Autobiografické komiksy už svým způsobem tvoří subžánr v rámci celého komiksového média, a to subžánr hojně pěstovaný a oceňovaný jak čtenáři, tak kritikou. Ačkoliv prvními, kdo psali a kreslili komiksové deníky nebo autobiografie, byli tvůrci amerického undergroundu (v čele s u nás téměř neznámým Harveym Pekarem), klíčovým pro tuto komiksovou formu je francouzský komiks Davida B. Padoucnice z let 1996–2003. Ten zároveň inspiroval o poznání slavnější autobiografické dílo íránské emigrantky Marjane Satrapiové Persepolis (2000–2003). A Satrapiová, která to s Persepolis dotáhla i k celovečernímu animovanému filmu, promítanému na festivalu v Cannes, zase nepochybně inspirovala o generaci mladšího francouzského kreslíře Riada Sattoufa k jeho prozatím třídílné (plánována je pentalogie) sérii, která česky vychází pod názvem Jednou budeš Arab. Autor za ni dostal několik cen doma i v zahraničí (včetně USA) a znamenala pro něj odklon od nekorektního humoru v sérii Pascal Brutal k látce podstatně náročnější.

Podstata série vychází ze skutečnosti, že Sattouf pochází ze smíšené rodiny: jeho otec byl syrským studentem mezinárodních vztahů na Sorbonně v Paříži, kde se roku 1971 seznámil s francouzskou spolužačkou. Začali spolu žít a o sedm let později se jim narodil Rijád. Ale po vítězné válce Izraele proti Egyptu a Sýrii otec zanevřel na vše evropské a rozhodl se poskytnout své intelektuální schopnosti ponižovanému arabskému světu. Odmítl nabízené místo na univerzitě v Oxfordu a přijal profesuru v Kaddáfího Libyi. Později celou rodinu (tou dobou už měl Rijád novorozeného bratra) odvezl do rodné vsi v Sýrii.

Rijád s matkou tak zažívají bizarní, humorné i hrozivé situace v zemích, jejichž civilizační úroveň je oproti Francii jako z jiného století. V obou zemích se zoufalá chudoba a místy až středověký způsob života, zejména na venkově, mísí s tuhým nacionalistickým a autoritářským režimem místních vojenských diktátorů Kaddáfího a Asada, občas „zpestřeným“ bizarními nápady (například v Libyi platí, že když v bytě zrovna nikdo není, může jej obsadit jiná rodina).

Malý Rijád dění kolem sebe pozoruje bez předsudků, se směsicí údivu, obdivu i strachu, ale Sattouf zároveň dosti názorně ukazuje bídu, zaostalost a hrubost, která rodinu na syrské vesnici obklopila. Využívá perspektivy malého kluka, tedy nutně trochu zkreslené a neúplné, ale zároveň ji zpětně koriguje autorským komentářem. Míšenec Rijád má na rozdíl od svých syrských vrstevníků dlouhé plavé vlasy a kamkoliv přijde, je středem pozornosti dospělých i některých dětí. Dokud rodina funguje jako atrakce pro místní, zdá se být vše sice trochu neobvyklé, ale svým způsobem malebně domorodé. Ovšem když se začíná sžívat s prostředím a přestává pro ně být čímsi jako návštěvou z blahobytné ciziny, začínají jasněji vystupovat kontury zaostalé a chudé venkovské komunity. Ta realita je dosti hrubá a krutá, plná umazaných dětí, které jako by neměly vychování ani cit (například s oblibou tlučou či rovnou zabíjejí zvířata), učitelů, kteří je surově bijí za každou nepozornost, zapomenutí či chybu, a ostatních dospělých, kteří nejsou o moc lepší, a když čteme závěrečnou pasáž druhého dílu o takzvané „vraždě ze cti“ (otec a bratr zavraždí svou dceru a sestru, protože počala dítě bez sňatku; ve vězení jsou jen krátce, protože místní komunita se za ně postaví a po propuštění jim dává najevo svou úctu), leckdo se přistihne při myšlence, že jim ten brutální a prošpiclovaný Asadův vojenský režim tak trochu přeje.

Sedmiletý kluk samozřejmě citlivě vnímá všechny příkoří a krutosti, ale zároveň také sdílí nadšení svého otce pro vše ryzí, nezkažené a přirozené, protože místní. Záhadné je počínání matky, která má doma ve Francii zázemí, kde se by asi mohla v klidu usadit, ale zůstává s manželem, který dál žije v chiméře, že si jednou postaví velkolepou vilu a všem sousedům ukáže, jaký je pašák. V příběhu je otec nejvýraznější figura, plasticky tragikomická, muž, který se díky svému vzdělání dostane i k místní honoraci, který má dost peněz, aby domů kopil elektrické spotřebiče z černého trhu (plynový sporák mu přiveze na oslu unavený obchodník, který cestoval z Libanonu tři dny), ale který stále postrádá to uznání a vážnost, jakou by si podle svých představ ze strany rodiny a sousedů zasloužil. Je to zapálený vlastenec, který obhajuje Asadův režim a postupně se přiklání i k onomu dosti konzervativnímu islámu, který vyznává jeho vesnice. Ale také milující otec, který se umí své rodiny zastat, a muž svým způsobem ztracený mezi buranským rodištěm a vlastním vzděláním a zkušeností ze Západu, plný nenaplněných a asi nenaplnitelných ambicí.

Sattoufovo svědectví o Sýrii v osmdesátých letech je samozřejmě tíživé a českým čtenářům, kteří zažili osmdesátá léta v komunistickém Československu, občas povědomé (černý trh se spotřebním zbožím, všudypřítomná propaganda i jistá zabedněnost obyvatel zejména na venkově). Z deprese jej táhne ven autorova karikaturní kresba, jednoduchá, jako by patřila do komiksu pro děti, s úsporným, ale účelným využíváním barev (pro odlišení prostředí – Sýrie má narůžovělé odstíny, chladná Francie modré – či pro zvýraznění nějakého výjimečného předmětu, například školní aktovky, kterou má Rijád jako jediný ve třídě, zatímco ostatní si nosí věci v igelitkách). Nevzhlední Rijádovi bratranci a spolužáci budí jak hrůzu, tak soucit, některé dramatické situace působí zároveň trochu groteskně. Otec vyhlíží místy jako kašpar, když se snaží zavděčit bohatým a mocným, ale neumí si získat autoritu ani uvnitř své rodiny.

Sýrie zmítaná občanskou válkou je momentálně předmětem mnoha dohadů a spekulací. Komiks Jednou budeš Arab nemá ambice tu zemi nějak popsat jako celek, je to výsek ze života malého kluka, který se ocitl v neobvyklém světě a který v dospělosti měl šanci tuto zkušenost reflektovat. Kdo by chtěl odpovědi na to, zda jsou syrští uprchlíci nebezpeční džihádisté, anebo zoufalci, kterým se sluší pomoci, ten se nedočká. Jen intenzivního svědectví o životě v zaostalé zemi a o lidech, kteří vyrůstají ve velmi odlišném sociokulturním prostředí. Komiks už se ve Francii dočkal kritiky, že posiluje některé stereotypy ve vnímání Arabů. Ale v hloubce a názornosti náhledu do tamního světa je mimořádně cenný.