Michal Jareš (nar. 1973) je v českém literárním prostředí pozoruhodně nonkonformní postava. Je zaměstnán v Ústavu pro českou literaturu, kde se zabývá převážně poezií, kterou také sám píše (za loňskou sbírku Začátek eposu byl nominován na Moleskine Literu za poezii). Jako editor připravil spisy více (Vladimír Körner) i méně (Štefan Strážay) známých autorů, podílel se na mnoha literárněvědných sbornících a slovnících. Kromě toho se zajímá o okrajovější literární projevy, zejména detektivku a její rané české pokusy (disertační práci napsal o Léonu Cliftonovi). A také o komiks – je spoluautorem rozsáhlých Dějin československého komiksu, o komiksech píše recenze i doslovy. A vedle psaní básní také komiks již více než patnáct let tvoří. Jmenuje se Zlá ovce, jde o čtyřokénkový strip a v letech 2002–2015 vycházel v literárním obtýdeníku Tvar. Nyní je k přečtení na webu zlaovce.blogspot.cz a k dispozici je už druhý knižní svazek stripů připravený nakladatelstvím dybbuk, které se jinak komiksu moc nevěnuje, spíše náročnější překladové literatuře a české poezii.

Ono široké rozkročení komiksovým stripům obvykle prospívá (dobrým příkladem je nedávno vydaná kniha „literárních“ stripů britského humoristy Toma Gaulda Pečeme s Kafkou) a platí to i u Zlé ovce – jen to poněkud omezuje skupinu čtenářů, protože občas si Jareš v pointě vtipu pomůže Proustem, Kunderou nebo obrozenci, případně pojmy z filozofie, literární teorie či teoretické matematiky. Ale i ti, kteří metahumor literárního historika nedocení, tu najdou jednodušší, přístupnější vtípky, ať již z běžného života, ze života sexuálního nebo politického. Asi nejlepší je Jareš v těch stripech, kde kombinuje literaturu se sportem (sešívaní-Frankenstein), ale vděčné jsou i jednoduché slovní hříčky postavené na dvojím významu slovního tvaru (cla-cely), na zkomolení známých jmen či názvů („Princové jsou nad raka“, „Cyril a Metoděj jedou na riviéru“) případně na jejich doslovném, převráceném či jinak mylném či ironizovaném výkladu („Tři oříšky pro Popelku: horor o alergiích“, „Jirka s kozou: příběh nepovedené plastické operace“). Ne vždy vtip vyjde, ne vždy je úplně vtipný, ale to je daň za pravidelné časopisecké publikování, kdy je třeba odevzdávat bez ohledu na momentální inspiraci.

Kreslířsky je Jareš nejjednodušší, jak může být: dva ovály jako tělo a hlava, k tomu čtyři čárky jako nohy, hrbolatá linka jako tráva. Výraz kreslíř řeší převážně pohledem očí, případně přidáním čárky (povytaženého) obočí. Ovce se nachází převážně v identickém bezpříznakovém prostředí, jen výjimečně je standardní obrázek doplněn nějakým jiným prvkem (fotbalový míč, ježek v kleci, lidská kostra). Ale pro strip to stačí a dost často Jareš těmito minimalistickými prostředky navodí dojem, že sama titulní hrdinka v závěrečném němém oknu zapochybuje o podařenosti svého humoru.

Snad jen ten název je trochu zavádějící, protože Jarešova ovce možná dost často bývá sarkastická, jízlivá a štiplavá, ale skutečně zlá a vulgární je jen výjimečně. Daleko častěji je zmatená. Což je stav, který správně naladění a intelektuálně vybavení čtenáři nakonec ocení nejvíc.