V edici Filmoví tvůrci nakladatelství Casablanca vyšla koncem roku 2017 první skutečná monografie režiséra a spisovatele Piera Paola Pasoliniho v češtině. Do té doby u nás byla k dispozici jediná knižní práce zaměřená výhradně na téma Pasoliniho děl, a sice průkopnická brožura (o třiceti stranách) od filmového vědce Jana Bernarda, vydaná v roce 1987 ve Filmovém ústavu, u přítomné přeložené publikace Pier Paolo Pasolini a jeho filmy (originální název je plastičtější: A Certain Realism: Making Use of Pasoliniʼs Film Theory and Practice, 1993) se ovšem dostáváme nejen rozsahem (408 stran) na zcela jinou úroveň. Autorem je Maurizio Viano (nar. 1950), profesor katedry filmových a mediálních studií na Wellesley College, prestižní americké dívčí škole zaměřené na humanitní studia.

Česká verze Vianovy knihy obsahuje autorovu předmluvu pro toto vydání, víc než sto černobílých záběrů z Pasoliniho filmů, graficky oddělené synopse filmových děl, kompletní filmografii, výběrovou bibliografii a doslov olomouckého filmologa Zdeňka Hudce. Překladu se po předchozí spolupráci na titulu (z téže edice tohoto nakladatelství) Krzysztof Kieślowski a jeho filmy od Marka Haltofa zhostil Václav Žák, který odvedl precizní a inovativní práci.

Intelektuální korzáři
Kdo by očekával, že kniha během pětadvaceti let od původního amerického vydání notně zastará, bude příjemně překvapen. Na rozdíl od jiných současných vědeckých prací o Pasoliniho díle, které se zabývají převážně kontextem, divákem a referencemi (za všechny uveďme knihu Johna Davida Rhodese Stupendous, Miserable City: Pasoliniʼs Rome, Minneapolis, 2007), je Vianovo dílo ukotvené v textovém a sémiotickém bádání, v hledání smyslu Pasoliniho umění, a působí tak nejen v českém prostředí jako živá voda. Kromě již zmíněného rozsahu a pečlivosti práce na knize překvapí zejména to, jak působivě a organicky autor propojuje sémantiku a sémiotiku psaných textů, převzaté zejména z jazykovědy, s filmovou vědou a filmologickým audiovizuálním zkoumáním.

Viano vědomě a v jistém obdivu k Pasolinimu v podstatě kopíruje základní premisu režisérovy poetiky: volné a bezpředsudečné putování mezi obory. Ostatně souhlasně a přiléhavě popisuje režisérovy postoje a práci coby „intelektuální korzárství“ či „kacířský empirismus“. Klasický akademismus a „seriózní vědecké bádání“, zpravidla omezené na jednu oblast, již si zuřivě brání, a ostatní vědce dělící na přátele a nepřátele, jsou Vianovi, a koneckonců byly i Pasolinimu, na hony vzdálené, což přítomné dílo přesvědčivě dokládá. Všeobecně kulturně cenných je zejména prvních asi osmdesát stran publikace, na nichž je v hrubých rysech (avšak dostatečně i pro odborníky) zkoumáno poetické prostředí Pasoliniho filmů, ale i literárních textů, hereckého a dalších umění.

V hlavní roli realita
Umělecká a intelektuální cesta všestranně nadaného a činorodého Piera Paola Pasoliniho do světa filmu je neustálé hledání, promýšlení postojů a experimentování. Po básnických a prozaických začátcích totiž velmi záhy zjišťuje, nakolik je národní italština zneužívaná novou konzumní a homogenizující mocí, „novým a skutečným fašismem“. Po sérii soudních procesů, jež po literárních počátcích následovaly, relativně tvrdě naráží na limity umělecké svobody, vymezované poválečným italským kapitalismem a orientací na průmyslový blahobyt a růst amerického střihu. V odporu proti středoproudé kultuře a společnosti, která adoruje průměr, průměrnost a pokleslost maloměšťáctví, Pasolini tvrdě staví vizi dialektálních a místních kultur – nejdříve furlanského rolnického prostředí, poté římského lumpenproletariátu. Tedy řečeno spolu s Pasolinim a Vianem, vizi „určitého realismu“ (zakotveného v názvu originálu Vianovy knihy), nového pojetí konkrétního tělesného subjektivního projevu skutečného jedince („subjaktivity“). Jeden z největších a nejvýznamnějších italských intelektuálů druhé poloviny dvacátého století tak pomalu dospěl k úplnému vzdoru vůči dobovému národnímu státu, společnosti a středoproudé italské kultuře, médiím, a zejména televizi.

Pasolini sám v roce 1969 napsal: „Pokud bych měl někoho označit za své hrdiny, pak by to byly tyto tři postavy: Ježíš Kristus, Marx a Freud. Všechno se tím ovšem redukuje do pouhé fráze. Po pravdě řečeno, mým jediným hrdinou je realita.“ Onen významný termín „určitý realismus“ Pasolini použil v roce 1968 v rozhovoru s novinářem Jackem Stackem. Označil tak své originální chápání realismu v kontrastu s pojetím italského neorealismu, socialistického realismu i ontologického realismu. V doslovu Vianovy knihy o tomto konceptu Zdeněk Hudec píše: „V zásadě mystické chápání ‚určitého realismu‘ (kterým se Pasolini dostával do konfliktu s marxismem) jako něčeho ne zcela rozumově či racionálně zařaditelného, něčeho, co funguje více na úrovni citů a smyslů, má klíčový význam nejen pro charakteristiku Pasoliniho homosexuality a jeho filmového díla, ale i pro jeho ‚poetické vhledy do filmové teorie‘, zejména (Vianem důsledně rozebírané) sémiologické úvahy o absolutním jazyku reality a pojetí kinematografie jakožto ‚psaného jazyka reality‘, kterými rozžhavil do běla vědeckou obec a nejuznávanější kapacity v tomto oboru, ať šlo o Umberta Eca nebo Christiana Metze.“

Pasolini zvolením filmu jako uměleckého žánru vsadil na zobrazení nikoli pomocí umělých znaků parole jistého abstraktního systému jazyka langue ve smyslu známé dichotomie Ferdinanda de Saussura, nýbrž na zobrazování „skutečnosti“ (langue) skutečností samou, „živými znaky“ (parole). Umělec zůstává v srdci skutečnosti a přímo na ni napojen, tak aby těmto audiovizuálním znakům mohl porozumět každý, kdo se na ně dívá, v kterékoli části zeměkoule. Jedná se tedy o značně programové demokratické umělecké gesto, Pasolini tak bojuje proti podceňování diváků, proti masovosti a snadné konzumovatelnosti umění. V různých rozhovorech se jak vůči „masové kultuře“, tak proti národnímu státu a národnímu jazyku několikrát velmi tvrdě vymezil, v jednom případě dokonce hovoří o tom, že se svými filmy pokusil „změnit své národnostní určení, své občanství“. Jakkoliv tedy můžeme tohoto autora vnímat zejména literárně, jako významného básníka, romanopisce či esejistu (Pasoliniho čistě textové dílo čítá na 20 000 stran), jeho audiovizuální tvorba má zcela jedinečné a výjimečné postavení právě pro svou demokratickou a demokratizační uměleckou hodnotu.

Neznámá tvář esejistova
Vianova velmi cenná práce českým divákům a čtenářům představuje ještě jedno významné Pasoliniho dílo, sbírku esejů Kacířský empirismus. Pouze esejistické dílo Piera Paola Pasoliniho má rozsah přibližně pěti tisíc stran, pokud bychom měli z tohoto korpusu vybrat několik nejvýznamnějších souborů, můžeme uvést triádu Kacířský empirismus (1972), Korzárské spisy (1975) a Luteránské listy (1976). Části dvou posledně jmenovaných sbírek společenskovědních textů česky vyšly již ve výboru Zuřivý vzdor (2011), avšak umělecké, literární, jazykovědné a filmové eseje z Kacířského empirismu, v lecčems možná zajímavější a kulturně inspirativnější, u nás dosud přeloženy (kromě jednoho textu v časopise Film a doba) ani hlouběji reflektovány nebyly. Přitom pojednávají o kulturních a uměleckých tématech, jež byla Pasolinimu možná bližší než společenský a společenskovědní alarmismus a sociální buřičství představené v Zuřivém vzdoru. Maurizio Viano z Kacířského empirismu velmi často a přiléhavě čerpá, nejen obecný popis a charakteristiky Pasoliniho poetiky, ale i specifická a významná témata autorského intertextu (například humanismus, katolictví, marxismus, psychoanalýza či homosexualita), jež využívá pro svá inspirativní filmologická zkoumání. Použity jsou zde ovšem i texty ze dvou zbývajících zmíněných sbírek.

Počin nakladatelství Casablanca je pro příznivce filmu, italské kultury a Piera Paola Pasoliniho natolik významný, že mu patrně prominou občasné chyby v sazbě a tisku a některá zkomolená slova. V nové ediční řadě Filmové slovo je podle nakladatelství v plánu výbor filmových esejů Piera Paola Pasoliniho. Po této Vianově knize se budeme hodně těšit.