Pro mnohé jeden z největších poválečných autorů současnosti, pro jiné kontroverzní popírač válečných zločinů spáchaných Srby během války v Jugoslávii: nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke (nar. 1942) napsal na konci devadesátých let mnohovrstvou poetickou pohádku o záchraně jednoho podivínského tatínka a s ním i celé rodiny. Handke se prosadil jako mistr slova, zapálený hráč s jazykem a vynikající pozorovatel lidského charakteru, jenž se nebojí vyslovit k velkým společenskopolitickým tématům. Umí být citlivý i zemitý vypravěč zároveň a míchat přímočaré, realistické popisy s nejednoznačnými, hlubokomyslnými výpověďmi, čehož je útlá kniha pro dospělé a děti Lucie v lese s Čímsi (1999, č. 2024) zdárným příkladem.

Desetiletá vypravěčka Lucie líčí v er-formě běžný chod své nestandardní tříčlenné rodiny, který ozvláštňují magické prvky vycházející z nedalekého lesa, až ve svém vypravování dospěje k jednomu strašlivému zážitku – zatčení tatínka. Těžiště příběhu tvoří Luciin vztah k rodičům, vnímání jejich odlišných osobností (silná matka jako produkt civilizace versus roztřesený otec jako přírodní člověk), atmosféry doma i partnerského vztahu mezi rodiči, který by dívka chtěla upevnit. Zatímco neochvějnou maminku bezmezně obdivuje, neboť je krásná, pracuje jako velitelka kriminální policie aspirující na funkci v politice a sálá z ní pocit bezpečí, k tatínkovi cítí Lucie především lítost. Již v úvodu vysvětluje, že se ve skutečnosti nejmenuje Lucie a není jí deset let, nýbrž sedm, ale jelikož vypráví vlastní příběh, může si některé detaily dle chuti upravovat. Kromě líbivějšího jména a vyššího věku, jež jsou vhodnější pro její nejednoduché dobrodružství, lze také obě povolání rodičů brát s nadsázkou jako poupravenou realitu vycházející z Luciiny perspektivy.

Touha po funkční rodině

Tatínka označuje Lucie za zahradníka, ale z textu vyplývá, že je v podstatě nezaměstnaný. Jakkoliv ho má ráda, mnohdy nerozumí jeho dlouhým, složitým větám (řeč a schopnost komunikace jsou leitmotivem celého příběhu), znervózňuje ji svým chováním a trochu se ho i štítí. Jakožto „zahradník“ má totiž za nehty pořád špínu a šíří kolem sebe hnilobný odér z lesa. Všechny návštěvy úspěšné maminky ho přehlíží, někdy dokonce i Lucie samotná, když ji v zapáchajícím oblečení s hnilobou kapající z kapes vyzvedává ze školy a k tomu mluví „tatínkovštinou“, svou rodnou řečí. Lítost a nevoli v ní probouzí především jeho neustálý třas, neboť tatínek se třese ráno, večer, vsedě, u jídla i před televizí. Jako vysvětlení své nervozity udává Lucii dva důvody, jeden vážný, a sice trauma z dětství, kdy byl „uprchlíkem“ a neustále s rodiči musel utíkat přes hranice, a jeden poněkud humornější – své původní příjmení. To totiž v překladu znamená třasořitka. Handke zároveň tatínkovým jménem poukazuje na sílu jazyka, který má schopnost ovlivňovat realitu.

Stěžejní roli hraje v příběhu „Cosi“, tedy houby, které však autor nikdy přímo nepojmenovává. Tatínek je neustále nosí domů z lesa a suší je po celém domě včetně nočních stolků. Lucie s maminkou všude naráží na výtrusnice, spory i hmyz z nich lezoucí a pomalu jim začínají lézt krkem. Všichni tři pro ně mají odlišná označení (zde si zaslouží pochvalu překladatelka Anežka Kasalová), která perfektně vystihují jejich názor: pro tatínka jsou to „skvosty“, pro maminku „shnilotiny“, „zavlečenci“, „lesní haraburdí“ či „moje utrpení“ a pro Lucii „Tentononcy“. Lucii se tlející houby oškliví, nechutnají jí a do lesa s tatínkem chodí v podstatě z donucení. Postupně však zjišťujeme, že se v houbách dobře vyzná, zná i jejich latinské názvy a umí je hledat mnohem lépe než tatínek. Jelikož jsou houby i tatínek pro Lucii v mnohém odpudiví, chvíli jí trvá, než si k nim najde cestu, ale jakmile jde do tuhého, probudí se v ní pravá láska dcery k otci a za pomoci přírody zvládne těžkou zkoušku. Tatínka totiž z ničeho nic odvlečou do vězení na popravu kvůli domnělé rebelii proti králi. V rámci pohádky se jedná o klasický motiv překonání překážky a boje se zlem, ale dospělého čtenáře příběh donutí přemýšlet o současné politice, problematice „uprchlíků“, hrozbě terorismu i vykonstruovaných procesech. Lucie nakonec nasbírá kupu Tentononců a vydává se s nimi na expedici do města, aby tatínka zachránila. Jedná se o zběsilou, téměř snovou urbanistickou jízdu dopravními prostředky až k věznici, kde se jí pomocí Tentononců podaří krále obměkčit a navždy zrušit veškeré tresty smrti. Happy end?

Kritika civilizace

Čte-li příběh dítě, vystačí si pravděpodobně s tím, že v Lucii v lese s Čímsi najde základní prvky a funkce kouzelné pohádky, jak jsou známé z Proppovy Morfologie pohádky, dospělí si však budou muset některé pasáže přečíst vícekrát, aby se v nich vůbec zorientovali, a i tak nejspíše nenajdou odpovědi na všechny otázky. Oddychové čtivo před spaním kniha rozhodně není. Poslední vyřčené slovo v textu například pronese v arabštině sousedovic kluk Vladimír z Afriky (toto slovanské jméno mu přiřkla Lucie, ale ve skutečnosti se jmenuje jinak): „labbayka“, což je začátek muslimské modlitby znamenající „tady jsem“. Interpretaci se meze nekladou a možností se nabízí hned několik.

Znalci Handkeho biografie si všimnou určitých podobností s jeho životem – v mamince lze rozpoznat autorovu druhou manželku Sophie Semin, v Lucii Handkeho dceru Léocadii (nar. 1992), pro kterou pohádku napsal, a v neurotickém zahradníkovi sebeironicky autora samotného. Ve svém díle Handke často pracuje s topologií a poetikou prostoru, přičemž ho zajímá především ztráta životního prostoru, vlastní identity a kontrast mezi městem/civilizací a přírodou. Luciin dům se nachází na hranici mezi „zapáchajícím“ lesem s močály a velkoměstem s mořem, které ji i maminku láká. Ve městě cestou ke králi si Lucie kriticky povšimne lhostejné masy lidí, která neprojevuje žádný zájem o druhé – až do chvíle, kdy spatří její houby. Teprve pak si začnou povídat a vzpomínat na vlastní dětství, čímž se v nich probudí schopnost vzájemné komunikace a radosti ze sdílení. Příroda dokáže lidi sbližovat, umožní jim stát se lepšími pozorovateli a tatínkovi pomáhá překonat bolestivá traumata. Handkeho les hraje všemi barvami, pachy, zvuky, chutěmi a pobyt v něm přináší vskutku synestetický zážitek, který v závěru ocení i Lucie.

Původní verzi autor doplnil o vlastní černobílé skici a namluvil ji jako poslechovou knihu. V českém překladu upoutají pozornost převážně barevné „vlhkem a vůní lesa sálající“ ilustrace Alžběty Zemanové zobrazující jeho miniaturní hmyzí a výtrusové obyvatele. Malby zaujmou dětským stylem, kdy například při zobrazení Luciina profilu vidíme její zvětšené oko jakoby z ánfasu na způsob reliéfů ve starověkém Egyptě.

Peter Handke, Rakušan se slovinskými kořeny, obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 2019 za „lingvistickou vynalézavost“ a um prozkoumat „okraj a specifičnost lidských zážitků“, což reflektuje i jeho první kniha pro děti. Ať už ji budete číst v dospělém věku, nebo si o ní povídat s dětmi, témat k diskuzi vám Lucie v lese s Čímsi nabídne nespočetně. A po každé další četbě možná ještě nějaké nové navíc.