Marek Bieńczyk (*1956) je originální postava současné polské literární scény. Původním povoláním historik literatury, ale také prozaik, esejista a překladatel, nabízí svým čtenářům smyslové, takřka lyrické, přemýšlivé a v dnešním světě nesamozřejmě pomalé literární obrazy, které se jen obtížně dají jednoznačně klasifikovat. Jeho eseje inklinují k příběhovosti, zatímco romány se místy blíží poezii, místy hudební skladbě. Díky překladateli Michaelu Alexovi se nyní může český čtenář seznámit s jeho druhým (a prozatím také posledním) románem Sanatorium Tworki (Pistorius & Olšanská, 2019), v němž autor čtenáře zavádí do prostředí psychiatrické léčebny v Tworkách nedaleko Varšavy za druhé světové války. V tomto místě, na první pohled uchráněném hrůz válečné vřavy i holocaustu, sleduje osudy několika mladých lidí, kteří se tomu, co válka přináší, nechtějí poddat. Dokud nezačnou někteří z nich mizet… Marek Bieńczyk byl jedním z hostů letošního Světa knihy, kde si s ním o románu Sanatorium Tworki, ale nejen o něm, povídala Michala Benešová.

iLiteratura: Román Sanatorium Tworki jsi napsal před dvaceti lety. Změnil se od té doby tvůj vztah k němu? Objevil jsi v něm nějaké další roviny?
Marek Bieńczyk: Už dvacet let jsem tu knihu nečetl. Nerad čtu své starší texty. Vracím se k nim jen u příležitosti překladů do cizích jazyků. Dnes už bych takovou knihu nenapsal. Začal jsem ji psát před víc než třiceti lety, pak jsem práci přerušil, hledal jsem pro dané téma vhodnou formu, napsal jsem jinou knihu a až pak jsem se ke Tworkám vrátil. Byl jsem v jiném věku a věk je pro způsob psaní rozhodující.

iLiteratura: Napsal jsi dva romány, od vydání posledního uplynulo právě oněch dvacet let. Proč už jsi se později k žánru románu nevrátil?
Marek Bieńczyk: Důvodů bylo víc, sám si jimi tak úplně nejsem jistý. Autora vede určitá logika díla, které sám plně nerozumí. Podléhá imperativu formy, která také definuje naši identitu a osobnost. V jistém okamžiku jsem začal psát eseje – říkám jim eseje-příběhy, protože to nejsou ani čisté eseje, ani romány. Chtěl jsem přijít s jakýmsi přechodným, hraničním žánrem, ale současně přiznávám, že už jsem nebyl schopen dosáhnout takové úrovně emocí jako při psaní Sanatoria Tworki. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč už jsem se k románu nevrátil. Na první pohled to možná není patrné, ale Tworki jsou velmi emocionální kniha.

iLiteratura: Já jsem ji tak vnímala…
Marek Bieńczyk: Ano? Možná proto, že nežiješ v Polsku. Určitý druh emocionální zhuštěnosti, například ve vztahu k lásce, už mi byl nedostupný. Sanatorium Tworki je pro mě velmi emotivní kniha a takové míry emocí už jsem později nebyl schopen dosáhnout. Možná se mi to ještě někdy povede.

iLiteratura: Hrdinové tvého románu jsou mladí lidé, příslušníci generace, která zakusila hrůzy války a holocaustu. Na šoa však nahlížejí z perspektivy těch, kteří – minimálně do jistého okamžiku – žijí a hrozně chtějí žít. Milují, píší básně, poslouchají hudbu, tančí… Touha žít se však u nich střetává se smrtí, byť ta zůstává dlouho takřka nepostřehnutelná či vzdálená, i díky místu, kde žijí. To je poněkud odlišný pohled na problematiku holocaustu, než jaký v době vzniku románu nabízela polská literatura.
Marek Bieńczyk: Samozřejmě, není to historická ani psychologická práce. Měl jsem pocit, že historická kniha by nedokázala patřičně zachytit emotivní kontakt s hrdiny, který je v románu možná trochu schovaný, ale pro mě je důležitý. Nemám navíc rád archivní bádání, nechtěl jsem vytvořit žádnou rekonstrukci událostí. Nechtěl jsem ani předstírat, že se vyznám v psychologii. Na co myslela Sonia, jedna z hlavních hrdinek románu, když se rozhodla zemřít? Jak to mám vědět? Proč bych jí měl vymýšlet nějaké motivace? Nemám rád texty, kde lidi píšou, proč někdo spáchal sebevraždu. Co o tom můžeme vědět? Dva tradiční přístupy k holocaustu jsem proto hned na začátku vyloučil, chtěl jsem napsat knihu, která bude emotivní, živá, která se bude odehrávat obrazně řečeno tady a teď.

iLiteratura: Román začíná dopisem, který po sobě Sonia zanechá. Její dopis však otevírá nejen sám text, ale i jisté tajemství – vypravěč se pokouší pochopit, jaký byl její osud a proč se nakonec rozhodla dobrovolně odejít ze světa. Jak už jsi sám naznačil, není stoprocentně úspěšný. Máš rád tajemství?
Marek Bieńczyk: Sonin dopis má klasickou epistolární formu, i když je psaný jen obyčejnou tužkou těsně před Soninou smrtí. Zajímalo mě, proč jeho autorka v takto mezní situaci zvolila právě takovou formu, velmi uhlazenou a vznešenou. Forma dopisu má svým způsobem vliv na celý román. Ten je po jazykové stránce bláznivý, ale přesto jsou v něm patrné stopy formálního myšlení – první věta se vrací v samém závěru knihy, který na Sonin dopis kompozičně navazuje, kruh se uzavírá, text se vrací ke svému počátku. Trochu to připomíná hudební princip. Tajemství není plně vysvětleno, ani nemůže být, protože pak by mi vyšla psychologická kniha. Sebevraždu nelze pochopit, nemusí ji chápat ani osoba, která sebevraždu páchá. Sonia totiž svým způsobem spáchala sebevraždu, byť cizíma rukama. Tajemství je temné jádro naší existence. Cítíme ho, ale nikdy ho plně nepoznáme. Já někdy cítím tajemství jako takovou temnou kouli, kterou v sobě nosíme – nevíme, co je zač, nevíme, kým vlastně jsme.

iLiteratura: Hrdinové románu Sanatorium Tworki jsou velmi emocionální, sentimentální, někteří by možná řekli, že až patetičtí…
Marek Bieńczyk: Ano, je jim dvacet let. Byla to patetická generace, všiml jsem si toho na lidech, kteří přežili válku, například i na svém otci. Recitovali básně a současně je velmi prožívali, snadno se dojali a nedělalo jim problém plakat. Když jsme v dětství chodívali do kina, otec dokázal plakat už u úvodních titulků filmu. Myslím, že jsem to po něm zdědil. Moji hrdinové jsou patetičtí, ale je to patos jejich generace.

iLiteratura: Bronka Nowicka, další polský host pražského knižního veletrhu, tvrdila, že jí dnes scházejí knihy, nad kterými by se mohla dojmout.
Marek Bieńczyk: Jsem sentimentální autor. Jednou za mnou po literárním setkání přišel mladý muž a řekl mi, že plakal po přečtení mé esejistické knihy Przezroczystość (Průhlednost). Plakat po přečtení esejí, to se moc často nestává, ale právě o takové reakce čtenářů mi jde především. Ne ty intelektuální, ale smyslové, emoční. Na prvním místě jsou u mě právě emoce, katarze, a až na druhém intelektuální reflexe.

iLiteratura: Překvapily tě nějaké reakce čtenářů Tworek?
Marek Bieńczyk: Několik starších lidí, kteří byli mladí za války, mi řeklo, že přesně tak se tehdy cítili. Z kritického pohledu pro mě byla zajímavá reakce francouzských čtenářů, úplně jiná než ta polská.

iLiteratura: Sanatorium Tworki nejsou moc polská kniha.
Marek Bieńczyk: Máš pravdu, ale není to ani francouzská kniha. Opravdu není příliš polská, já vůbec jsem – abych tak řekl – málo polský autor. Zajímá mě například estetika, otázka kompozice, to nejsou polské speciality. Možná i proto mě tolik zaujal Milan Kundera, ačkoli v Polsku je populární spíš Hrabal. Ale bych se vrátil k románu: každá generace v Polsku má anebo by měla mít svoji odpověď na holocaust. V Polsku je to do určité míry morální povinnost. Pro generaci, která zažila válku (nemluvím teď o svědectvích na židovské straně, ale o svědectvích svědků, lidí „zvenčí“, například Zofie Nałkowské), musely být texty o šoa psány jazykem zcela zbaveným ornamentů. Tehdy se ani jinak psát nedalo. Generace narozená už po válce musela přijít s jiným jazykem.

iLiteratura: V tvé knize nechybí ani humor.
Marek Bieńczyk: Je to laskavý humor, taková jemná ironie. Nemám rád posměšnost, jízlivost ani satiru.

iLiteratura: Hrdinové Sanatoria Tworki se mají rádi. I to je v současné literatuře trochu výjimka.
Marek Bieńczyk: To je dobrý postřeh, ano, mají se rádi. Vytvářejí jakousi utopii soudržnosti, která mi byla vždy blízká. Chtějí tu hrůzu přečkat společně. Jednou mi kdosi řekl: je to román o holocaustu, ale vládne v něm tak milá atmosféra. Dnes je v kurzu próza pojednávající o rozpadu rodiny nebo o lidech, kteří se z nenávisti zabíjejí. V pořádku, nevadí mi to, ale mně taková literatura není blízká. Ostatně kdybychom se na věc podívali z historické perspektivy, v psychiatrické léčebně v Tworkách se válka skutečně dala přežít, nebylo to místo jednoznačné a absolutní hrůzy.

iLiteratura: Jsi perfekcionista, když píšeš? V tvých textech vypadá všechno promyšleně do poslední tečky.
Marek Bieńczyk: Když jsem psal Sanatorium Tworki, měl jsem pocit, že když mi redaktor škrtne čárku, všechno se rozpadne. V některých místech jsem dokonce počítal slabiky, aby do sebe všechno zapadlo, aby byl z textu cítit hudební rytmus. V tomto ohledu jsem perfekcionista. Obzvlášť vysazený jsem na interpunkci, nemám rád, když mi do ní redaktor zasahuje. Píšu i texty do novin, ty jdou rychleji od ruky, ale i u nich si dávám pozor, aby čárky nemizely nebo aby mi nikdo nesmazal středníky. Nejhorší je, když novinoví redaktoři rozdělí text na spoustu odstavců, to mě může vzít čert. Interpunkční znaménka jsou pro mě důležitá, stejně jako počet odstavců. Někdy je to, jak slova znějí, stejně důležité jako jejich smysl. Někdy i důležitější.

iLiteratura: Tvá próza se občas blíž poezii. Nezkoušel jsi psát básně?
Marek Bieńczyk: Ne. A když, nebyly to vážně míněné pokusy. Jistý typ vážnosti mi není vlastní. Někteří také říkají, že moje romány nejsou příliš mužská próza…

iLiteratura: Co je mužská próza?
Marek Bieńczyk: Prý Hemingway. Mám ho rád.

iLiteratura: Co ze současné polské literatury je ti blízké?
Marek Bieńczyk: Nemám současnou polskou literaturou tolik načtenou, vychází spousta knih. Mám rád Andrzeje Stasiuka, ačkoli ne všechny jeho texty. Já jsem víc „západní“, kdežto Stasiuk má svoji představu autentičnosti života na východě. Rád čtu fejetony Doroty Masłowské nebo texty Krzyszotofa Środy. Velmi dobrým prozaikem je Jerzy Pilch, jakkoli za jeho nejlepší román pokládám Spoustu démonů. Taky mám rád starší knížky Magdaleny Tulli. Nebo Zbyszka Kruszyńského, jehož stylu si velice cením.