Proč lidé od pradávna dělají všechno proto, aby unikli tmě? Proč se už malé děti bojí noci a prosí rodiče, aby nechali v chodbě rozsvíceno? Téma, o němž píše norská novinářka Sigri Sandberg (nar. 1975), výstižněji než slova vystihuje fotografie, na které autorka hledí do tmy zpoza oken své horské chaty, kde text Tmy (norsky Mørke 2019, česky 2020) vznikal. Pokud chcete nasát atmosféru knihy, začněte tímto impozantním pohledem do noční krajiny.

Sigri Sandberg je zkušená novinářka a publicistka, jež má na svém kontě patnáct titulů o přírodě, lidech i vztazích. V současné době je na volné noze, píše knihy a reportáže, přednáší, cvičí jógu a také obhospodařuje vlastní sad jabloní. Z jejího životopisu je důležité zmínit, že žila více než osm let na Špicberkách. I přes tuto zkušenost se však nikdy nedokázala zbavit iracionálního strachu z tmy a z toho, co na ní může z temnoty vystoupit či zaútočit. Rozhodla se proto odjet na svou chatu ve Finse a strávit zde sama se sebou a tmou několik dnů, zkoumat své pocity, zapisovat je, konfrontovat s vědeckými fakty, postavit se obavám čelem.

Sandbergové kniha se řadí po bok desítek podobných populárně naučných titulů o vztahu člověka a přírody, jež nás upozorňují na rizika současné přetechnizované doby a nabádají k návratu ke kořenům. Jako tipy na další norskou četbu uveďme například Strøksnesovu Knihu o moři, Dřevo Larse Myttiga nebo Kaggeho Radost z chůze. Doufejme, že Tma na knihkupeckých pultech nezapadne, protože má čím oslovit – ať už dnes tolik vyhledávanou autenticitou, nebo syrovou norskou krajinou, jež vyprávění rámcuje.

Ke zmíněnému místu se pro českého čtenáře sluší dodat vysvětlení. Finse leží na náhorní plošině Hardangervidda ve 1222 metrech n. m., přibližně tři a půl hodiny jízdy vlakem z Oslo. Tamní železniční stanice je nejvýše položená zastávka v zemi. Kromě tohoto prvenství má však Finse ještě další specifikum. Nelze se sem dostat autem, jedině po kolejích. Statistiky ukazují, že tu žije sedm stálých obyvatel. Navzdory řídkému osídlení je Finse východiskem letních a zimních turistických tras, a je tak jedním z ikonických míst, jehož fotografii najdete téměř v každé informační brožuře o Norsku. Měsíční ráz krajiny zaujal i americké filmaře, kteří zde v roce 1979 natočili pátou epizodu Star Wars s názvem Impérium vrací úder.

Do Finse vyráží Sandbergová v době, kdy tu nejsou turisté, všude je ticho, klid a samozřejmě tma. Tu pozoruje nejprve opatrně zpoza oken a postupně ji osahává na krátkých vycházkách po okolí. Píše o hvězdách, černé díře, polární záři či o globální přesycenosti světlem. Zpovídá se ze strachu usnout i z obavy, že temnota v sobě schovává cizí postavu nebo neznámý zvuk.

Pointa, ke které Sandbergová směřuje, není překvapivá. Ke spokojenému a zdravému životu potřebují lidé tmu stejně jako světlo. Chvílemi by šlo namítnout, že některá až příliš jednostranná konstatování postrádají hlubší objasnění. Autorka dává například světelný smog do souvislosti s různými závažnými nemocemi, u nichž se ale musíme ptát, zda je nezpůsobuje i mnoho dalších faktorů. Tma je však osobní pojednání, netradiční deník odehrávající se uprostřed svérázné krajiny, ne vědecká publikace.

Beletristickou rovinu knihy posiluje to, že Sandbergová, snad proto, aby vše nevystavěla jen na svých pocitech, srovnává vlastní zkušenost se zkušeností jiné ženy, Christiane Ritterové. Ta před téměř sto lety, v roce 1934, strávila se svým mužem rok v malé lovecké chatě na Špicberkách. I Ritterová, mimochodem rodačka z Karlových Varů, si psala deník, v němž zaznamenávala své dojmy – od prvotního šoku po konečné smíření s ledovou krajinou a polární nocí. Obě pisatelky spojuje poznání, že tma v sobě skrývá existenciální rozměr bytí, jenž Sandbergová do svého textu dostává také skrze básně různých norských básníků.

Tma je příjemné čtení pro dlouhé zimní večery, ale i vlahé letní noci. Připomíná nám odvěkou pravdu, že svět je založen na vyváženosti – tma je druhý pól světla, který má svůj hluboký smysl. Když se jí budeme vyhýbat, nedopadne to dobře.