Co si o slovech Roberta B. Pynsenta (nar. 1943), která v letním rozhovoru pro Lidové noviny pronesl o Karlu Čapkovi, myslet? Je zřejmé, že Karel Čapek, velmi podobně jako Ferdinand Peroutka, nebyl zcela spokojen se stávajícími (zvláště sociálními) poměry za první republiky, oba viděli budoucnost ve spojení liberalismu a socialismu. Jak napsal literární historik Jiří Brabec: „Čapek ve 20. letech jen obtížně hledal rovnováhu při obraně a kritice mocensky strukturované české společnosti.“ Tento ambivalentní postoj je také vyjádřen ve spisovatelově obraně středního stavu ze stati Proč nejsem komunistou: „Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakžtakž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých, a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, takže mi byl vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastati se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto třídu nahraditi, ale může do ní vejít […]. Co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě buržoazní.“

Čapek měl při slovech o „buržoazii“ nepochybně na mysli spíše „maloburžoazii“ než „velkoburžoazii“. Příslušníci maloburžoazie jsou weberovsky orientovanými sociology označováni za typické představitele střední třídy. Ta je ale dodnes hodnocena ambivalentně. Jak píše sociolog Jan Keller: „Podle jedněch se střední třída neustále rozšiřuje a její součástí se stávají stále další a další vrstvy společnosti, jiní naopak soudí, že tato třída se od všech ostatních stále více distancuje a uzavírá se sama do sebe; podle mínění některých je střední třída běžným standardem společnosti, podle jiných představuje reálnou či přinejmenším potenciální společenskou elitu; zatímco jedni soudí, že střední třída dokáže společnost tvořivě a inteligentně integrovat, druzí v ní vidí jen beznadějně konformní masu.“ Nejednoznačně se o „buržoazii“ vyjadřoval i K. Čapek, a pokud psal o „buržoaznosti“ jako synonymu „pravicovosti“, kritický tón byl dokonce vystřídán jasným odmítnutím: „Někteří si vzali do hlavy nazývat mne člověkem buržoazním. Míníte-li tím, že raději sedím doma, škrabu povídačky nebo obírám lístky pelargónií, místo abych v kavárně rozjímal o věšení měšťáků, nemohu se tomu bránit; ale chcete-li tím na mne naložit, že se sdílím o názory pravice, tu, lidičky, žádáte ode mne příliš mnoho, a nemohu vám vyhovět.“

Jisté ovšem zůstává, že Čapek i Peroutka byli především obránci „malého“ či „obyčejného“ člověka, a patrně tedy i „středního stavu“ a maloburžoazie. To, že byli Peroutka a Čapek již svými marxistickými a katolickými současníky, a pak další desítky let oficiálně označováni jako autoři „buržoazní“, bylo v tomto smyslu jistě oprávněné. Jinou otázkou je, zdali je takový postoj skutečně odsouzeníhodný.

Pynsent má samozřejmě právo na svůj názor. Jestliže se ale Peroutka ve dvacátých letech přiznával, že pokud je třeba „podati ruku“ buď tehdejšímu předsedovi KSČ Josefu Hakenovi a Zdeňku Nejedlému, nebo panu Kondelíkovi, pak volí možnost druhou, dnes by byla – alespoň podle mne – volba mezi Pynsentem a Čapkem rovněž jasná. I když to zní maloměšťácky usedle… A ještě lepší by byla existence bez takovýchto dichotomií, svět, v němž si můžeme vážit Čapka i řekněme Jaroslava Durycha...