Kariéru spisovatelky Bianky Bellové (*1970) lze dělit na dobu před Jezerem a dobu po Jezeře. A to nejen pro vnější okolnosti, které s autorčinou čtvrtou knihou souvisejí – obrovský čtenářský zájem, překlady do téměř dvou desítek cizích jazyků, dvě prestižní literární ceny (Magnesia Litera, Cena EU za literaturu) a mnoho dalšího. Už při nahlédnutí do autorčiny prvotiny nazvané Sentimentální román, která se vloni dočkala druhého vydání (původně 2009), je totiž patrné, že autorka od svých začátků ušla značný kus cesty: výrazná poetika a suverénní výstavba fikčního světa, která nadchla čtenáře Jezera, v Sentimentálním románu chybí. Není proto překvapivé, že v nové knize autorka na Jezero zčásti navazuje a mezi oběma díly najdeme hned několik styčných ploch.

Novela Mona, kterou nedávno vydalo nakladatelství Host, se stejně jako Jezero odehrává v blíže neurčeném prostoru. I toto prostředí však nese rysy zemí, kde jsou vládnoucí systémy na štíru s lidskými právy a kde lidé žijí jen pár kroků od kraje propasti, kde jim chudoba, bída či nepřátelé – ať už vnější, nebo vnitřní – vezmou všechno. Zatímco příběh Jezera mnozí čtenáři situovali do Střední Asie (zde jim autorka pomohla tím, že otevřeně hovořila o tom, že ji inspirovaly snímky vysychajícího Aralského jezera), příběh Mony lze umístit kamsi na Blízký východ.

Ženy zde musí chodit zahalené, jsou jim upírána práva, která jsou v Evropě a na Západě považována za samozřejmá. Zemí navíc zmítá válka a nemocnice, ve které titulní protagonistka pracuje, je v katastrofálním stavu. Nejenže personál nemá k dispozici dostatek léků, stěnami budovy také prorůstají rostliny z džungle – právě džungle je jedním z aspektů, které čtenáře znejisťují při snaze děj Mony přesně lokalizovat. Pokud tedy bylo vysychající jezero v předchozí autorčině knize odrazem neutěšeného prostředí, v němž se hlavní hrdina Nami pohyboval, v Moně je příroda spíše dalším z rozměrů, jež znesnadňují plnohodnotné fungování společnosti. Každopádně i zde nacházíme dystopické prvky – hroutící se společnost, válku, boj s přírodou.

Pokud bychom ještě zůstali u srovnání Mony s předchozím titulem Bianky Bellové, další výraznou podobnost lze spatřovat ve stylistické rovině obou knih. Jezero zaujalo úsečnými větami a především tím, jak se pomocí strohého stylu autorce podařilo vybudovat sugestivní a intenzivní atmosféru knihy. V tom Mona na úspěšnou knihu navazuje, ačkoliv za Jezerem přece jenom trochu pokulhává. Atmosféře knihy se čtenář nepoddá tak snadno. Zčásti je to dané tím, že ve své nové knize nevypráví Bianka Bellová pouze lineárně. Složitější kompozici tak musela ustoupit jednoduchost až čirost vyprávění. Právě ta ale byla jedním z pilířů úspěchu předchozího titulu.

Na začátku knihy přivezou do nemocnice, v níž Mona pracuje, mladého vojáka Adama, jemuž lékaři kvůli postupující sněti musí po částech amputovat nohu. Jak Mona, která se z ne zcela zřejmých důvodů začne o vojáka zajímat víc, než je běžné, tak Adam rekonstruují cestu, po níž k vzájemnému shledání doputovali.

Mona vzpomíná na mládí, kdy byla země ještě relativně svobodná, a také na rodiče. Ti v době Monina dětství představovali obdivovaný a oblíbený pár. Jednoho dne však zmizeli a Mona pak vyrůstala u babičky, která ji zpočátku schovávala před hrozícím nebezpečím ve sklepní kobce. Později se Mona vdala, porodila syna, ale rodinný život ji nenaplňuje. Především z toho důvodu, že jak její syn Ata, tak manžel Kamil nejsou zrovna vzory vstřícnosti a syn se mimo jiné ohrazuje proti jejím četným pokusům o emancipaci. Mona totiž navzdory nařízením chodí na veřejnosti bez šátku na hlavě a striktním zákazům se vzpírá i jinými způsoby.

Adam se ve vzpomínkách vrací do doby, kdy jako chlapec ještě nosil jméno Hání. Proč se Hání v době hospitalizace nazývá Adam, autorka neprozrazuje. V jedné scéně pouze naznačí, že Adam/Hání nechce, aby se o jeho minulosti někdo něco dozvěděl. Vzhledem k tomu, že je Hání přejmenován zrovna na Adama, čtenář, který bude mít vůli k (nad)interpretaci, si může vyhrát. Problém však je, že v opačném případě se po dočtení Mony kvůli nedostatku indicií dostaví spíše zklamání, ještě posílené menší sugestivitou vyprávění. Právě kvůli tomu, že fikční svět není u této knihy tak podmanivý, lze očekávat, že čtenářů, kteří si budou nad každým sice atraktivním, ale nejasně ukotveným motivem dlouze lámat hlavu, bude méně.

Novelu Mona trochu sráží i to, co už jsme mohli sledovat v Jezeře – snaha o stylistické kudrlinky z textu občas až příliš ční, což je o to výraznější, že Bellová píše jakoby chladně a s odstupem: „Monu těší, že je pro něj pořád zdrojem radosti. Sama vnímá, že už není tak hezká, jak bývala, když se zasnoubili. Na rysech v obličeji se podepisuje gravitace, pevná dívčí kontura brady je ta tam“ (s. 22) či: „Zabouchl za ní dveře taxíku a naklonil se otevřeným okýnkem k řidiči: ‚Povezeš ji jako čínský porcelán, jako vzácnou princeznu, rozumíš?‘ Monu napadlo, že to je nejhezčí věc, jakou v životě slyšela.“ (s. 137)

Bianca Bellová se stejně jako v Jezeře nebála toho, co mnohým literárním kritikům u českých spisovatelů schází – „ušpinit“ svou knihu současností, problémy, které sužují dnešní svět. Společenskokritický rozměr textu namířený proti potlačování práv žen je v Moně evidentní. Nejde přitom o novelu jednorozměrnou, na to je Bellová přece jenom až příliš zkušená autorka. Na mysl se však dere otázka, nakolik Moně pomáhá, respektive škodí podobnost s Jezerem. Na jednu stranu se díky této knize Mona těší nevídané pozornosti. Na stranu druhou je jasné, že čtenáři budou knihy srovnávat. A z tohoto srovnání Mona nevychází jako vítěz.