„Každý Hutu musí vědět, že tutsijská žena pracuje pro účely tutsijského etnika. Z toho vyplývá, že zrádcem je každý Hutu, který si vezme tutsijskou ženu, má tutsijskou milenku nebo má tutsijskou sekretářku či chráněnku. Každý Hutu musí vědět, že naše hutuské dcery jsou jako ženy, manželky a matky hodnotnější a svědomitější. Každý Hutu musí vědět, že všichni Tutsiové jsou v obchodě nečestní. Jejich jediným cílem je nadřazenost. Z toho vyplývá, že zrádcem je každý Hutu, který s Tutsii vytváří obchodní aliance, investuje své nebo veřejné prostředky do tutsijských společností, půjčuje nebo bere půjčky od Tutsiů a poskytuje Tutsiům výhody jako importní licence, bankovní půjčky či půdu. Rwandská armáda musí být složena výhradně z Hutů. Žádný voják si nesmí vzít tutsijskou ženu. Hutuové nesmějí mít s Tutsii soucit.“

Tyto otřesné věty si mohli obyvatelé Rwandy přečíst na sklonku roku 1990. Slova nenávistné kampaně tehdy bohužel padla úrodnou půdu: Hutuové skutečně vystoupili proti Tutsiům, etniku, které bylo v době kolonialismu protežováno Evropany, a došlo tak k jedné z nejčerstvějších genocid v lidské historii. Jaká je však historie těchto úmyslných a systematických pokusů o zničení vybrané etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny ve 20. století? Jak se dařilo získávat pro ně mezinárodní pozornost? Jak byly úspěšné snahy o vypátrání a potrestání viníků? Jak je možné, že může velikost nosu, písmeno v legitimaci, barva kůže, etnická nebo státní příslušnost rozhodovat o něčím životě a smrti?

Na některé z těchto otázek nabízí odpovědi kniha Holokaust a jiné genocidy. Věnuje se nejpodstatnějším genocidám 20. století – holokaustu, genocidě arménské, kambodžské, rwandské a jugoslávské. Jejím záměrem bylo poskytnout základní a nejzásadnější informace. Jde přitom o rozšířené vydání publikace The Holocaust and Other Genocides, kterou v roce 2012 vydal nizozemský NIOD (Institute for War, Holocaust and Genocide Studies) a Amsterdam University Press. Doplněna je o kapitolu věnující se stalinskému teroru na obyvatelstvu Ukrajiny a o multimediální DVD, které obsahuje videozáznamy vzpomínek pamětníků z archivu USC Shoah Fondation – The Institute for Visual History and Education a tři dokumentární snímky PANTu: filmy Arménská genocida, Unikli jisté smrti – Přežili Porajmos a Eva Erbenová – z Terezína do Izraele.

Kniha se nezabývá filozofickými aspekty genocid ani tím, nakolik holokaust obecně souvisel s modernitou, jak tvrdil Zygmunt Bauman. Místo toho hutnou formou líčí průběh konkrétního vraždění, postihy vrahů i to, jak se vyvíjelo chápání zločinu genocidy v mezinárodním právu. Mnoho prostoru je věnováno tomu, jak málo pozornosti zprávy o probíhajících ukrutnostech vzbuzovaly a jak dlouho trvalo, než je světová veřejnost začala brát vážně. Kupříkladu roku 1933 navštívil Sovětský svaz Édouard Herriot, přední francouzský politik a několikanásobný ministerský předseda. Na Ukrajině se zdržel pět dní, z nichž polovina připadla na oficiální audience a druhá polovina na důkladně organizované a připravené exkurze. Po návratu do vlasti nešetřil Herriot superlativy na adresu Stalinova režimu, přičemž kategoricky odmítal zprávy tisku referující o hladu v Sovětském svazu. Zvláště smutně pak působí to, že i z propagandistických důvodů sovětská vláda odmítala humanitární pomoc s odůvodněním, že „není potřeba, a obyvatele, jimž přicházely od oficiálních institucí či organizací potravinové balíky nebo peníze, úřady pronásledovaly“.

Výkladový styl knihy je přitom velmi stručný až strohý. Zvláště o holokaustu samozřejmě existuje obsáhlá a mnohonásobně podrobnější literatura a mnohé by se samozřejmě dalo doplňovat. V souvislosti s Tutsii a Hutui se v ní správně uvádí, že obě skupiny mluvily stejným jazykem, měly stejné zvyky a byly křesťanského vyznání, ale za zmínku ještě stojí, že ti Tutsiové, kteří byli muslimy, u svých hutuských souvěrců našli mnohem častěji zastání a ochranu než v případě křesťanů, u kterých žádná podobná mezietnická solidarita neexistovala.

V době kolektivního odsuzování velkých skupin obyvatel je ale užitečné, aby právě takovéto texty, určené především učitelům, vycházely. Jestli se dnes z historie můžeme něčemu naučit, pak je to poctivé hledání odpovědí na návodné otázky, které mimo jiné kladou doprovodné metodické materiály a pracovní listy: Byli všichni Němci nacisté? Byli všichni Hutuové vrazi? Kdo byl tedy vinen?