Zbigniew Kruszyński (nar. 1957) patří k nejuznávanějším polským prozaikům střední generace. Jako aktivní člen odborového hnutí Solidarita byl v letech 1982–1984 vězněn. Po propuštění emigroval do Švédska, kde v současné době učí v kursech uměleckého překladu na Stockholmské univerzitě. Od 90. let žije opět v Polsku. Debutoval v roce 1995 románem Schwedenkräuter, za nějž získal cenu „bruLionu“ a Kulturní nadace. Všechny jeho další knihy – Szkice historyczne (Historické náčrty, 1996), Na lądach i morzach (Na pevninách a mořích, 1999) a Powrót Aleksandra (Alexandrův návrat, 2006) – byly nominovány na polské nejprestižnější literární ocenění Nike.

Kruszyńského nejnovější román Poslední hlášení (Ostatni raport) vyšel v roce 2009. Poslední zprávu, o kterou se jedná, o svém životě sepsal bývalý agent polské státní bezpečnosti a disident v jedné osobě. Tímto hlavním hrdinou je student filologie na Vratislavské univerzitě, jenž má téměř obsesivní zálibu v zaznamenávání všech okolností, detailů, promluv i povahových vlastností lidí kolem sebe. Svůj pozorovací talent dává do služeb komunistickému režimu, zároveň se však aktivně angažuje ve studentském Výboru solidarity, který šíří protistátní materiály, podporuje rodiny vězněných pracovníků a vyvíjí další podvratnou činnost.

O tom všem podává hlášení svým chlebodárcům, což mu umožní získat pas a vycestovat nejprve na studia do Paříže a posléze také do Švýcarska, kde se během ročního pobytu dokáže finančně zabezpečit na zbytek života. Využívá sbírky uspořádané na podporu Solidarity a investuje do akcií, které mu záhy začnou přinášet zisky. Přestává posílat hlášení do vlasti a je přemlouván, aby se zde usadil natrvalo. Naváže kontakty jak s místními levicovými organizacemi, tak s polskými emigranty a západním tiskem, pro nějž komentuje situaci v Polsku. Domů ho zláká nabídka asistentského místa na univerzitě. Nechce však dále spolupracovat, ba naopak napomáhá studentům při obsazení univerzity, takže je donucen se skrývat před svými dřívějšími zaměstnavateli, jimž se nakonec sám udá a je zatčen.

Memoárový charakter románu vyprávěného v ich-formě dává jasně vyniknout osobnosti vypravěče, který na sebe bez špetky studu prozrazuje, co na koho donesl státní bezpečnosti. Ani později, když dojde ke zvratu v hrdinově chování, se nedočkáme byť jen náznaku lítosti či pokání. Naopak, hlavní hrdina nadále pokračuje ve svých zápiscích; jediný rozdíl oproti minulosti spočívá v tom, že nyní jsou pouze pečlivě skrývány před nepovolanými. Jeho život se podobá hře na kočku a myš a ukončení spolupráce s režimem působí spíše dojmem pečlivého kalkulu než následku výčitek svědomí. Tomu by odpovídala i další ze stránek jeho do značné míry cynického charakteru – udržování několika milostných vztahů zároveň, ať už v Polsku či během švýcarského pobytu, nebo bezdůvodně chladný vztah k vlastní rodině.

Kruszyński nabízí čtenáři náhled do osudů a myšlenkových pochodů nadprůměrně inteligentního donašeče, jenž bez skrupulí maximalizuje svůj prospěch. Na druhou stranu se nedozvíme nic o jeho duši a svědomí, pokud tedy tento morálně plochý člověk nějaké má. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeho opravdu poslední hlášení, v němž hodnotí svůj život, nedostatek emocí je do očí bijící. Nic víc než věcná konstatování. I přesto, nebo právě díky tomu je Poslední hlášení strhujícím svědectvím o neklidném období polských dějin podaném z pozice antihrdiny, s nímž se čtenář sice těžko ztotožní, ale pravděpodobně s ním vytrvá až do jeho osamělého konce. Koneckonců takoví lidé žijí v jakékoli společnosti, jejich charakter se však projeví teprve v mezních situacích, kterých doba nedávno minulá poskytovala bezpočet.