Ze stínů, které v knihkupectvích i letos stále ještě vrhají obrovské štosy severských detektivních románů, na nás nenápadně vykukuje arcimboldovská podobizna neznámého švédského malíře. Jméno v titulu knihy, Klingsor, patří malíři fiktivnímu. Nakladatelství Host sáhlo po poměrně odvážné paralele a Klingsora přirovnává k největšímu z Čechů, Járovi Cimrmanovi, byť se v anotaci připouští, že Švéd se věnoval pouze výtvarnému umění. Kromě toho humor a ironie jsou v knize mnohdy daleko jemnější, než bychom my cimrmanologové snad očekávali.

Nenechme se tedy jako milovníci slovních hříček a situační komiky příliš nalákat reklamou a podívejme se na samotnou novelu. Její autor Torgny Lindgren se opět vrací do odlehlého severošvédského kraje Västerbottenu, tentokrát spolu s „námi“, odosobněnými vypravěči, kteří pátrají po malířově osudu a píšou o něm knihu, již my jako čtenáři držíme v rukou. Vypravěči jsou fascinováni malířovým uměním od chvíle, kdy zhlédli jeho výstavu a kdy se jim otevřely oči pro umění jako takové. Proto s nimi putujeme za pamětníky, abychom dali dohromady střípky – z jejich pohledu – zajímavého života, a ve vypjatém okamžiku jeho umělecké dráhy se s malířem setkáváme osobně. Jeho základní teze (Skutečnost je větší! Hmota je jiná! Smrt je podvod!) se přitom vypravěči vůbec nerozpakují vložit umělci sami do úst.

Čím je charakteristický Klingsorův malířský styl? Jako by pro něho bylo důležité především zjevení toho, že veškerá hmota je živá. Tuto skutečnost se pak – opakovaně, i osmnáctkrát za sebou – snaží zachytit na plátno (pokud máme být konkrétní, na plátno k výrobě pohřebních rubášů, jež zdědil po matce a jež mu rozstříhané vystačilo na celoživotní dílo) ve svých zátiších. Nejde o animismus primitivní, jak mu vyčítá jeho učitelka a později i manželka Fanny, ale o animismus vědecký, jehož proroky jsou částicoví fyzici a v jehož teorii se to hemží termíny jako atomy či kvarky.

Tato „interdisciplinární hra“ – zde zjevení vs. poslední vědecké poznatky – je pro styl Torgnyho Lindgrena příznačná. Bylo řečeno, že se do Västerbottenu vrací: vrací se do světa svých novel jako Čmeláčí med, románu Přerušený příběh i některých svých povídek. Vrací se k tématu osamělosti, ale také k otázkám, co považujeme za smysluplný život, zda je možné onen smysl hledat v umění, zda se umění může rovnat náboženství. Návraty vidíme i v drobných motivech: v obsahu bublajícího hrnce na kamnech nebo v tom, že je zmíněn kdosi, kdo se jmenuje Lindgren, a i v určité míře magického realismu.

Jako by se uzavíral kruh. Torgny Lindgren nechá svého antihrdinu (jak jinak popsat člověka, jemuž je cizí jakýkoli posun vpřed a jenž stále přemalovává tímtéž stejná plátna, který nepohnutě kreslí i tváří v tvář osobní tragédii a který sám sebe považuje za největšího malíře – jednoduše někoho ne příliš sympatického?) projít poválečnou Evropou, ale nakonec se s ním vrátí téměř domů. A možná se ani žádný kruh neuzavírá: třeba jsme zůstali na místě a spolu s Klingsorem, kterému nebylo dáno nic jiného než malovat jednu misku za druhou, a s jeho autorem jen vibrujeme na místě jedné elementární částice.

Torgny Lindgren, ročník 1938, by si u českých čtenářů zasloužil větší pozornost už kvůli hravosti a lehkosti, se kterou zpracovává vážná témata, a preciznosti, s jakou svá literární díla soustruží. Ještě před revolucí jsme měli možnost seznámit se s jeho knihou Cesty hada na skále, následovaly další romány, novely a povídky a letos na podzim kupříkladu zopakoval Český rozhlas biblickou dramatizaci David a Batšeba. Přesto se nedá říct, že by jeho jméno vešlo v širší povědomí. Přispět k tomu, aby u nás Lindgren vystoupil ze stínu svých krajanů, by mohlo snad jedině to, kdyby na Klingsora padlo alespoň drobnější podezření z jedné menší vraždy, k níž ve vyprávění opravdu dojde.