Původem čínský spisovatel Kao Sing-ťien (*1940) vydává knihy ve Francii a ve francouzské transkripci je uváděn jako Gao Xingjian - tak figuruje i v seznamech nositelů Nobelovy ceny.

Kao Sing-ťien to dnes nemá jednoduché, ačkoliv je čerstvým držitelem Nobelovy za literaturu. Představitelé režimu kontinentální Číny jej odsuzují jako nepřátelského disidenta, odpůrci Pekingu ho naopak chtějí proti jeho vůli prezentovat jako uznávaný symbol odporu. Sing-ťien se však politickému akcentu své osoby vyhýbá a chrání si svou nezávislost - jak na oficiální politice své vlasti, tak na snahách bojovníků proti režimu postavit jej symbolicky do svého čela. Celý život zasvětil světu literatury a jak se zdá, ani v současné době na tom nechce nic měnit.

Literatura musí být nad politikou. Literatura neslouží politice ani morálním soudům a nesmí být omezena žádnou doktrínou." Tato slova pronesl na začátku února v Hong-Kongu (ten je dnes součástí Číny, jedná se tak o první Sing-ťienovu návštěvu vlasti od jeho odchodu v roce 1987). Přijetí po třinácti letech bylo rozporuplné a nabité politickými významy - hongkongská vláda ho ignorovala, aby si neznepřátelila centrální komunistickou vládu, na Tchaj-wanu jej přijali oficiální představitelé, aby tím demonstrovali nezávislost a demokratičnost "jejich" Číny. A v kontinentální Číně je jeho dílo úplně zakázáno (přestože Sing-ťien patří mezi umírněné kritiky režimu), a tak ho tam prakticky nikdo nezná.

V tomto ohledu se nabízí celá řada "věčných" otázek o významu a zodpovědnosti intelektuálů v životě národa, o jejich roli "svědomí národa", a také o jejich zranitelnosti uprostřed politických hrátek. Ne náhodou se o Sing-ťienově ocenění v prorežimních kruzích hovoří jako o politickém či zpolitizovaném aktu; ostatně podobné reakce provázely udělení Nobelovy ceny snad u všech literátů z bývalého socialistického bloku, Seiferta nevyjímaje. Sing-ťien se tak hořké příchutě své Nobelovy ceny před pádem režimu v Číně asi nezbaví, přestože hlavně Západ o jeho kvalitách nepochybuje.

Zanícený frankofil

Kao Sing-ťien měl štěstí na rodinné poměry - otec pracoval v Čínské bance a psal básně, matka zase inklinovala k divadlu. Od dětství měl Kao přístup k přeložené zahraniční literatuře.

Na střední škole přetrvával tolerantní duch z dob amerických misionářů, Kao se tedy mohl dál rozvíjet. V rozhovoru pro lednovou Nouvelle Revue Française vypráví o tom, jak se rozhodl pro studium francouzštiny: "Kdybych studoval čínskou literaturu, (…) byl by ze mě novinář nebo univerzitní učitel. To jsem nechtěl. Mě zajímala tvorba, něco životného. Lákala mě oblast zahraniční literatury. Přivedla by mě na pole jazyka a literatury. Až jsem narazil na jeden pražský časopis, přeložený do několika jazyků (jeho název bohužel neuvádí - pozn. J.S.). Objevil jsem v něm jeden článek o Ilju Erenburgovi, autorovi románu Tání. Erenburg byl přítelem Majakovského. Ten článek připomínal jejich surrealistickou skupinu, jejich pařížský život - práci, kterou se přes den živili, a fantazie, psaní a přátelství v kavárnách večerní Paříže. Tento svobodný a tvořivý způsob života mě fascinoval a rozhodl o mém univerzitním zaměření. Tak jsem se rozhodl studovat francouzštinu, kvůli literatuře."

Během univerzitních let 1957-62 prý hlavně četl: "Přečetl jsem neuvěřitelné množství věcí. Během jednoho týdne jsem dokázal přečíst i padesát dva knížek nebo divadelních her. Čas od času jsem objevil nějaké číslo revue Europe a někdy také, o mnoho později, výtisk Temps modernes". Přestavíme-li si ovzduší totalitní Číny té doby, je pozoruhodné, že si vždy dokázal najít kontakt na někoho, kdo měl přístup ke zdrojům. Díky znalosti francouzštiny se mohl například seznámit i s Chruščovovou zprávou o Stalinovi, což byly informace, které se nedostaly do rukou ani většině funkcionářů komunistické strany.

V 70. letech pracoval jako překladatel z francouzštiny v redakci Budování Číny. Sing-ťien vzpomíná na nebezpečně tajemnou atmosféru, která tehdy panovala: "V redakci pracoval jeden francouzský "odborník", který půjčoval knihy v knihovně francouzského kulturního střediska. Ukládal je do zásuvky ve své kanceláři. Půjčoval jsem si je, a po přečtení je vracel zpátky do zásuvky. Nikdy jsme spolu nemluvili. Ani o těch knihách jsme si nic neřekli - o podobných věcech se v kanceláři mluvit nedalo. Nebylo možné vidět se ani mimo zaměstnání. (…) Během doby, kterou jsem strávil v časopise, jsem kromě jiných četl Préverta, Sartra, Camuse, Gida, Becketta, Geneta, Ionesca, Butora, Robbe-Grilleta, Francise Ponge, Henriho Michauxe a Prousta."

Po odchodu z redakce Sing-ťien intenzivně sledoval francouzské kulturní dění, především literaturu, divadlo a film. Objednával francouzské knihy pro Svaz spisovatelů, radil při výběru francouzských filmů, od roku 1978 psal o moderní francouzské literatuře, věnoval se absurdnímu divadlu a překládal (např. Ionescovu Plešatou zpěvačku). Největší odezvu měla jeho Esej o modernismu (1981).

Jeho hry poznaly úspěch i zatracení (zřejmě nejznámější je Autobusová zastávka z roku 1983), v druhé polovině 80. let se přestávají hrát (důsledek mohutné kampaně proti "duchovnímu znečištění"), po emigraci se v roce 1988 usazuje ve Francii. Z čínské komunistické strany vystupuje po tragických událostech na Náměstí nebeského míru v roce 1989, pak je prohlášen za nežádoucí osobu a jeho díla jsou zakázána. 13. října 2000 získává Nobelovu cenu za literaturu jako první čínský autor v historii. Cenu získal především za román Hora duše, "což je jedno z těch vzácných děl, která snesou srovnání jen sama se sebou (...). Hora duše je román o putování, v němž chce hlavní postava dojít k sobě samotné podél třpytivého povrchu, jenž odděluje fikci od života, imaginaci od vzpomínek. Polyfonií, proplétáním žánrů a zkouškou sebe sama prostřednictvím aktu psaní, tím vším kniha připomíná velkolepou myšlenku univerzální poezie vzešlou z německého romantismu."

Sing-ťien se nevěnuje jen psaní, je také uznávaným malířem - mimo jiné ilustroval vydání svých knih.

Z názorů na divadlo

"Z divadelních autorů mám nejraději Geneta, a to kvůli jeho schopnosti vytvořit drama v textu. Becketta mám rád pro jeho čistý a krásný jazyk, ale z divadelního hlediska je podle mě nudný. Myslím, že v divadelní oblasti hrají zásadní roli tři autoři: Beckett, kvůli tématu absurdna, Genet, kvůli ironii a divadelnosti, Brecht kvůli zcizování a herecké metodě. …u Ioneska mám rád humor a ironii… V divadle, a stejně tak i v románu je pro mě nejdůležitější vyprávění ve smyslu mluveného jazyka. Říkám tomu "slyšitelnost" díla. Hledám citlivost v bezprostředním okamžiku. Proto je jazyk tak důležitý v divadle i v románu. V divadelní hře je to jasné, ale při práci na románu si čtu nahlas. Napíšu text, první náčrt, pak se nahraji a poslouchám, abych věděl, co je v pořádku a co se musí vyškrtnout."

Z názorů na francouzskou literaturu

"Romány Marguerite Durasové a Robbe-Grilleta jsou podle mě méně zajímavé než jejich filmy. Filmy Durasové mám rád pro jejich nápaditost a ženskou citlivost. Ale myslím, že své texty někdy píše až příliš snadno, že občas píše ve spěchu. Obdivuji hlavně George Pereka, u něj mám rád jednoduchost, vytříbenost, schopnost výstavby textu. (…) Perec věci jen vyjmenuje, nic jiného do toho nezasáhne a je z toho text. Perec je také velkým vynálezcem forem, konkrétně mám na mysli "W aneb vzpomínka na dětství." Usiluji o pružnost jazyka, jaké může dosáhnout matematika. Ostatně Perec se matematice čímsi přibližuje. Mám rád ještě Francise Ponge. Pro přesnost věcí a slov - poesie ze slov tryská. Jako u Pereka."

Z názorů na tvorbu

"Myslím si, že spisovatel se odpovídá pouze svému vlastnímu jazyku. Může bez omezení experimentovat, může říkat, co ho napadne, mluvit nesmysly, hrát si - jediné, co přitom musí respektovat, jsou vnitřní zákonitosti jazyka - v opačném případě nemůže být o nějakém umění řeč. Pro spisovatele je materiálem pouze jazyk, který vešel do podvědomí a který z něj pak vychází, vyjádří se. (…) U spisovatele se vyjádření prostřednictvím jazyka stává vyprávěním. Neboť vyprávění, to je subjektivita, vnitřní hlas. A v této subjektivitě hraje klíčovou roli zájmeno. Zájmeno mi dovoluje proniknout do subjektivity a toho, co subjektivita vyjadřuje. Je navíc nástrojem komunikace, oslovením."

"Herec, v mých očích, dělá podobnou práci jako autor - musí oživit větu, jazyk. Jsem proti "pozápadňování" čínštiny, přestože si myslím, a jsem tomu nakloněn, že se hlavně v kontaktu se západními jazyky obohacuje. V Číně a na Tchaj-wanu mé hře se zájmeny, například v mém románu Hora duše, nevěnovali pozornost. Ani v Číně ani na Tchaj-wanu si toho nikdo nevšiml."