„Našim školám třikrát běda, když jim vládne rudý děda!“ Na frázovitý povzdech z padesátých let, vztahující se k činnosti Zdeňka Nejedlého (1878–1962), si čtenář musí vzpomenout, podívá-li se na obálku knihy Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění od historika a archiváře Jiřího Křesťana. Je plodem autorova více než dvacetiletého výzkumu a dá se bez váhání souhlasit s oficiální nakladatelskou anotací, že je „první velkou a komplexní analýzou této kontroverzní postavy moderní české historie“.

I když obálka knihy odkazuje ke schematickému klišé, které z Nejedlého mnohostranné a talentované osobnosti zbylo, obsah skoro šestisetstránkové publikace je úspěšně narušuje, a přiznám se, že pro mne byla mnohá fakta, s nimiž autor přichází, překvapením. Křesťan přináší svědectví o velké úctě, kterou k Nejedlému chovaly dnes obecně uznávané autority jako F. X. Šalda (ten s ním sice po jeho příklonu ke komunismu i polemizoval, ale stejně prý ho v dopise ujišťoval: „Přes rozdíly v tom nebo onom je v základní linii mezi námi consensus“), nebo dokonce T. G. Masaryk. Ten prý o opusu, které o něm Nejedlý sepsal (přesněji o několika jeho prvních dílech), pochvalně prohlásil, že je „nejpronikavější a nejlepší ze všech“. O některých Nejedlého spisech pak autor konstatuje, že představovaly „novum v evropském měřítku“, a až poslední z řady velkých biografií, o Leninovi, nese „znamení úpadku historika, ztrácejícího vědeckou kritičnost“. K dobru mu připisuje i to, že v řadě mladých autorů avantgardní generace probudil vztah k hudbě (a oživoval vztah k české kulturní tradici), takže například Vítězslav Nezval se v tomto smyslu nazýval jeho žákem.

Na druhou stranu ale nezastírá to, zač si Nejedlý vysloužil špatnou pověst. Projevy, které pronesl po odsouzení Rudolfa Slánského, jsou podle Křesťana „jedněmi z nejhrůznějších intelektuálních výkonů 20. století u nás“; právě jim autor přisuzuje následný rychlý pokles Nejedlého prestiže. A na světlo vynáší i nevábné skutečnosti Nejedlého soukromého života, které rozhodně nebyly obecně známé: odsuzuje zvláště Nejedlého chování k vlastní manželce, již podváděl s četnými ženami, dokonce i studentkami (to, že uspokojení nacházel i u „osůbek na něm závislých“, označuje autor asi právem za trapné). A nad tím, že ženy, které mu nebyly po vůli, později sám falešně a věrolomně obvinil z toho, že mu činily nemravné návrhy, prý vyjádřila svoje pobouření i Nejedlého dcera, již autor zřejmě souhlasně cituje: „Netušila jsem, že by byl schopen takové strašné lži a pokrytectví.“

Ovšem autor naštěstí nijak přehnaně nemoralizuje, ale ukazuje prostě svého hrdinu nečernobíle, v jeho síle i slabosti, i s pestrou škálou vlastností, které se v něm mísily a svářely. Takže třeba „jak vypjatá bývala Nejedlého vděčnost, jež občas neznala ani mezí dobrého vkusu, tak krutě uměl někdy zapomínat“. Dokázal se chovat bezcitně, ovšem jemu samému ke konci jeho života „k propadu do beznaděje stačilo málo: někdo ze špičkových politiků mu nepodal ruku, nepromluvil s ním, nečekaně se zasmál“. V závěru knihy Křesťan shrnuje: „Viděli jsme jej v situacích, v nichž prokázal odvahu a vykonal činy zaznamenáníhodné a čestné, ale i v rolích nepěkných. Jak to v životě bývá, statečnost je v lidech promíšena se zbabělostí, velkorysost zápolí s malicherností, přirozená touha po konání dobra a po uznání ústí nejednou v žárlivou ješitnost. Nietzscheovská touha podělit se o nasbíraný med moudrosti a usilovné vzpínání ke světlu mívá za následek, že kořeny se tiše noří do temných hlubin, do zla… V příběhu Zdeňka Nejedlého je tolik lidských trápení, snažení a tužeb, tolik marných nadějí a iluzí, tolik touhy po srozumění s bližními, tolik opuštěnosti, že nám jeho hledání, jakkoli svou podstatou tragické, musí být blízké bez ohledu na poklesky, jichž se on sám dopustil. Jeho jednání si většinou dokážeme nějak vysvětlit a zdůvodnit. Ne ovšem pokaždé. Není hanba říci: ,Nevím‘. Básník Karel Hlaváček si kdysi povšiml, že jsou tajemná zákoutí, v nichž duše se dělí od těla a ,najednou dostává upíří peruti, pod jejichž rozmachy… dává se tichounce v let‘. Taková zákoutí měl i Zdeněk Nejedlý.“ Autor tedy nemá problém přiznat, že Nejedlý po nástupu komunistů k moci „slovně i fakticky omezoval svobodu myšlení, umělecké tvorby“. Ale zároveň chce, aby se nezapomnělo na to, že po roce 1948 pomohl začínajícímu Robertu Kvačkovi nebo pronásledovanému Zdeňku Kalistovi (a dalším) a snažil se hájit české školy před přehnanou „bolševizací“. I jinak problematizuje obraz „rudého profesora“: u mnoha komunistů se prý setkával s počáteční či trvalou nedůvěrou a jako ministr byl prý na pokyny přicházející z ÚV KSČ alergický. Konstatuje, že jako kritik nejedenkrát „trapně selhal“, ale dokázal ocenit operu Vojcek Albana Berga. Dokázal být „milým společníkem a v příštím okamžiku se změnit v malicherného hašteřila, jenž ubližuje lidem, nejvíce těm nejbližším“. Trpěl „duálním viděním světa, jako by potřeboval, aby jeho idoly, jím vyzdvižené kladné hodnoty zářily na temném pozadí“, což se projevilo zvláště v jeho vztahu k Antonínu Dvořákovi, ale v některých případech „nebránil vystoupení těch, se kterými měl nevyřízené účty“. V případě Dvořáka navíc autor vyvrací tradovaný mýtus o tom, že důvodem jeho nepřátelství bylo skladatelovo odmítnutí dát mu za ženu svoji dceru – ten už byl vyvrácen i dříve, ale v obecné veřejnosti to zřejmě jen málokdo zaregistroval. A autor se rovněž snaží ukázat, že u Nejedlého najdeme i slova uznání na Dvořákovu adresu (stejně jako třeba na adresu L. Janáčka).

Celkově autor přesvědčivě dokládá, jak úzce Nejedlého dílo a myšlení souviselo s jeho soukromým životem (i když ne právě v případě jeho postojů k Dvořákovi). Tak jeho příklon ke komunistické straně se prý odehrál v době, kdy jeho manželka „ztrácí víru v jeho poslání, kdy naráží na meze své metody a zakouší pochyby o smyslu své práce“. Nejedlého kniha Zdeňka Fibicha milostný deník, oslavující skladatelův nemanželský milostný vztah jako inspiraci jeho tvorbě, není oddělitelná od poměrů v Nejedlého vlastní rodině. A co se týká úctyhodného množství knih a článků, které Nejedlý vydal, to vysvětluje autor nikoli nadlidskými silami jejich autora, ale tím, že „dokázal zručně nakládat se svými texty a prodávat je v různých, často nepatrně změněných podobách“.

Kapitola sama pro sebe jsou pak četné inkoherence a protiřečení u Křesťanova hrdiny: Josefa Suka obvinil roku 1918 z přílišné spolupráce s rakouskou vládou, ovšem i Nejedlého vlastenectví bylo dlouho „slučitelné s loajalitou k trůnu“; navzdory svému levicovému směřování si Nejedlý doma vydržoval služku; a ač pronášel plamenné projevy na podporu ženské důstojnosti, vlastní ženu podváděl. Roku 1959 prý Nejedlý prohlásil o kancléři K. Adenauerovi: „Takový plesnivý dědek a nejde pryč.“ Autor to pouze suše komentuje slovy, že německý politik byl tehdy jen o dva roky starší než Nejedlý… (Ten ovšem někdy ve světlejších chvílích sám litoval, že nedokázal odejít včas.)

Svůj seriózní výklad autor prokládá jakýmisi odlehčujícími humornými vložkami, třeba když komentuje dostaveníčko mladého vědce s jeho budoucí ženou: „Až dech se tají nad nebezpečím, jemuž byl vystaven při zběsilém trysku polem neodmyslitelný cvikr na nose Zdeňkově.“ Snad jen někdy historik svému stylu povoluje příliš, třeba když o svém stárnoucím hrdinovi píše, že už po obědě „namísto do přírody mašíroval do hajan“. I když to můžeme vnímat i jako jeden z plodů obdivuhodného vcítění, které autor na stránkách své knihy prokazuje, přičemž na tomto konkrétním místě by tedy ona infantilizace vyjadřování mohla signalizovat i postupné propadání hrdiny do senility. V tom případě by se ovšem autorův styl měl s blížícím se závěrem Nejedlého života postupně zhoršovat, což naštěstí nenastává, naopak Křesťan poutavě sleduje i proměňující se vnímání Nejedlého osobnosti v české veřejnosti po jeho smrti. Vztah autora k Nejedlému přitom v průběhu knihy jakoby prochází jistým vývojem. V úvodu Křesťan přiznává, že se na svět nemůže podívat Nejedlého očima a „pocítit totéž, co on, neboť nejsem Zdeněk Nejedlý“. Poslední slova knihy tomu ovšem protiřečí, jako by zde autor polemizoval sám se sebou (a také si trochu hrál se čtenářem): „Prošel, procítil a prožil jsem okamžiky, jež jsem si dokázal oživit. Nahlédl jsem přes obrubeň současnosti až tam dolů, na dno hluboké a potemnělé studně jedné lidské duše. A tam jsem s úlekem zahlédl odlesk vlastní tváře. Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.“ Můžeme se jen dohadovat, co všechno tím autor sám o sobě prozrazuje. Spokojme se s poselstvím, že ona temná zákoutí, která měl Nejedlý, se ukrývají v každém z nás. Ale opačně by se chtělo dodat, že v jistém smyslu citlivými, křehkými a zranitelnými bytostmi byli i ti největší světoví diktátoři a vrahové (nebo se tak jistě dají alespoň vylíčit). A svoje pochybnosti či strachy z vlastního uvěznění měli i vůdcové komunistických stran: dokonce i takový Gustáv Husák prý v soukromých rozhovorech po roce 1968 označoval přítomnost ruských vojsk za „okupaci“… Máme se snažit je kvůli tomu více chápat? A nakolik má pravdu Karel Čapek, že všechno pochopit znamená všechno odpustit? Asi zbytečná otázka, úplné pochopení je nemožné, ale určitě má cenu se o ně alespoň pokoušet, i když to nemůže umenšit míru utrpení, které způsobili. Může to ovšem sloužit pro výstrahu, a to nejen „pro dnešní politizující intelektuály“, jak napsal ve své recenzi Petr Zídek, ale i pro všechny ostatní. A snad i jako podnět k meditaci nad spletitostmi a hlubinami lidské povahy.