My ženy zvládáme mnohé, zdoláváme nejvyšší hory světa, plaveme přes kanál La Manche. Máloco dnešní čtenáře překvapí a zaujme, většinou potřebujeme ještě silný osobní příběh sportovkyně nebo jiné „železné“ dámy, abychom její výkon ocenili. Útlá kniha Christiane Ritterové (1897–2000) s názvem Žena v polární noci (první vydání německy 1938) nás však pohltí, i když v ní nejde o rekordy ani o intimní drama. Deník je výjimečný jak exotikou Severu, tak tím, že je to text v podstatě feministický; autorka se sice vůči druhému pohlaví nijak nevymezuje, ale hledá sama sebe, svou sílu, své hranice a přemýšlí nad tím, co člověku přinášejí i berou vztahy.

V roce 1934 se Christiane Ritterová, Vídeňanka, rodačka z Karlových Varů, malířka a matka malé dcery, naloďuje v Hamburku na luxusní loď a po mnoha dnech slunění na lehátku mezi zámožnými cestujícími a vybranými lahůdkami opouští všechny jistoty a vymoženosti tehdejší společnosti. Vydává se za svým mužem, který se živí jako lovec kožešin na Špicberkách, a v malé chatě na pobřeží Západního Špicberku tu spolu s ním a jeho norským kolegou stráví celý rok. Raději opakuji, že se píše rok 1934. Christiane si nemůže vygooglit, jak to v arktické končině vypadá, neexistují bundy z funkčních materiálů ani jiné high-tech vybavení. Mladá žena přijíždí na místo, kde vládne led a kameny. Ze slibované útulné chaty se vyklube ubohý přístřešek o pár metrech čtverečních s jednou palandou, lavicí a rozpadlými kamny. Venkovní teplota dosahuje v některých částech roku minus čtyřiceti stupňů. Mnohem nebezpečnější než mráz je však obleva. Vzdálit se na několik kroků od boudy znamená v prvních dnech ohrožení života, protože v jednotvárné krajině se nezkušený člověk lehko ztratí.

Výjimečná žena
Proč sem vlastně Christiane Ritterová přijíždí? Polární deník, jenž se v němčině dočkal více než dvaceti vydání a česky vychází poprvé, osobní detaily zamlčuje. I jeho autorka žila po zbytek života v ústraní. O něco více je známo o osudu jejího manžela Hermanna Rittera, který v doslovu přibližuje překladatelka. Nedozvíme se tedy, co všechno vedlo Christiane Ritterovou k rozhodnutí strávit dvanáct měsíců uprostřed Severního ledového oceánu ani proč se odhodlala na celý rok opustit své dítě. Z jejích vzpomínek je ale zřejmé, že to je žena na svou dobu výjimečná, odvážná, obdařená výtvarným talentem i touhou překonávat sebe sama.

Své zážitky zaznamenává s ženským pragmatismem, nechybí jí ale ani humor a cit pro zachycení magické přírody. V její osobnosti i stylu psaní se snoubí praktická hospodyně se vzdělanou středoevropskou intelektuálkou. Inspirativní je především její vnitřní síla. Mnohé ji zastihne zcela nepřipravenou a nezkušenou. Ona to však přijímá, ani jednou cesty na Špicberky nelituje, nelituje ani sebe, nespílá počasí ani svému muži. Zvládne vše – naučí se pohybovat v krajině, pozřít tulení maso a připravovat z něj rozmanité pokrmy, z pudu sebezáchovy sní i palačinky z tulení krve, přežije sama v chatě několik dnů trvající sněhovou bouři, na dno si sáhne během nekonečných měsíců bez slunce, kdy se ocitá na hranici psychického zdraví. Právě tento boj s vlastními démony uprostřed všeobjímající tmy, jenž Ritterová popisuje, inspiroval současnou norskou autorku Sigri Sandberg při psaní knihy Tma, která také vyšla nedávno v češtině.

Jenom být
Scenerii Špicberků, jež je hlavním autorčiným tématem, vládne mystické bezčasí. I díky němu při čtení po pár stránkách zapomeneme, že příběh je téměř devadesát let starý. Christiane Ritterová se navíc ve svých zápiscích plně soustředí na „tady a teď“, neodbíhá do minulosti, neplánuje budoucnost. Jako by teprve na místě, kde není pánem a kde se musí poddat vyšší síle, byl člověk schopen plně prožívat právě probíhající okamžik.

Výtvarné cítění pomáhá Christiane Ritterové živě a plasticky zachytit monotónní chod dnů v pustině, kde lidské oko nemá téměř o co zavadit. Umí vidět a slovem popsat drobné nuance krajiny, sugestivně přiblížit měnící se odstíny barev plovoucích ker či hladiny vody. V drobných postřezích, čítajících málokdy více než pár vět, se Ritterová zamýšlí i nad tím, jak rozdílné jsou zákonitosti přírody a ty, jimiž se řídí lidské soužití. Nedívá se shora na svět, jenž opustila, ale v některých chvílích si možná vůbec poprvé uvědomuje, kým je. Po zkušenosti sněhové bouře si například zapíše: „Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.“

Je překvapivé, nakolik jsou úvahy o civilizaci psané v polovině třicátých let navzdory technologickému, ekonomickému i sociálnímu rozvoji platné i v jednadvacátém století. Při čtení starých novin si Ritterová utahuje z inzerátů na zboží, jež se v pustině zdá zbytečné až absurdní (zdobené vyřezávané rakve zde opravdu nejsou potřeba). Daleko od domova přesně formuluje, jak je naše společnost postavena na principu, že se lidé snaží, aby se vzájemně potřebovali a vydělali si tak na živobytí. Pandemická krize nám napověděla, jak velká a jak křehká je tato ekonomická provázanost dodnes.

Šťastný kanárek v kleci
V chatě jsou Christiane přisouzeny ženské práce, které ovšem od začátku přijímá zcela přirozeně, protože nezvládá vyrážet na dny trvající lov, veslovat v zamrzlém moři, zabíjet zvířata, stahovat je z kůže, nosit kořist na zádech. Rozdělení povinností chápe jako jediné možné. Roli kuchařky a hospodyně vnímá jinak než v Evropě, protože se cítí díky ní jako „člověk ve společnosti jiných lidí“. Extrémní podmínky způsobují, že jí nezáleží na tom, co dělá, ale na tom, že to vykonává pro druhé, pro vzájemné spolubytí, což je zajímavý aspekt, jenž se z mnoha současných debat o rovnoprávnosti vytratil.

Neméně trefné a pro většinu současných žen aktuální je to, jak okolnosti Christiane postupně přinutí vzdát se dokonalosti. S trochou sarkasmu v začouzené boudě, již nelze nikdy pořádně uklidit, vzpomíná na uhoněné manželky, jež si myslí, že musí mít stále čisto a přitom být ještě upravené.

Soužití na minimální ploše je malou vztahovou laboratoří, celý rok se obejde bez konfliktů a hádek, protože chtějí-li všichni přežít, musí se respektovat. Mladá žena také pochopí, že v lidských vztazích se pospolitost snoubí se ztrátou volnosti, a sama váhá, který pól je ten lepší. Když ji lovci opouštejí, musí se spolehnout jen na sebe, vyrovnávat se se strachem a samotou. Když se po několika týdnech lovci vracejí, rozporuplně je vítá: „Připadám si jako kanárek, který se po dlouhém pobytu na svobodě znovu ocitl v kleci a teď radostně přeskakuje z bidýlka na bidýlko.“

Vidět neznamená pochopit
Žena v polární noci představuje nevšední čtenářský zážitek, který dalece překračuje klasickou cestovatelskou literaturu. Zdánlivě obyčejný příběh, prostý vnějších dramat, historických či citových, vypráví o mrazivé divočině, o hledání sebe sama i o hranicích naší civilizace. Mezi řádky v něm najdeme i varování před pýchou, s níž přistupujeme k naší planetě.

Christiane Ritterová měla odvahu se zastavit a naslouchat přírodě i svému nitru, díky tomu některé věci viděla a pochopila již před desítkami let. Jako když si při návratu domů při pozorování turistů na palubě lodi poznamenala: „Kdepak, Arktida přece nevydá své tajemství jen za cenu lodního lístku. Musíte prožít dlouhou polární noc, sněhové bouře a zapomenout na lidské sobectví.“