Detektivky se sice dlouhodobě těší velké čtenářské oblibě, avšak i zde jako by platila přímá úměra: čím většího úspěchu dosáhne vybraný literární žánr, tím méně pozornosti mu věnují seriózní badatelé. Pro naši literaturu to platí dvojnásob – když už se v českých zemích přece jen o detektivce něco kloudného napsalo, týkalo se to obvykle tradice detektivky anglosaské, jež je kolébkou i výkladní skříní tohoto žánru. Úlohu literárních badatelů nadto nezřídka suplovali sami čeští spisovatelé, vždyť mezi autory nejpronikavějších analýz detektivního příběhu, jeho rozličných forem a stavebních principů dodnes patří Karel Čapek, Josef Škvorecký či Jan Zábrana. O to větší zvědavost i očekávání pak může v některých čtenářích vzbuzovat kniha s názvem Lupiči nedobytných pokladen a podtitulem Výbor z detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století.

Dotyčná antologie je druhým svazkem edice Klasika do kapsy, kterou předloni zahájil výbor V cizích zemích, dalekých krajích, sestavený Lucií Kořínkovou a představující exoticky laděné povídky českých autorů taktéž z 19. a počátku 20. století. Výběru detektivek i krátkého úvodu do dějin české odnože tohoto žánru se ujal básník, editor, literární historik a kritik Michal Jareš (*1973) z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který se dlouhodobě zabývá i dalšími oblastmi populární literatury, kupříkladu hororem či komiksem. Přítomný svazek se prostřednictvím zvolených autorů a chronologicky řazených textů snaží jednak vyvrátit rozšířenou představu, že historie tohoto žánru se u nás počíná psát až někdy ve 20. letech minulého století, a jednak ilustrovat postupný vývoj rané české detektivky.

Devatero povídek, potažmo krátkých novel s kriminální zápletkou pokrývá zhruba první půlstoletí tuzemských dějin tohoto žánru, od úplných počátků na konci 19. století až po jeho „zlatou éru“ ve 30. letech 20. století. Jasnou koncepcí se vyznačuje rovněž výběr jednotlivých spisovatelů, kde mají autoři dnes víceméně zapomenutí výraznou převahu nad trojicí klasiků (Jaroslav Hašek, Viktor Dyk, Karel Čapek). Většina jmen totiž současně reprezentuje některý z obecných fenoménů z dějin české detektivky, o kterých Jareš pojednává v krátkých prolozích k jednotlivým prózám. Čtenář je tak postupně obeznámen třeba s raným sepětím detektivky a kalendářové historky (Karel Hostinský: Klamem za stopou, 1876), s prvním výskytem postavy detektiva v původní české tvorbě (Josef Štolba: Clarkson, detektiv, 1878), s oblíbenou formou vydávání detektivek v podobě sešitových edic (František Ruth: Lupič nedobytných pokladen, 1895), s prvním tuzemským časopisem specializujícím se na detektivní žánr (Karel Drzka: Magda Novotná. Román, 1910), s historií tzv. cliftonek (Alfons Bohumil Šťastný: Indický škrtitel, mezi lety 1906 a 1911), s rozmachem detektivních parodií coby dokladem popularity tohoto žánru (Jaroslav Hašek: Pátrání po vrahu, 1910; Viktor Dyk: Vedlejší možnost Fridolína Kocourka, 1910) nebo s okolnostmi zrodu moderní české detektivky (Karel Čapek: Kupón, 1929) a jejími základními ingrediencemi (Karel Leger: Soukromý detektiv, 1932).

Další typické – leckdy i negativní – rysy starších českých detektivek pak můžeme vyčíst ze samotných Jarešem vybraných próz, například v Hostinského „kriminální novele“ je to mimo jiné záporná role přisuzovaná německému živlu. Za jeden z nejvýraznějších atributů tuzemských detektivek sledovaného období lze považovat exotické prostředí, do něhož čeští autoři své dobrodružné příběhy s oblibou zasazují – hned několik povídek zařazených do antologie se odehrává v USA, ať už na místech blíže neurčených (městečko R*** z příběhu J. Štolby), nebo v některém z amerických velkoměst (Ruthův lupič nedobytných pokladen řádí v Novém Yorku, indický škrtitel děsí obyvatele Chicaga). Je ovšem příznačné, že příběhy parodující detektivní žánr se veskrze odehrávají v kulisách domácích a těží z lehce zkarikovatelných malých poměrů a neuctivého pohlížení na strážce zákona.

Nutno podotknout, že ohledy na současného čtenáře zjevně nehrály při sestavování antologie hlavní roli. Vybrané prózy tak sice velmi příhodně ilustrují editorem nastíněný raný vývoj české detektivky, ale rozhodně se nejedná o nejkvalitnější texty ani autory reprezentující u nás daný žánr ve sledovaném období. Ostatně již o první zařazené detektivce (Hostinského Klamem za stopou) Michal Jareš prohlašuje, že si na této povídce můžeme ukazovat spíše její nedostatky než kvality. Tím se Lupiči nedobytných pokladen odlišují například od antologie s názvem Sherlockové Holmesové z roku 1988, jejíž editor Jiří Korejčík sice usiloval podobně jako Michal Jareš o průzkum spodních vod tuzemské detektivky, avšak neponořil se zdaleka tak hluboko. S výjimkou povídky Karla Mečíře a jedné cliftonky (jejímž autorem ani nemusel být A. B. Šťastný) tento výbor přinesl texty českých klasiků (nejen) detektivního žánru – Herrmanna, Haška, Poláčka, Basse, Weisse, Langera, Čapka, Havlíčka či Vachka. To ovšem neznamená, že by řada přítomných próz neslibovala jistý čtenářský požitek. Nesmíme na ně ovšem klást příliš vysoké nároky a spíše než důmyslnost zápletky či dramatické napětí v nich hledejme jiné kvality – osvěžující přímočarost v duelech spravedlnosti se zločinem, leckdy úsměvnou snahu o exotičnost či půvab dobového jazyka. Vskutku nemalé obveselení pak slibuje Haškovo parodické Pátrání po vrahu, dovádějící klasické detektivní postupy ad absurdum.

Ačkoliv se slova Karla Čapka a dalších, kteří už počátkem 20. století věštili detektivce brzký zánik, nakonec ukázala být lichá a záliba v kriminálních příbězích nebyla jen přechodnou módou, o překvapivě dlouhých a bohatých dějinách tohoto žánru u nás stále nepanuje velké povědomí. O to záslužnějším počinem je nynější vydání Jarešovy antologie, která zásluhou pečlivé volby zařazených textů a editorova zasvěceného komentáře představuje kvalitního průvodce ranými etapami české detektivní tvorby. O přínosnosti Lupičů nedobytných pokladen tak netřeba pochybovat, otázkou však zůstává, najde-li si dnes výbor detektivních povídek od pozapomenutých spisovatelů své čtenáře.