Za prvé bych rád poděkoval všem, kteří mi nevěřili, kteří by mne raději viděli třeba jen jako překladatele nebo považují za básnickou událost roku něco jiného. Neříkám to rád, ale je to jakýsi můj tajný drajv, který mne tlačí kupředu, něco si dokazovat v této královské disciplíně, protože jak říkal Halas, člověk chce být tu a tam i pochválen.

Dále bych rád vzdal díky všem rádcům, básnickým i životním učitelům a půvabným múzám – a že jich bylo; básníkům nominovaným spolu se mnou, kteří napsali skvělé knihy, díky za ně, a spolku Litera.

Moc děkuji svým rodičům, kteří mi předali tenhle podivný gen, aniž jistě sami tuší, kde ho vzali, a za to, že mne nikdy nezrazovali a vždy drželi palce; Hostu, že to se mnou táhnou přes 20 let a že nikdy nezanevřeli na vydávání poezie, i když k tomu měli mnohdy jistě blízko, a jsem rád, že alespoň jednu ze šesti nominací jsem jim pomohl proměnit (ještě že ty starý básníky vydáváte, co, Hosti moji milí?).

Nesmím zapomenout ani na svou ženu, všechny ženy básníků to mají těžké, známá věc, ta moje svou usazeností, starostlivostí a suchým, přesným, a přesto chápajícím glosováním mých nedostatků drží mne správně nohama na zemi, díky za to, Ivo.

V neposlední řadě bych chtěl poděkovat svému dokonalému editorovi a příteli Martinu Stöhrovi. Všechny čtyři sbírky, které jsme spolu dělali, dosáhly na nominace, to není náhoda. Říkám všem, mějte editora za blízkého přítele, pochopí, kdy píšete za sebe a kdy píše „literátština“ za vás, a dokáže vám to tak nenásilně sdělit, že mu odpustíte, když vám vrátí sbírku popsanou poznámkami hustějšími, než je text, který jste odevzdali k redakci.

Myslím, že stačí, když si ta poděkování odbudu tady delším textem a nebudu se k celé té slávě vracet. Ti, co oceňují, by měli vidět radost oceňovaného, to je dostatečný důvod, proč tento text píšu.

Jsou ale důležitější věci než pocty nebo poezie, protože báseň život není, je to jen způsob, jak jím projít a být na konci o trochu šťastnější.