Andrzej Stasiuk (1960) patří v Polsku společně s Olgou Tokarczuk, Marcinem Świetlickim nebo Jackem Podsiadlem ke generaci autorů, která debutovala v časopise bruLion a v letech devadesátých tvořila jakousi alternativu k literatuře předchozího desetiletí. Stejně jako Tokarczuk zvolila za své bydliště domek v Krajanově (ves v Dolním Slezsku, u hranic nedaleko Broumova), i Stasiuk opustil rodnou Varšavu a nastálo se usadil v horách. Jeho Haličské povídky (1995), stejně jako autorova další próza, jsou situovány do jihovýchodního cípu Polska, do oblasti Bieszczad a Dukelského průsmyku do tohoto "génia loci", jehož obyvatelé přijímají výdobytky moderní civilizace (pro většinu městských obyvatel naprosto přirozených až nezbytných) se stejným přesvědčením a s úctou, v jaké mají místního faráře a kostel. Konzum "konkretizující touhy" se zde stává jejich konkurentem, působí jako nové náboženství a lidé, kteří ho prosazují, jako noví zvěstovatelé, mesiáši ("jedna Marie, jeden Josef, papež a proti tomu takové rozmanitosti...").

V patnácti kratších příbězích, respektive skicách či náčrtech, Stasiuk vytříbeným, metaforicko-poetickým slohem vykresluje jednotlivé karikatury obyvatel vísky Žlobiska. Ať už jde o traktoristu Janka, ryšavého strážmistra nebo o postavu Kościejného, která celou knihou prochází (nejprve ve stavu fyzickém, po své smrti i v podobě nehmotné) a jakoby dohlíží na její plynulý tok a následnost jednotlivých událostí (celá kniha je cyklicky a za jakéhosi místního "osvícení" uzavřena v kostele), většina příběhů je o lidech ve věku, "ve kterém už člověk své zvyky příliš nemění - pracuje, pije, bije a spí – předvídatelnost je podmínkou jistoty". Jejich osudy se prolínají, promítají jeden do druhého, navzájem se doplňují, se stejnou jistotou a línou neodkladností, se kterou se s jednotlivými barvami, náladami a prostorem mísí čas. "Proud času se rozlil mezi domy, pokračoval přes náves, kolem dvou protilehlých laviček, plynul kolem zříceniny radnice, kterou v průběhu dvou set let stihl podemlít, nakazit trouchnivěním, spláchnout její omítku a kterou měl nakonec zřejmě odnést jako povodeň odnášející lehké, nepotřebné a zapomenuté věci. Čas stékal i z nebe, splýval jako líná melasa, tříštil se o kovovou slupku dlažby, ale ani jeho proud, ani žádná kapka nebyly schopny přinést žádnou větší událost." (s. 82)

Stasiuk je nejen mistrem popisu jednotlivých "filmových příběhů, které jsou zbaveny všeho významu, putují vzduchem, umírají a znovu se rodí, jsou nesmrtelné a odsouzené k věčnému tuláctví", ale především místního genia loci, v němž "kostel ohlašuje poledne, hospoda šestou hodinu večerní, ve tři je obchod a v devět odjíždí autobus". Vše je, jak má být - nad lidmi a jejich osudy bdí ryšavý strážmistr v civilu nebo duch Kościejného, hora Cergová, vycházející slunce a každodenní soumrak. A žádné hodiny tyto chvíle neodměří...