Švédsko kolem poloviny 19. století již dávno není Švédskem, před kterým se třásly nepřátelské armády v širokém pásu od jižního Německa až po ukrajinské stepi; zároveň musí ještě urazit dlouhou cestu k blahobytnému, rovnostářskému a sexuálně uvolněnému Švédsku, jaké známe (či se domníváme, že známe) dnes. Prosadit v odlehlých oblastech nedávno zavedenou povinnou školní docházku se daří jen s největšími obtížemi, podmínky pro zemědělství mají i v dobrých letech daleko k ideálu a ani hlavní město Stockholm nepůsobí na zahraniční návštěvníky nijak oslnivým dojmem.

Za těchto okolností stačí jen velmi málo, aby v zemi, jejíž obyvatelstvo trpí z velké části víceméně permanentní podvýživou, vypukl hladomor. Přesně k tomu dojde koncem šedesátých let. Otázky, čemu všemu museli Švédové v této nelehké době čelit, jaké výzvy nová situace přinesla státnímu aparátu a jakým způsobem tyto zkušenosti změnily tvář tehdejšího Švédska, se snaží ve své nejnovější knize Svälten. Hungeråren som formade Sverige (Hladovění. Roky hladu, které formovaly Švédsko) zodpovědět spisovatel a novinář Magnus Västerbro (nar. 1971). Autorovo jméno není ve Švédsku zcela neznámé, zejména mezi čtenáři populárně naučných historických časopisů. Jeho předchozí knihy, ve kterých se mimo jiné zabýval morovou nákazou ve Stockholmu na počátku 18. století, vzbudily zájem i mimo historickou obec, a aktuální Hladovění se dokázalo prosadit v konkurenci dalších knih a proměnit ve vítězství nominaci na Augustovu cenu, hlavní švédské literární ocenění. Aktuálně se kniha též probojovala do užšího výběru v soutěži Kniha roku o švédské historii, výsledky budou vyhlášeny v průběhu března. Lze doufat, že získaná ocenění pomohou autorovi nalézt cestu i na český trh, kde knihy týkající se historie severní Evropy (zejména v jiném než vikinském období) dlouhodobě patří k nedostatkovému zboží.

Västerbro knihu rozdělil chronologicky do tří částí odpovídajících třem rokům, kdy hladomor ve Švédsku řádil. Rok 1867 si vysloužil titul Studený rok, následující rok autor označil jako Suchý rok a rok 1869 jako Těžký rok. Vzhledem ke geografické poloze země nebyly postiženy všechny švédské oblasti naráz, rok 1867 byl náročný především pro obyvatele severu, zatímco horka roku 1868 postihla hlavně hustě osídlené střední a jižní části země, a hladem tak byla ohrožena téměř polovina obyvatelstva. Proto měl hladomor každý rok poněkud odlišný průběh a také dopad, zejména co se týká absolutního počtu obětí, nárůstu kriminality a dalších faktorů.

V roce 1869 pak společnost trpěla následky krušných předchozích let; počet úmrtí překonal počty za oba předchozí roky a bezvýchodnost situace vedla mnoho Švédů k odchodu do zahraničí. Tento trend byl sice patrný již v předcházejících zhruba třiceti letech, roku 1869 nicméně dosáhl počet vystěhovalců dosavadního vrcholu, během jednoho roku zemi opustilo téměř 40 000 obyvatel (absolutním rekordmanem v 19. století se stal ale až rok 1887, kdy zemi opustilo ještě zhruba o dalších 10 000 osob více).

Pomoc hladovějícím není samozřejmá
Je smutným faktem, že zkušenosti draze nabyté během prvního roku hladomoru nedokázala státní správa o rok později efektivně využít a pomoc hladovějícím tak narážela na téměř totožné potíže a bohužel také protiargumenty. Nemálo politiků a dalších veřejných činitelů odmítalo ve větším měřítku poskytnout hladovějícím podporu, aby široké vrstvy obyvatelstva nezískaly dojem, že není nutné hospodařit zodpovědně, protože v případě potřeby vypomůže stát a jeho instituce. Mnoho farností a komun (ve švédském kontextu oba tyto výrazy označují správní jednotky) odmítalo pomáhat jiným než „vlastním“ obyvatelům a pomoc byla nezřídka podmíněna účastí na veřejných pracích či závazkem opětovného splacení v nejbližších letech – z čehož není těžké si domyslet, že k mnoha z těch nejvíce strádajících pomoc vůbec nedorazila. Jak už tomu bývá, vyskytly se i případy spekulací, korupce, nepotismu a dalších nežádoucích jevů, které ale byly (na rozdíl od běžných krádeží spáchaných hladovějícími nuzáky) jen málokdy adekvátně potrestány. Norské úřady ve snaze vyhnout se problémům nechaly ve švédském tisku zveřejnit inzeráty, že hladovějící příchozí budou vraceni zpět do svých původních obcí; později k podobnému kroku sáhla i stockholmská radnice.

Na druhou stranu je nutné zmínit, že utrpení širokých lidových vrstev iniciovalo ve světě řadu solidárních akcí, konaly se benefiční sbírky, koncerty, plesy a další veřejná vystoupení, zásilkami obilí vypomohlo dokonce i Rusko, které tradičně se Švédskem nemělo právě nejlepší vztahy (ponechme stranou, že nepřízeň počasí a z ní vycházející hladomor postihly v téže době i Finsko, které bylo součástí Ruska), a také řada movitých Švédů svým trpícím spoluobčanům vypomohla. Navzdory vší pomoci však znamenala konec bezprostředního utrpení teprve nadprůměrná úroda roku 1869, třebaže podvýživa patřila k všedním starostem mnoha Švédů ještě několik dalších dekád.

Pouhý popis šíření hladomoru a prostředků mírnících jeho dopad, proložený citacemi osobních i úředních pramenů, by ale zcela jistě na udělení Augustovy ceny nestačil. Autor si klade také otázky, jakým způsobem dlouhodobé hladovění ovlivňuje lidské tělo i psychiku, podrobně popisuje sociální stratifikaci tehdejšího švédského venkova (tyto pasáže plné pachtýřů, výměnkářů, nádeníků, čeledínů, pohůnků, děveček a dalších chudých budou patrně pro případného překladatele největším oříškem) a v neposlední řadě se zabývá jídelníčkem tehdejších venkovanů. Zde patří k zajímavějším pasáže věnované potravinám, které i navzdory nejvyšší nouzi lidé téměř bez výjimky odmítali pozřít – přestože hladovějící sáhli po lišejníku, aby z něj napekli chléb, a připravovali polévky z různých travin, houby nevzal do úst prakticky nikdo a ke konzumaci koňského masa se odhodlali jen někteří. Tím autor v žádném případě nenaznačuje, že by si oběti hladomoru mohly za svůj osud samy, spíše se snaží přiblížit, jak moc se v řadě ohledů liší myšlenkový svět dnešních lidí od světa našich předků před 150 lety. Na řadě míst si autor vypomáhá citacemi z pramenů vzniklých ve zcela jiném kulturním prostředí ve zcela jiné době (např. během blokády Leningradu za druhé světové války), to mu lze však jen těžko vyčítat, neboť množství autentických písemných pramenů osobní povahy ze švédského venkova druhé poloviny 19. století je minimální.

Hladomor idealizovaný i přeceňovaný
Ve švédské kultuře pochopitelně téma hladomoru rezonuje dodnes a zmínky či narážky nalezneme i v literárních dílech autorů přeložených do češtiny, z nichž zde za všechny uveďme alespoň Torgnyho Lindgrena a Vilhelma Moberga (jeho vystěhovalecká sága sice začíná zhruba dvacet let před popisovanými událostmi, v části věnované životu v Americe se ale hladomor na několika místech zmiňuje). I s tímto aspektem se Västerbro vypořádává, nutno podotknout, že značně kriticky. Štědrost a solidarita, které mnozí Švédové rádi považují za přirozené vlastnosti svého národa napříč dějinami a o kterých se spisovatelé často a rádi zmiňují, skutečně nepatřily v letech hladomoru mezi nejčastější reakce.

S podtitulem knihy Roky hladu, které formovaly Švédsko souvisí změny, kterými Švédsko po této zkušenosti prošlo na cestě k moderní demokratické rovnoprávné společnosti. Přímý dopad hladomoru však nelze přeceňovat, jak autor konstatuje. Od sedmdesátých let se Švédskem pochopitelně šířily myšlenky na odstraňování rozdílů mezi bohatými a chudými a na ochranu těch nejslabších, ty se však ve stejné době prosazovaly i v dalších evropských zemích. Přímo po skončení hladomoru žádná konkrétní opatření s cílem zabránit jeho opakování přijata nebyla, tradiční sociální stratifikace venkova zakotvená v zákoně byla zrušena až po druhé světové válce a ani v jiných ohledech autor neuvádí bezprostřední dopad tohoto pohnutého období na další vývoj. Je jistě zajímavé (nejen v souvislosti s aktuálními debatami v české politice), že švédský stát plně převzal financování stravování školní mládeže již ve třicátých letech 20. století, ani to ale nelze interpretovat jako přímý důsledek hladomoru.

Pro vývoj švédského sociálního modelu tedy podle autora hladomor tak velký význam neměl. O to aktuálnější je nicméně téma pro dnešní společnost, kdy je třeba zamyslet se nad dostatečností pomoci poskytované bohatými zeměmi oblastem sužovanými hladem, nad nerovnoměrným rozdělením celosvětového bohatství a nad podílem na spotřebě surovinových, potravinových a dalších zdrojů. Jedná se o otázky, které jsou na místě nejen z pohledu švédských čtenářů.