Třináctiletý Brian, žijící sám s tátou v jakémsi karavanovém parku v žalostných podmínkách, má ještě bratra – bohužel postiženého a umístěného v ústavu. O zápletku románu Letní srst je postaráno, když otec, vězící v dluzích, vycítí šanci: jestliže si malého Luciena vezme na dobu rekonstrukce ústavních budov do péče, dostane od úřadů příspěvek. Ovšem pod podmínkou, že se ty úřady nedozvědí, kde a jak ve skutečnosti Lucien bude žít.

Jaap Robben (1984) je nizozemský spisovatel, známý především jako autor dětských knih. Letní srst (2018) je jeho druhý román pro dospělé a podobně jako v tom prvním, nazvaném Birk, je hlavním tématem patologická forma existence, tentokrát však nikoli ve smyslu psychologickém, nýbrž sociálním. A něco z dětské literatury tu zůstalo, ostatně stejně jako v Birkovi: klukovská vypravěčská perspektiva. Brian chápe hodně, protože musí, ale nechápe všechno. Něco ho táta naučil, třeba jak vymámit z nového nájemníka karavanu o pár desítek euro víc nebo jak přinutit chlapíka od benzínky, aby ještě jednou dal naftu a sladkosti na dluh. Něco bere tak, jak to je, protože prostě nemá jinou možnost. Něco objevuje sám: první erotické zkušenosti, ještě úplně nevinné, si odbyde v ústavu, kam dochází za Lucienem na návštěvy, s devatenáctiletou Selmou, sice o dost starší, ale i dost opožděnou; a když se všechno provalí, postaví se k tomu zkrátka tak, jak nejlépe umí. A ještě v něčem se může spolehnout na to, že nějaká pravidla tu přece jen platí, třeba když ti divní chlápkové, co jsou na tátu nepříjemní, nakonec řeknou výslovně něco ve smyslu: Briane, tohle není nic proti tobě, ale tohle místo prostě není pro tebe. Ani pro tvýho bráchu.

To je také třeba zdůraznit: Letní srst nenabízí příběh nějak zvlášť temný nebo drsný. Jaap Robben nejde ve svém sestupu do patologické sedliny tak hluboko jako jiní spisovatelé téhož jazyka, například Dimitri Verhulst nebo Arnon Grunberg, a dokonce ani jako v Birkovi on sám. Nemá potřebu psát o zneužívání, týrání nebo podobných vyslovených hrůzách. Jeho postavy stále balancují na hranici normality, ale nepřekračují ji. Možná i proto, že motivace každé z nich spočívají v podstatě v jediném cíli: nemít problémy. Z téhož důvodu tu vlastně nikdo není kladný nebo záporný hrdina. Všichni žijí, jak ve své situaci nejlépe umějí. Když se to schumelí tak, že je nutné lhát (skoro pořád), sáhnout k podvodu nebo i k ráně, nedá se nic dělat. Takové tu platí zákony. Ale to nic nemění na tom, že táta má svoje dva syny rád a snaží se spolu s nimi přežít. I když tomu okolnosti moc nepřejí.

Skutečná vypravěčská síla spočívá v tom, jak se autor snaží navodit pocit permanentního ohrožení, trvalé existence jednou nohou v… ve velkých problémech. Pasáže věnované řetězícím se a stále těsněji se do sebe zamotávajícím příčinám a důsledkům, kdy například Brian zapomene dávat bratříčkovi léky, a aby to následně dohnal, chce mu podat všechny najednou, jenže tabletky se rozkutálejí a částečně je sežere pes (co když se otráví? a co když na to všechno táta přijde?), jsou nabité napětím, zvýšeným Brianovou bezelstnou, ještě dětskou perspektivou, s níž hrozící důsledky nedokáže nahlédnout – zato čtenář ano.

A to je vlastně klíč k Robbenovu psaní. Dítě si všímá detailů, ale nevidí celek. Nevidí příčiny a souvislosti, stejně jako nevidí letní krajinu od obzoru k obzoru, stačí mu znát cestu do ústavu, kam tajně jezdí na mopedu za Selmou, a k řece, kam zase chodí s Lucienem, když se ujme role fyzioterapeuta a učí ho chodit. Nevidí také – a my jako čtenáři s ním – složité struktury hlav a duší osob, se kterými přichází do kontaktu. Proto tady mnohé zůstává výmluvně zamlčeno: jakou roli v tom celém například vlastně hraje Brianova a Lucienova matka, podle střípků v Brianových vzpomínkách slabá a hysterická ženská. A proto také nelze od Briana očekávat, že krizové situace, které mu hrozí doslova na každém kroku, bude racionálně řešit – když neví „co“, nemůže mu z toho vyplynout „jak“…

Letní srst je próza výsostně vypravěčská. V minimalistickém duchu nabízí dost úzkou výseč z mikrosvěta, ovšem s ostře viděnými detaily. Platí to i pro závěrečnou dramatickou scénu, v níž se na prostoru dvou stránek semele něco dost nepěkného. Ani v takové situaci se moc nepřemýšlí, ale řešení se přesto najde. Ne úplně čisté, ale takové, které bolí co nejméně.