O knize psychologa, psychoanalytika a básníka U. K. O. Nilssona, jejíž název by se dal přeložit jako Knihovna zapomnětlivosti: Esej o demenci, šílenství, literatuře (přičemž „zapomnětlivost“ zde také může nahradit „zapomnění“), píšu ze dvou důvodů: jednak byla v roce 2016 nominována na švédskou Augustovu cenu v oblasti literatury faktu, a jednak se kromě efektní obálky pyšní lákavým názvem a anotací, která vyvolává zvědavost a očekávání.

Podle ní je kniha autora, který si také říká UKON, „populárně-vědecky zkomponovaná, zasvěcená, osobní a dotýká se mimo jiné následujících otázek. Jestliže člověka postihne demence, mění se v novou, zapomnětlivější, unavenější a zmatenou verzi sebe sama, nebo se stává někým jiným? Jak se v roce 2015 stavět k interpretaci symbolů v duchu rané psychoanalýzy? Jak chápat šílené činy? Je kultura prospěšná zdraví a jak by mohla vypadat lékárna poezie? Má psychóza a trauma vlastní jazyk?“ Zároveň je kniha údajně napsaná „zábavně, hravě a sečtěle“.

Zpočátku to opravdu vypadá slibně. V první kapitole, věnované „poetice demence“, se autor dotýká tématu, které osloví každého, kdo se s takovou diagnózou setkal ve svém okolí, a které pěkně zachytil Arno Geiger v knize Starý král ve vyhnanství. Zamýšlí se nad identitou člověka s postupující demencí, úvahy prokládá záznamy rozhovorů Aloise Alzheimera s nemocnými, líčí nizozemský pokus o vytvoření ideálního prostředí pro pacienty postižené touto chorobou. Vemlouvavě se ptá: Kdo říká, že život bez paměti – život jako pouhé dění a vjemy – by neměl mít smysl? Nejde tu vlastně právě o to, oč usilují meditační a „mindfulness“ techniky – o bytí v přítomném okamžiku? Nilsson zmiňuje nejrůznější spisovatele, kteří se v minulosti k problematice vyjádřili, i známé osobnosti postižené demencí, jako byl Ronald Reagan. Čtenáři zatím ještě nevadí, že text chaoticky skáče od jedné nedotažené myšlenky k druhé, přičemž absence pointy se řeší zkrátka novým odstavcem, který pojednává zase o něčem úplně jiném.

V další kapitole s názvem Jazyk traumatu a literatura jako násilí autor přichází s pěknou paralelou metafory v literatuře a neurózy v lidské psychice (jestliže je určitý problém vytěsněn do nevědomí, projeví se také vlastně „opisem“), zbytek ale opět moc pohromadě nedrží. Nilsson usilovně hledá další podobné vztahy a souvislosti, a když to nevyzní dost přesvědčivě, opět odstavec ukončí a v navazujícím pro změnu popíše třeba nějaký případ ze své praxe psychoanalytika. Spíše než o esej se tedy jedná o jakési volné zápisky, tu více, tu méně zajímavé, občas docela vtipné, většinou však nepříliš hluboké.

Z kapitoly Literatura a šílenství stojí za to vypíchnout: „Spojnic mezi literaturou a šílenstvím je zřejmě nespočet: literatura už se pokoušela šílenství popsat i vysvětlit. Spisovatelé psali navzdory svému šílenství i díky němu. Spisovatelé se pokoušeli ze svého šílenství vypsat. Spisovatelé se snažili zešílet a literárně toho využít. Spisovatele dohánělo k šílenství psaní. Spisovatele doháněly k šílenství zákazy psaní. Spisovatele dohánělo k šílenství, když se po nich vyžadovalo, aby psali. Spisovatelé ve svých textech šílenství předstírali. Spisovatelé ve snaze dokázat, že nejsou šílení, dokazovali opak. Spisovatelé se pokoušeli nepsat, ale jejich šílenství je k tomu nutilo. Spisovatelé dělali všechno, aby psát mohli, ale šílenství jim bránilo.“ Atd. Bohužel další chaotické rozvíjení tématu zase vede kamsi do ztracena. Autor zmíní pár „nepříčetných“ spisovatelů (aniž by se nějak zabýval problematickým pojmem šílenství jako takovým) a jejich textů, pár zajímavostí o známých osobnostech, najednou je konec a přichází kapitola věnovaná lobotomii a operacím mozku s názvem Psychochirurgické rozhovory.

Ta těží z tématu budícího obzvlášť silné emoce; jestliže čteme záznamy rozhovorů s lidmi, kteří během operace mozku podstupované s lokálním umrtvením odpovídají vědcům na různé pitomé otázky, samozřejmě nás to nenechá v klidu. Problém nám však předkládá psycholog a básník, a tak by se dalo očekávat víc než chaotický přepis výroků doplněný poznámkami o dalších autorech, kteří se o lobotomii (nebo alespoň o něčem vzdáleně souvisejícím, jestliže mají dostatečně známé jméno jako třeba Rilke) zmínili ve svých dílech. Nepřichází ale ani poučení, ani poezie. Žánrová neukotvenost v tomto případě vyznívá spíš rozpačitě.

Kapitola Snová práce a práce se sny je věnována především tezi, že nauka Sigmunda Freuda o symbolech příliš nefunguje, a závěrečná Lékárna poezie zase otázce, jestli jsou literatura a kultura nějakým způsobem prospěšné zdraví. Nilsson se intenzivně zaměřuje na jazyk: na to, jak podobně znějící slova působí v našem podvědomí a jak nás tyto do značné míry náhodné souvislosti mohou ovlivňovat. Problém ale zůstává stále stejný: místo eseje předkládá neutříděné poznámky, jež navíc postrádají rozlet. Z nouze hledá paradoxy, souvislosti a pointy, kde při nejlepší vůli nejsou, občas nakousne, že navštívil přednášku částečně se týkající daného tématu nebo že zkoušel sám či s pacienty napsat báseň. Zmíní se o kdejaké knize, kterou četl. Ale aby jeho text jako celek poskytl nějaký zážitek, potřeboval by v sobě autor najít trochu víc rozumu a sebekázně – anebo se trochu zbláznit.