Nizozemský básník, divadelník a nyní i debutant na poli prózy Jaap Robben (1984) v rozhovoru, pořízeném při příležitosti autorského čtení z jeho románu Birk, mluví o psaní o nešťastných lidech a o tom, jak mu při psaní pomáhá zkušenost s divadlem.

iLiteratura.cz: Jako první vám musím položit otázku, kterou bych asi položil kterémukoli z vašich krajanů. Zdá se mi totiž, že v současné době se v nizozemské a vlámské literatuře píše jen o abnormálních, defektních vztazích, o odvrácené, temné straně lidského života. Vnímáte to také tak, nebo jsme ovlivněni jen úzkým výběrem toho, co se u nás překládá?
Jaap Robben: Pravda je, že u nás je jen málo lidí šťastných, a já pořádně nevím proč. Těžko to odhadnout, ale je zřejmé, že se lidé soustředí na ty méně příjemné okamžiky v životě, na chvíle, kdy se to zvrtne nebo kdy život jde šejdrem. Ono to je tam také potom nejzajímavější.

iLiteratura.cz: O abnormalitách tohoto druhu pojednává i váš román Birk. Je situovaný na ostrově, pravděpodobně někde v Severním moři – hraje tam podmíněnost prostředím nějakou roli?
Jaap Robben: Hledal jsem místo, které bude odlehlé, izolované a zároveň drsné, syrové; místo, kde je příroda velmi určující, i když sama nepředvídatelná. Když na takovém ostrově přijde vichřice, lidé třeba ani nemohou vyjít z domu, což se nemůže stát ani na vesnici, natož ve městě. Tím se omezují příležitosti sociálních kontaktů. Náhodou jsem zrovna četl v anglických novinách článek o zcela izolované somálské komunitě v anglickém městě. To by samozřejmě bylo také možné, vymyslet něco takového, ale ten ostrov je skutečně ztělesněním oné izolace.

iLiteratura.cz: Tím somálským ostrovem v anglickém moři mě navádíte na další otázku. To, že jste se nakonec rozhodl umístit ostrov na sever, je nějaký ohlas mýtu o nedostupném a nehostinném severu, rezonuje v tom představa o ultima Thúlé? Ptám se proto, že u nás tento mýtus takový ohlas nemá, naše literatura hleděla vždycky spíše za teplem, k jihu…
Jaap Robben: Připouštím, že sám se literárně k jihu dívám jen málo. Čtu velmi málo italských, francouzských nebo třeba řeckých autorů a daleko raději čtu anglické, skotské nebo norské spisovatele, a to právě proto, že v jejich knihách je určitá temnota, která mě oslovuje, a určitá mytičnost této temnoty.

iLiteratura.cz: Mluvíte o izolovanosti ostrova a o tom, jak taková situace působí na sociální kontakty. Jak ten román vlastně máme číst, je to psychologická studie o tom, co udělá s jednotlivcem utrpení, když je znásobeno osamělostí a deprivací, nebo lze vykročit dál, k nějaké všeobecné výpovědi o osamělosti obecně, třeba v souvislosti s tím, jak se vztahy proměňují v současné době?
Jaap Robben: Já nechci udávat směr čtení, každý tu knihu samozřejmě může interpretovat po svém. Ovšemže jsem tam vetkal určité společenské paralely, ale ty mohou být i jinde, než kde je spatřuje daný konkrétní čtenář. Když píšu, tak píšu vždycky ve službách příběhu, a pokud se to vykládá širším způsobem, tak to v tom textu vzniklo víceméně podvědomě. Jádrem je lokalita, místo, kde je možné téměř uskutečnit nějaký sociální experiment.

iLiteratura: Birk je váš románový debut, předtím jste se věnoval poezii a hlavně dramatu. Kdybyste měl srovnat možnosti, které vám výrazové prostředky jednotlivých literárních druhů poskytují – v čem vám próza usnadnila nebo naopak zkomplikovala práci, když jste se rozhodl v románu pojmenovat situaci, která je v něm popisována, ve srovnání s oněmi dvěma zbývajícími?
Jaap Robben: Když píšu drama, je to vždycky jakýsi polotovar. Není to hotový produkt, musí přijít někdo jiný, kdo drama provede a tím ten produkt dohotoví. Když píšu poezii, je to velmi kompaktní a přehledné, všechno se odehrává uvnitř těch veršů. Výhodou románu je, že člověk všechno vypráví a může si vzít neomezený prostor. Drama je časově a v podstatě i prostorově limitováno. Próza je neohraničená. Fantazie přechází ve skutečnost a já věřím v sílu jednotlivých slov a v sílu jazyka.

iLiteratura.cz: Nevyužil jste svou zkušenost dramatika i v Birkovi? Mně se to zdá skoro jako inscenace – je tu ono izolované jeviště, minimální počet herců, možná bychom tu našli i známou aristotelskou jednotu… přinejmenším místa?
Jaap Robben: Určitě mě to ovlivnilo, zejména při psaní dialogů; ty si dokonce předříkávám nahlas, abych slyšel, jestli ty rozhovory skutečně fungují. Píšu a přemýšlím ve scénách, ne v kapitolách. Píšu velmi roztříštěně, napíšu vždycky kousek odtud a další fragment odjinud a pak ty jednotlivé kousky nakombinuji. Často je některá kapitola velmi krátká, představuje třeba jen rozhovor mezi dvěma postavami.

iLiteratura.cz: Někde jste se zmínil, že Birk je vlastně kniha pro mládež nebo že ji aspoň mohou číst i děti. To bylo míněno vážně?
Jaap Robben: Já bych řekl, že je to kniha pro děti od 12 let. Už dvanáctiletý si ji může přečíst a porozumí každému slovu, které tam přečte, a nic mu neunikne. Protože však dvanáctiletí postrádají ještě vhled do mezilidských vztahů, bude to pro ně kniha velmi nudná, nepostřehnou určité vrstvy, nuance. Kniha je vyprávěna očima dítěte; nemohu psát knihu vyprávěnou dítětem a používat v ní složité metafory, obrazy, které by dítě nepochopilo. Samy děti nedokážou posoudit, kdy už je nepřístojné, aby se matka takto velmi sblížila s dítětem. Ale vyhrál jsem cenu Young Adult Book, kdy mě zvolili dospívající ve věkovém rozmezí 15–18 let. Určitě to není kniha pro každého čtenáře, ale je pro toho, kdo je nadán dostatečnou empatií, aby pronikl do její hloubky. Tam věkové omezení není – tedy až na těch zmíněných 12 let.

iLiteratura.cz: Ten úhel pohledu dospívajícího umožňuje zobrazit věci tak, jak jsou, prostě proto, že dítě nemá alternativu, nepřipouští si, že je něco špatně a že by to mohlo a mělo být jinak. Myslíte si, že tohle by literatura měla dělat – ukazovat i dětskému čtenáři onu odvrácenou stránku života? Snažím se totiž přijít na kloub tomu, o čem jsme mluvili na začátku – proč se tolik píše o těch nešťastných lidech…
Jaap Robben: Já bych v tom zacílení na dospívající viděl pozitivum, ale myslím si, že obecně je úkolem dobré literatury poukazovat na věci, které v normálním životě přehlížíme, do nichž nepronikneme. Třeba co se odehrává v člověku. Když si přečtu dobrou knihu, tak mám aspoň pocit, že se můj pohled na danou věc nějak změnil. To dobrá literatura dělat má.