Téměř v každém antisemitském pojednání je zabudován přehled protižidovských výroků, které demonstrují starobylost „židovské otázky“. Tím, že jsou v těchto textech k sobě řazeny nejrůznější výroky jako kompatibilní, ačkoli jsou vytržené z dobových souvislostí a při bližším ohledání vzájemně rozporné, vzniká představa, že jde o jakousi stálost, neměnnost parazitismu Židů v antickém i křesťanském světě. Tato starobylost „židovské otázky“ jako by vyzývala k radikálnímu, konečnému řešení, jehož se chápe moderní antisemitismus. Historický přístup k tomuto tématu je proto naprosto nutný. Vždyť pojmy antisemitismus nebo antijudaismus měnily v historii svůj sémantický potenciál. Předmětem naší úvahy je období, kdy se antisemitismus v Čechách formoval v ideologii, která ovládala nezanedbatelný okruh lidí a vstoupila na politickou scénu. Ideologií tu rozumím jakoukoli snahu o celistvé pojetí dějin, jejich transparentní synkretické vysvětlení, které směřuje k získání pokud možno totální moci. Zlom v historii evropského (a ruského) antisemitismu shledávám v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Je samozřejmé, že se protižidovské postoje – a mám nyní na mysli české země – objevovaly dříve, ale krátký exkurz by nám měl pojmenovat to, co je odlišuje. Připomenu tři osobnosti – Karla Havlíčka, Jana Nerudu a Františka Šimáčka, které se k židovské otázce koncepčně vyslovily.

Nejprve je třeba oponovat Masarykovi, který Havlíčka označil za antisemitu, k čemuž ho přivedla kritika Kapperových Českých listů. ¹ Zdá se nesporné, že radikální odmítnutí asimilace, akcent na „zvláštní národ semitský“, Čechům cizí, pramení z Havlíčkova pojetí nacionalismu, nikoli z antisemitického odporu. Vždyť v téže stati čteme, že si autor váží „pravého a řádného izraelity tak dobře jako koho jiného, a ještě mnohem více než špatného Čecha“. Nevidím proto tak velký rozpor, jak se často uvádí v havlíčkovské literatuře, mezi kritikou, kterou připomínám, a statí ze Slovanu Emancipace židů,² kde Havlíček upozorňuje na příčiny chování Židů, které vzbuzují negativní reakce venkovského i městského lidu. „Nemůžeme být jakožto liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti Židům […] každý národ jest stejně cnostný a necnostný.“ Apelace je zde rozložena na obě strany – českou i židovskou.

U Nerudy se setkáme se zcela jiným přístupem. V Národních listech roku 1869 publikoval na pokračování pojednání Pro strach židovský, které následujícího roku vyšlo samostatně v edici Epištoly svobody a autorem bylo ještě zařazeno do druhého svazku Studií krátkých a kratších (1876).³ Inspirace německým antisemitismem, zejména spisem Richarda Wagnera Das Judentum in der Musik, je tu neskrývaná; Neruda se dokonce dovolává německého pátera, typického klerikálního antisemity. Z téhož zdroje si Neruda – jen zdánlivě paradoxně – přináší i vyhraněně nacionalistický patos. Jako závěrečnou pointu cituje německého nacionála, v jehož textu si má český čtenář vyměnit slova německý za český. Budeme¬ li hledat čítankový příklad, jak český nacionalismus se napájel z německých zdrojů, Nerudova brožura bude jedním z nejnázornějších příkladů. Emancipace od Židů je Nerudou zdůvodňována „nesmiřitelně jizlivým, hlubokým jich a čirým antagonismem proti naší národnosti české a veškerým našim snahám národním a politickým“. Neruda přebírá i hojně frekventovaný citát z Tacita, vytrhává jednotlivé věty z Talmudu a nacionální hledisko doplňuje univerzálním: Židé „jdou nyní do závratného vrchu, k panství nad lidstvem, a skutečně nenechávají křesťana modloslužebníka výš neb jen vedle sebe“. Není se co divit, že si čeští antisemité přetiskovali Nerudovu brožurku a že se musely vyskytnout i obrany – bohužel nikterak argumentačně doložené – Nerudova postoje. Například Jindřich Kohn, který nazývá Nerudu „klasikem českého antisemitismu“, snaží se vidět v textu, jenž měl „býti projevem nenávisti“, projev „nejjemnějšího pochopení smyslu židovských dějin“. (Tento dialektický závěr můžeme připsat na účet Kohnovy ideje asimilace, která usiluje spíše o uhlazování konfliktních elementů než o jejich vyhrocení.)

František Šimáček, autor anonymní „sbírky listin a úvah“ Židovská otázka a národ český (1881), je také informován o německém antisemitském dění, nicméně jeho koncept je spojen s kritikou malé české podnikavosti a s návrhy na reformování české společnosti, kterou chce povzbudit zejména k hospodářským aktivitám. Jeho „recept“ spočívá v doporučení, „aby se nevystupovalo proti Židům, že jsou Židé, nýbrž aby zavedl se protižidovský ruch potud, pokud a kde Židé skutečně společnosti naší národní škodí“.

Upozorněním na tři nejznámější pojednání o židovské otázce chci poukázat na skutečnost, že v Čechách se nevytvořila žádná souvislá tradice antisemitismu, že reakce vyrůstaly bezprostředně ze setkání s dílčími židovskými aktivitami, měřenými českým nacionalismem. Konec století tento stav radikálně mě¬ní. Evropský antisemitismus dostal tehdy nové podněty, související jednak s krizí společnosti, jednak se zmáhajícím se nacionalismem. Nacionalismu je vtiskována funkce regenerační. Ideál identity je položen do minulosti, přítomnost je vnímána jako období jeho destrukce. Nositeli těchto destrukcí jsou vnější síly, které v zájmu národního života je třeba eliminovat či zničit. Neexistuje nacionalismus, který by se obešel bez nepřítele. Vždy v sobě skrývá odpor k jinakosti, neboť cítí, že se pohybuje na nezajištěné půdě, vnímá labilitu své identity a hledá vně příčiny svých tíživých nejistot. Tradice a pozdní vstoupení Židů do občanských společností je predestinuje do role nepřátelských exponentů.

Antisemitská hnutí osmdesátých let mají – navzdory národním strukturám – shodné rysy. Francouzští historikové píší o „výbuchu antisemitismu v osmdesátých letech“.⁴ Édouard Drumont vydává tehdy s neuvěřitelným ohlasem spis Francouzský žid (1886),⁵ který nastartoval cestu končící Dreyfusovou aférou. V Německu se od konce sedmdesátých let odehrávají polemiky, do nichž zasáhnou i historici – na jedné straně Heinrich Treitschke, na straně druhé Theodor Mommsen. První vrchol představovala antisemitská petice, kterou podepsalo téměř čtvrt milionu Němců. A podobně jako ve Francii se i v Německu objevilo „zakladatelské dílo“ Theodora Fritsche Protižidovský katechismus (1887), později – stále doplňované – pod názvem Příručka k židovské otázce. Podle 43. vydání vznikl roku 1941 i český překlad. Rakousko Uhersko stále prožívalo aféru, jejímž hlavním aktérem byl August Rohling, katolický kněz, profesor bohosloví na pražské německé univerzitě, šiřitel pověry o židovském spiknutí a rituální vraždě, který svým fanatismem a neodborností si vysloužil jak oficiální pochyby o odborné způsobilosti, tak i distanci katolických kruhů (posléze se octl na církevním indexu). Jeho spis Talmudský žid (1871) vyšel v roce 1880 již v desátém vydání. Rohling – díky své vulgaritě a bezostyšnosti – se stal jakýmsi klasikem nejen českých antisemitů, ale velmi často ho citují Němci stejně jako Francouzi. Nic na tom nezměnila skutečnost, že byl veřejně usvědčen, že citáty, jimiž dokládá své teze (mimo jiné o rituálních vraždách), nemají nic společného s autentickými texty.

Také Rusko osmdesátých let se značně podílelo na protižidovských aktivitách. V letech 1881–1882 proběhla v Rusku brutální vlna pogromů, která svým ukrutenstvím a barbarstvím vzbudila protesty Evropy. Následovala vlna emigrace jak do evropských zemí, tak zejména do Ameriky. Antisemitská literatura v Rusku – vrcholící podvrhem Protokolů sionských mudrců – se na jedné straně snaží odůvodnit pronásledování Židů, které stále – i když v menší míře – pokračovalo, na straně druhé modifikovat francouzské a německé práce tak, aby vyhovovaly carskému policejnímu režimu. Na západě byl často citován spis O upotřebení křesťanské krve k židovským náboženským obřadům (1880), jehož autor se nazývá Ljubostanskij.

V Čechách existovalo po celé devatenácté století napětí mezi českou společností, jejíž konstituování se dálo v stálých obavách o svou těžce nabývanou identitu, a jakýmkoli cizím živlem, který představovalo samozřejmě němectví, ale také židovství, oscilující mezi asimilačními tendencemi k různým národním pospolitostem a náboženským tradicionalismem. Nabízí se tu letmé srovnání dvou stejně tematizovaných vzpomínek – Nerudy a Masaryka. Neruda v citovaném textu vzpomíná na své dětství a mládí, kdy „spatřoval v Židovstvu ideál poctivosti všestranné“. Nicméně „nahá pravda“ ho prý vyléčila z této „poezie“. Masaryk vzpomíná na padesátá léta, kdy každý byl vychováván k antisemitismu, „rodinou, školou, kostelem, celou společností…, byl to antisemitismus pověrčivý, jehož nedílnou složkou byla pověst o rituální vraždě.“ ⁶ Tedy procesy opačné, které odkazují k dvěma zkušenostem, jež jsou ovšem integrovány do různého ideologického rámce.

1. Havlíček Borovský, K.: České listy od Sigfrieda Kappera, Česká včela 13, 1846; in: O literatuře, Praha, Československý spisovatel 1955, s. 69–76. ^zpět
2. Havlíček Borovský, K.: Emancipace židů, Slovan 1, 1850; in: Politické spisy, díl 3, část 1, Praha, Jan Laichter 1902, s. 402–408. ^zpět
3. Neruda, J.: Pro strach židovský, in: Studie krátké a kratší II., Praha, SNKLHU 1958, s. 31–46. ^zpět
4. Viz studii Winock, M.: Historie extrémní pravice ve Francii, Praha, Academia 1998, zejména s. 35–79. ^zpět
5. Masaryk recenzoval roku 1888 jeho 104. vydání. ^zpět
6. Masaryk, T. G.: Náš pan Fixl, in: Doležal, J.: Masarykova cesta životem II, Brno, Polygrafie 1921, s. 37–39. ^zpět