Radek Fridrich (* 1968) si v současné české poezii vydobyl nezastupitelnou pozici, zejména pro osobitý styl, jímž vyjadřuje vztah k rodné krajině. Jeho dílo však nereflektuje pouze přírodu, jak by se nabízelo. V lesích a skalách okolo Děčína se ve Fridrichových textech potkávají podivuhodné postavy, z nichž některé vycházejí z místních pověstí, jiné zase z historie tohoto kraje – i ta je totiž ve Fridrichových textech silně zastoupena. Nalézáme se v Sudetech a sama látka Fridrichových veršů jako by si vynucovala velké množství použitých germanismů; a není jistě náhoda, že mnohé autorovy sbírky vycházejí i v němčině či v česko-německém vydání. Velmi výrazným rysem Fridrichovy tvorby je také zvukomalba, zvláště její kakofonická podoba.

Je to zejména poslední jmenovaný rys, který Fridrich nejvíc akcentuje ve své dnes již předposlední sbírce Ptačí řečí. Přírodu v ní nazíráme z větší blízkosti než v předešlých sbírkách, stává se konkrétnější. Jedná se totiž o sbírku fónické poezie, „grafický záznam“, který na první pohled nabízí „pouze“ shluky hlásek, resp. zvuků, jež připomínají všelijaké pípání, čiřikání, krákání a tak podobně, jež tu a tam doprovodí nějaké běžné slovo, které není citoslovce. O zvucích, nikoliv hláskách, lze mluvit oprávněně, jelikož autor vytvořil též audioverzi knihy, která je dostupná na webu. Zde se čtenář, resp. posluchač také dočká následujícího varování: „Pozor! Kniha není určena ornitologům, vyznavačům experimentální poezie a pracovníkům ČEZu! Všichni ostatní pochopí, že se jedná pouze o knižní hříčku, které se lidově říká prdel.“

Přestože autor tvrdí, že jde o pouhou hříčku, nelze při pozornějším čtení přehlédnout, že jde o hříčku velmi dobře promyšlenou. A to mnohdy lépe vynikne, ač to může vyznít paradoxně, při čtení tichém. Texty, propracované a překvapivě rafinované, využívají minima prostředků k maximálnímu účinku a nabízejí četné přesahy – vše ale popořadě.

U sbírky, jako je tato, se nejprve nabízí ohledat jazykovou tvořivost ve ztvárňování zvuků přírody. Příliš se tu nesetkáme s již automatizovanými citoslovci typu „píp“, „kvok“ či „húú“. Fridrich chce ptačí zvuky vyjádřit nově a výstižněji – a navíc v různých situacích: při strachu, hádce apod. Mnohá vyjádření pro svou nepodobnost s běžnými citoslovci vyžadují pracnější zapojení čtenářovy představivosti a aplikaci vlastní zkušenosti z poslechu ptactva: „vibjiga“, „dejííííííííííííírrrrrrrrrrr“, „erdidi“. Samotný zápis zvuků prozrazuje autorovu rozkročenost mezi dvěma jazykovými prostředími, viz českými literami psané: „birupčip“, „Kšrééé!“ a oproti tomu německy vypadající „gwäch“, „Füüoo!“ K zamyšlení nad zvukem (jakožto předchůdcem jazyka samého) pak čtenáře vedou vyjádření jako „Tiehtieht“, která čtena česky znějí jinak než čtena německy.

O čistou zvukomalbu jde však jen ve velmi malém množství textů sbírky. Další významový plán napovídá už rozdělení sbírky na tři oddíly s názvy Lokace, V rodinném hnízdě a Food. Názvy oddílů, podobně jako názvy jednotlivých básní, slouží především k představení kulis (V hnízdě, Na skáááááále…) a spoluutvářejí jakési pokyny, jak které zvuky číst či do jaké situace si je zasadit. Podobné „instrukce“ autor dodává potom i přímo do ptačích „promluv“ pomocí zpravidla kurzivou vytištěných plnovýznamových slov („zhurta“, „cirkulárkovité“, „♂ opět zhurta“). To jsou ovšem slova, která hrají ve sbírce jen druhé housle vedle zápisů v ptačí řeči. Oč je potom zajímavější, když se plnovýznamové slovo objeví (také díky svému zvukomalebnému potenciálu) právě v ptačí řeči! Fridrich v takovou chvíli konfrontuje pojmový význam se zvukem a skrze tuto konfrontaci přidává další významovou vrstvu: tak například báseň s názvem V kleci končí po veškerém ptačím zpěvu tázáním: „Já? Já? Já? Já!“ Jako jiný příklad může sloužit část básně Při hledání semen: „Sem! / Semena sem! / Semena!“

Zvukovou rovinu doplňuje rovina grafická, jejíhož potenciálu autor plně využívá. Některé básně mají podobu kaligramů – například ve zmiňované básni V kleci s podnázvem „drátěný zpěv“ jsou písmena uspořádána právě tak, aby připomínala klec či dráty. Jindy uspořádání slov slouží opět jako instrukce k tomu, jak si má čtenář představit zvuk – například v básni Stmívá se uprostřed zbořeniště, kde uspořádání textu vybízí umístit si jednotlivé ptačí zvuky do různých koutů vlastní představy zbořeniště, či dokonce si prostřednictvím rozmístění slov na papíře představit let ptáka ve tmě.

Konečně mezi vyjadřovací prostředky sbírky patří i autorské kresby (autor se označuje za výtvarného autodidakta), znázorňující jakési ptačí origami. Metaforu papírových ptáků můžeme číst jako obrazný komentář ke sbírce, která přenáší projevy ptactva na papír.

V souhrnu na Fridrichově sbírce nejvíce zaujme schopnost maximálně využít minima prostředků (tento minimalismus dobře vystihuje i používání genderových symbolů ♂ a ♀ místo slov sameček a samička). Drobné instrukce, prostorové uspořádání slov a zvuková stránka jazyka stačí sbírce k tomu, aby si čtenář mohl představit „úplnou“ situaci a ještě si s textem „vyhrát“ jako v básni Při odletu z hnízda:

♀ slibuje ptáčeti

d n s ti d n s ti

ryby žáby myši mloky

d n s ti d n s ti

pulce rejsky hady taky […] (s. 53)

Název a komentář kurzivou načrtávají situaci a „aktéra“, hlásky – a u této básně i běžná slova – si pak čtenář vztahuje k ptačímu zpěvu. I ve shlucích hlásek tu můžeme nalézt zárodky slov a pozorovat intimní vztah mezi matkou a jejími ptáčaty.

Minimum prostředků je ve sbírce využíváno nespočtem různých způsobů, z nichž jsem načrtl pouze několik. Pozornost, kterou čtenář musí upřít ke způsobu výstavby textu, ho vede přímo k podstatě umění, totiž k samotné umělosti. Jakkoliv totiž napodobujeme přírodu, byť z největší blízkosti, stále – a možná o to více – vyniká fakt, že se jedná právě o nápodobu, jíž bylo potřeba vymyslet náležitou formu.

V současném kontextu může Fridrichova sbírka nejblíže připomínat fyzickou poezii Petra Váši. Oba umějí akcentovat rytmiku (Fridrich např. v audioverzi básně Odhalen, kdy opakované svižné „Prozradí se / TET / Prozradí se / TETET“ bezmála připomíná beatbox). Na rozdíl od Váši však Fridrich nikdy neopouští jazykovou bázi – vždy se drží alespoň hlásek a nepřechází k neartikulovaným zvukům. Jestli je ovšem něco Fridrichovou doménou, pak je to zde popsaný minimalismus, k němuž směřoval již v Literou ověnčené sbírce krooa krooa.