevírá i další její perspektivy. Na tomto místě je třeba se v krátkosti zmínit ještě o vlastním překladu. Literární styl autora je znám tím, že umně propojuje jak vysokou a nízkou rovinu jazyka (spojenou s výše neznačenou mnohovrstevnatou intertextovostí), tak i nejrůznější nářeční jevy. Z překladatelského hlediska proto patří k nejnáročnějším autorům. Práce překladatele, který už uvedl do češtiny podobně nesnadné spisovatele, jako je Gao Xingjian, Mo Jen či Mu-žung Süe-cchun, proto zasluhuje mimořádné uznání. Téměř šestisetstránkový román překypuje svižnými dialogy, uměleckými popisy, erotickými scénami, nejrůznějšími jazykově a stylově odstíněnými postavami:

„No tak ženský můžeš řadit do nejrůznějších kategorií,“ profesoroval dál Obláček, „to máš třeba ‚uštěkanou satorii‘, dále ‚běloskvoucí poupátko‘, ‚nažloutlou kejdu‘, a konečně ‚zapáchající vyžlinu‘. Jasná mysl je samozřejmě ‚běloskvoucí poupátko‘, jestli je tedy navíc panna, tohle musí zabrat.“ (s. 383)

„Teď když na mě vyleze, votevře si vedle časák a dívá se přitom na ty krávy, hérečky! Když sem mu jednou řekla, že všechny ženský jsou dole stejný, že se každá pička podobá voku mrtvýho praste, tak mi řekl, ať se du vysrat. Chápete, jak je na mě vodpornej?“ (s. 293)

Molčanov, jak ukázal už ve svých předchozích překladech, skvěle pracuje nejen s hravými převody čínských jmen (Byčka, Žlůtek, Nevěda, Chrapoun, Vepřobice…), ale šíře jeho jazykového záběru je zkrátka obdivuhodná (uveďme vedle mnoha terminologických a profesních pojmenování namátkou výrazy jako „pichna“, „zákroví“, „retka“ aj.). Neodpustím si zcela osobní poznámku: pokud si překladu tohoto románu nevšimne žádná z letošních porot literárních cen, bude to jen další frapantní důkaz toho, že kritéria pro jejich udělování jsou od literatury spíše vzdálená.

Román Padlá metropol je po všech směrech mimořádné dílo, které otevírá českému čtenáři další oblast moderní čínské literatury a uvádí k nám nového skvělého autora. Brilantní překlad je pak umocněn i krásným zpracováním knihy – nakladatelství Dybbuk si zaslouží velké uznání za odvahu a preciznost, s nimiž se vydání titulu zhostilo.