V Číně zakázaná kniha jinak i doma vydávaného autora Ťia Pching-wa (nar. 1952) Padlá metropol (čínsky 1993) je rozsáhlý společenský román s výraznými (post)modernistickými prvky. Obsahuje nespočet symbolů, citací a parafrází a v neposlední řadě se vyznačuje žánrovou nevyhraněností. Lze ho číst primárně jako erotické (místy až pornografické) dílo, avšak maximálně do té míry, do jaké lze číst například Ecovo Jméno růže jako román čistě detektivní. Jinými slovy erotických pasáží obsahuje dostatek, zdánlivě jsou alfou i omegou zápletky sexuální trampoty hlavního hrdiny, prominentního spisovatele Čuanga Motýla, nicméně pod povrchem nalezneme témata mnohem zásadnější a postupy mnohem umělečtější. Mnohovrstevnatostí příběhu, zálibou v parafrázích a narážkách či symbolickým putováním hlavního hrdiny, stejně jako specifickým a nenápadným smyslem pro humor, se Padlá metropol spíše než žánrové erotické literatuře podobá ikonickému Odysseovi Jamese Joyce, přestože je čtenářsky mnohem přístupnější.

Odstraněné znaky
Příběh začíná ve chvíli, kdy ctižádostivý pisálek Koumal napíše článek o slavném literátovi Motýlovi. Ten, aniž by si ho přečetl, souhlasí s jeho otištěním. A právě tato nenápadná událost spouští celý řetězec událostí dalších. Ty vrcholí jednak u soudu s bývalou Motýlovou láskou Sněženkou, jednak řadou (opět veskrze symbolických) úmrtí. Ovšem počínají se zde i Motýlovy milostné eskapády – Koumal kdysi „unesl“ vdanou vesnickou dívku Wan-er, s níž se oženil. Ta se poměrně záhy stává Motýlovou milenkou, stejně jako se jí stává Liou, nová služka v Motýlově domácnosti. Zmínil-li jsem v úvodu recenze postmodernistické prvky, uveďme alespoň ty nejvýraznější. Celá Padlá metropol je do značné míry parafrází starších čínských literárních děl, zároveň je přeplněna odkazy na další z nich, stejně jako na různé lidové i náboženské mýty nebo jiná umělecká díla, zejména cenné kaligrafie. Český čtenář se však nemusí obávat, že by se ztrácel, a to ani navzdory skutečnosti, že mnoho z citovaných nebo odkazovaných knih u nás nevyšlo. České vydání je totiž na konci doplněno o množství vysvětlujících poznámek, které zájemce o hlubší pochopení uvedou do kontextu.

S parafrázemi a odkazy jde ruku v ruce otázka autorství, s níž se u modernistických a postmodernistických spisovatelů setkáváme často i v evropské, potažmo americké literatuře. „Konečně jsem pochopila, co jste vy ‚spisovatelé‘ zač! Všichni se vykrádáte, kopírujete. Jste jako rybičky v obrovském akváriu, živíte se tím, co druhý pustí. Voda se kalí čím dál víc a z vás, pánové, se stávají smrdutá zvířata,“ rozčiluje se v jedné scéně Wan-er a jako by její promluvou Pching-wa pomrkával na čtenáře své knihy.

Dalším takovým momentem je nesporně už samotný způsob, jakým se zde pracuje s erotickými pasážemi. Ty jsou totiž z těla textu „vyškrtané“ a na jejich místě je zpravidla umístěna poznámka ZDE AUTOR SÁM ODSTRANIL (XY) ZNAKŮ. Celkem čtyřiačtyřicet „odstraněných“ explicitně sexuálních pasáží pak čtenář nalezne v samostatné příloze, drobné brožuře, vložené v zadních deskách. Tento postup zároveň koresponduje s vydavatelskou praxí dané doby, o níž v románu najdeme zmínku v pasáži, kdy Motýla přemlouvá zaměstnanec jeho knihkupectví, aby se pro výdělek uchýlil k podobné činnosti při nakládání s textem jiných autorů: „Jedná se o erotiku […] ve stotisícových nákladech – na tom se, pane, rejžuje! Třeba ten honimír negramota od Brány rudých hýlů, tak ten si zvlášť platí týpka, který, kde může, vyhledává jenom erotické pasáže, vystříhává je a lepí dohromady. Pak ten škvár lacino vydává a vydělá na tom majlant.“

Mezi stranou a duchovnem
Vedle postmoderních prvků zde najdeme i několik, které lze s jistou rezervou označit za magickorealistické či přinejmenším magické. Ostatně text začíná hned dvojicí takových scén: popisem marné snahy (v té době) mladého Motýla a jeho kamaráda Obláčka starat se o vzácnou květinu. Ta zahyne, když ji jeden z nich omylem zalije horkou vodou. Hned na to následuje obraz čtyř sluncí, která se na krátkou chvíli objeví na obloze. Oba tyto momenty jsou samozřejmě veskrze symbolické – motiv květin je v průběhu celého díla bytostně spjat s ženskou symbolikou a zejména Motýlovo počínání odpovídá v této rovině právě zalévání květin vařící vodou. Význam motivu čtveřice sluncí nejlépe vysvětluje v doslovu překladatel Denis Molčanov: „Předznamenává nebeské znamení čtyř sluncí (odvěkého mužského principu, zdroje světla, síly, tvůrčí energie) blížící se rozpad Kvarteta od kumštu [pozn.: do tohoto kvarteta samozřejmě patří i Motýl], přátelství čtyř literátů ze starých dob, a spolu s ním nenápadný rozklad staré metropole komercializací nejvzácnějších pokladů čínské kultury?“

Magických prvků ovšem najdeme mnohem více. Ty pak nejčastěji vycházejí ze starých a lidových mýtů, které tu mají své pevné místo. Nenápadně prostupují román, který přitom na první pohled jako by kladl důraz zejména na popis života v komunistické Číně se všemi jeho neduhy, jako jsou velké třídní rozdíly, korupce, papaláštví, stranickost a vůbec nemožnost čehokoli dosáhnout bez dobrých vztahů s úředníky a komunistickými pohlaváry. Ve velkém se tedy v Pching-waově textu snoubí mystika a témata ryze přízemní, přičemž ta druhá se zdají být flagrantnější a naléhavější, avšak jsou to právě ta magická, která doplňují komplexnost románového celku. Roli spojnice mezi prvky magickými a realistickými zastává oficiální náboženství, které tuto funkci plní i v rámci prostoru. Jakýmsi pomyslným středem, k němuž se všechny postavy dříve nebo později dostanou, je Chrám čisté prázdnoty, vedený mniškou jménem Jasná mysl. Právě na tomto místě se zcela přirozeně setkává mystika a magie s obyčejnými lidmi, ale také sem míří různí straničtí představitelé. Ostatně chrám jako střed labyrintu samotného textu funguje na více rovinách – zdůrazněme alespoň tu, že právě odtud se dostal Koumal k Motýlovi, aby o něm následně napsal svůj problematický článek.

Milostný propletenec
O tom, jakou roli zastává v románu erotika, jsme se již zmínili. Avšak i kdyby autor vynechal všechny její explicitní popisy, zůstane před námi dílo plné intrik často spojených právě s milostnými vztahy. Jejich prostřednictvím Ťia Pching-wa poukazuje na marnost a do jisté míry směšnost lidského snažení ve společnosti, v jaké žijeme. V této otázce totiž nelze tvrdit, že by ukazoval výhradně čínskou náturu – chování a reakce na různé situace jsou možná jiné, než na jaké je obyvatel evropského státu zvyklý, avšak poselství překračuje hranice zemí, kontinentů i kulturních rozdílů a hluboce se dotýká lidské podstaty.

Nakonec možná právě proto lidstvo jako celek nejlépe a s patřičným odstupem hodnotí kráva, kterou autor nechává v průběhu románu několikrát promluvit (ovšem pouze vnitřním monologem) a v poměrně dlouhých pasážích trefně analyzovat lidské hemžení: „Všechno se u člověka modernizuje: dívejte se, jak se oblíká, co jí! Štípne ho ale komár, a neusne, co je noc dlouhá. Stačí trochu nedovařených těstovin, a dostane průjem, dokonce i v těch nejlidovějších vývařovnách se musí všechno dezinfikovat. Když prší, chrání se deštníkem, když fouká vítr, nosí roušku. Léto nepřežije bez klimatizace, zimu bez topení. Člověk teď vydrží méně než stéblo trávy! Ráno i večer si čistí zuby, nesmí jíst kyselé, sladké, příliš studené či horké. […] Ale asi nejlegračnější byli všichni ti moderní umělci, kteří lidstvo častují svými výtvory, kam oko pohlédne. Nač potřebujeme umělé zobrazení přirozených jevů – může umělec znázornit jenom málo ze složitosti skutečného mraku, jedinečnosti zdi skropené deštěm, barev a tvarů uvnitř žumpy? A co dělají všichni ti cvičitelé bojových umění v příkopě u městských hradeb? Jenom se předvádějí, nejsou to bojovníci ani umělci.“ Sama kráva ovšem není jen občasným komentátorem, ale také symbolickou figurou. Když o stovku stran později odmítá vstoupit za bránu města, děje se tak v momentě, kdy se zároveň završuje autorova kritika života v přelidněných velkoměstech a odklon člověka od přírody a přirozenosti. Že je kráva později jednou z postav, která umírá v pasáži, již nepřežije několik Motýlových známých a blízkých (ať už lidí, nebo ze světa zvířat), je pak jen jakousi tečkou za všeobecnou nadějí na spásu v metropoli, v níž je pád nakonec nevyhnutelný. Sama kráva ovšem „přežívá“ v podobě kůže natažené na bubnu, jež v závěru románu nad městem „[v] tom větru zpívala, spíše naříkala“. Dále tak tedy shlíží na lidské počínání a zároveň dává veskrze smutnou naději na jakousi formu posmrtného života, který je také jedním z opakujících se motivů, přestože nejčastěji v otázce reinkarnace. Posmrtný život vyjádřený najednou tímto způsobem však dokresluje atmosféru beznaděje a zániku, k nimž mnozí protagonisté románu svým počínáním nevyhnutelně spějí.

O motivech, symbolech a také celkové rozvětvenosti příběhu by bylo možné napsat ještě mnohé a víc než recenzi by si tento román zasloužil hlubší studii. Mnohé z důležitých motivů jsme zde vynechali: například muže táhnoucího městem kárku a skládajícího provokativní básně, který se objevuje napříč celou knihou od prvních až do posledních obrazů. Přinejmenším na několik odstavců by též vydal i hlubší rozbor nefunkčního vztahu mezi Motýlem a jeho manželkou Byčkou, stejně jako celkové chladnosti a falešnosti vztahů (nejen) partnerských, která je většině postav na určité rovině společná – jen málokterý z nich vyčnívá svou upřímností, která je v kontextu ostatních o to intenzivnější. Naštěstí překladatel Denis Molčanov román kromě čtivého překladu a množstvím vysvětlujících poznámek opatřil také dvacetistranovým doslovem, v němž představuje Ťia Pching-waův život a kariéru, ale též zasvěceným pohledem osvětluje některé motivy přítomné v Padlé metropoli.

Rozkošatělost neubírá textu nic z vysoké čtivosti. K dílu lze přistoupit z mnoha perspektiv – lze jej číst jako sondu do čínské společnosti nedávných let, jako postmoderně magický román, ale také jako lechtivé čtení z Dálného východu. Netřeba zdůrazňovat, že největší požitek přinese tomu, kdo si mezi přístupy nebude vybírat, a naopak se otevře každému z nich. Padlá metropol Ťia Pching-wa si tak zaslouží místo mezi velkými romány dvacátého století a můžeme jen doufat, že není poslední autorovou knihou, která se dostává k českým čtenářům.