V nakladatelství Mladá fronta vyšla v roce 2013 pozoruhodná kniha rakouského spisovatele Arna Geigera Starý král ve vyhnanství. Autor v ní vypráví o zkušenostech s Alzheimerovou chorobou, která postihla jeho otce. Navzdory nelehkému tématu se jedná o knihu nečekaně optimistickou. Při své návštěvě Prahy autor iLiteratuře odpověděl na několik otázek.

iLiteratura: Při jaké příležitosti přijíždíte do Prahy?
Arno Geiger: Dostanu čestné ocenění nadačního fondu Alzheimer, což je skvělé, a moc mě těší, že i český překlad knihy, kterou jsem napsal o svém otci, dochází uznání.

iLiteratura: Váš otec se stal hlavní postavou vaší knihy, díky ní se o něm řada čtenářů docela dost dozvěděla. Tušil, že je slavný?
Arno Geiger: Já jsem mu to všecko povídal. Že o něm píšu knihu a že je pro mě důležité, aby o tom věděl. A když kniha vyšla, říkal jsem mu: Tati, ta kniha vyšla a všichni tě mají rádi. Pak jsem říkal: Tati, zase jsme dostali cenu. A on: Vážně? A já: Ano, ve Výmaru. A on: Tam nejedu. On totiž vždycky nerad cestoval. A já na to: Ale já tam jedu. Zkrátka mu to zvýšilo sebevědomí, když ta kniha vyšla.
Jeho nemoc mu neumožňovala, aby ty věci udržel v hlavě. Ale cítil tu atmosféru, že se mu z okolí dostává víc respektu. Ve Wolfurtu, ve vesnici, kde se narodil (a já taky) a kde prožil skoro celý život – před třemi měsíci bohužel zemřel –, všichni knihu četli a pak přicházeli a poklepávali mu na rameno, gratulovali a říkali: Auguste, to je super.
Když je někdo dementní, změní se řeč těla lidí okolo: jsou nesví, moc nevědí, jak se chovat. Pro nemocného je najednou svět v nepořádku. Cítí velkou nejistotu. A tu pak ještě posiluje nervozní řeč těla ostatních. Ale díky knize můj otec najednou zase získal respekt a úplně ožil, byl šťastný. Předtím vždycky říkal: Já už za nic nestojím. A teď řekl: Ne za nic. Za moc už nestojím. A já měl opravdu radost, že kniha přinesla tohle zlepšení atmosféry.

iLiteratura: Myslíte, že tato kniha může fungovat jako rádce pro lidi, kteří se vyrovnávají s podobnou situací?
Arno Geiger: Rozhodně. Já bych řekl, že literatura vždycky do jisté míry funguje jako rádce, aspoň vysoká literatura. Vyprávíme přece o životě, abychom zkušenostem dodali na srozumitelnosti. Abychom trochu zmírnili bolest existence tím, že ji učiníme pochopitelnější. Specialisté na Alzheimerovu nemoc vám sdělí informace: Za prvé musíte dělat tohle, za druhé tamto. Ale síla literatury je v tom, že nepředává informace stylem za prvé a za druhé, ale že vypráví. Objasňuje věci skrze emoce. A to je myslím důvod velkého úspěchu téhle knihy. Vyjadřuje respekt vůči člověku postiženému demencí. Líčí, jak jsme se já a moje rodina učili s tou nemocí vyrovnávat. Každý musí najít vlastní cestu, to je jasné, ale tady je vidět, že nějakou cestu najít lze.

iLiteratura: Hovořil jste o úspěchu knihy, překvapil vás?
Arno Geiger: V tomhle rozsahu ano. Už dva roky předtím jsem publikoval v FAZ dvoustránkový článek o tomto tématu a měl obrovský ohlas. Takže jsem cítil, že je mezi lidmi obrovská potřeba přistupovat k téhle hrozné nemoci jinak. Nezdůrazňovat její temnou stránku, ale hledat cestu, jak i s ní v pozadí dál žít život, žít ho iniciativně. A právě pro toto iniciativní žití jsem se rozhodl i já: že se nemoci nepoddám – protože ona postihuje i příbuzné a nejbližší okolí, nejen toho nemocného – a že se jí můžu do jisté míry pokusit vzdorovat. Právě dochází k jakési změně paradigmatu, lidé už nechtějí své příbuzné, kteří trpí demencí, schovávat a někam je odkládat, jsou čím dál víc ochotní do nich investovat lásku. A z tohoto hlediska přišla kniha v pravý čas. Takže mě ten úspěch zas tolik nepřekvapil, i když byl ještě větší, než jsem čekal.

iLiteratura: Kdy a proč jste se vlastně rozhodl knihu napsat?
Arno Geiger: Má zkušenost trvala řadu let. Otec trpěl znatelnou demencí už od poloviny devadesátých let, byl to dlouhý a bolestivý proces, který přinášel mnohá překvapení. A já myslím, že jako spisovatel mám úkol psát o věcech, které jsou pro mě nejpodstatnější. Nemělo by smysl psát až o tom druhém nejpodstatnějším. A tahle zkušenost byla tak intenzivní, že jsem si uvědomil, že bych měl napsat právě o ní.
Potom jsem si musel odpovědět na otázku: Smím? Můžu? Nakonec jsem si řekl, ano, pokud to bude dobrá kniha. Pokud v ní svému otci nezůstanu nic dlužen. Musím o něm vyprávět ne jako o nemocném člověku, ale jako o úplném člověku. Musím být upřímný, nesmí v tom zaznívat moje samolibost, musí to být kniha o otci, ne o mně. A když se mi podaří opravdu dobrá kniha, bude to v pořádku. Kdyby byla špatná, už nikdy bych to nemohl napravit. Po špatném románu můžete napsat jiný, dobrý. Ale v případě knihy o vlastním otci druhou šanci nemáte.

Žádná nemoc mi otce nevezme
iLiteratura: Vaše kniha měla obrovský ohlas, utkvěla vám nějaká reakce obzvlášť v paměti?
Arno Geiger: Dostala se ke mně spousta reakcí, vybavuji si zejména jeden dopis z Německa, kde ten člověk napsal: Pane Geigere, děkujeme za knihu, přečetli jsme ji a už se doma zase smějeme. A to bylo fantastické. Že zkrátka některé věci začali dělat trochu jinak a teď už se doma zase smějí. A že literatura může tak bezprostředně zasáhnout do něčího života. I kdyby to bylo jenom pět lidí, tak už se ta práce vyplatila. Ale já myslím, že to bylo trochu víc, protože podobných reakcí jsem dostával hodně. To je pro mě v souvislosti s knihou největší dárek. Ten smích se mi daří tak trochu zaslechnout a jsem šťastný.

iLiteratura: Čtenářům jistě utkvívají v paměti i neuvěřitelně pronikavé aforismy vašeho otce, které v knize zachycujete.
Arno Geiger: Můj otec až do samého konce nebyl hloupý. Kvůli demenci zapomínal, byl zmatený, neorientoval se, špatně si věci propojoval, ale pod tím pořád zůstávala jeho inteligence a vtip. Uvědomoval si svou existenciální situaci: ocitl se uprostřed něčeho, co je silnější než on. Pak říkal věci, které mají v dané situaci ohromnou sílu, ukazují, že z těch hlubin promlouvá člověk. Věděl jsem: demence sem nebo tam, tohle je můj otec, to je August Geiger, který mluví ze své zkušenosti. A musím říct, že jsem dokázal s tou nemocí uzavřít jakýsi smír, když jsem si uvědomil, že respekt, který otci náleží, je nenapadnutelný. Že nezávisí na žádné nemoci, že mi ho žádná nemoc nevezme. I tohle poučení jsem si pro sebe vzal a bylo pro mě hodně důležité. Předtím jsem to vnímal tak, že nemoc mého otce ničí, že mi ho bere. Ale tak to nebylo.

iLiteratura: Máte obavy, když si představíte sám sebe v osmdesáti?
Arno Geiger: Ne, nemám. Nechtěl bych podlehnout demenci, je to strašná nemoc. Nicméně při soužití s otcem jsem měl zpočátku velký strach z budoucnosti, ale vždycky se to vyvíjelo jinak, vlastně líp, než jsem čekal. A teď je mi přes čtyřicet, nemělo by smysl, abych si dělal starosti s něčím, co přijde možná za dvacet let. Všichni chceme zestárnout, ale nechceme za stáří platit cenu. Já bych se stáří dožil rád.

iLiteratura: Tušíte, zda si budeme moci přečíst v češtině i nějakou další z vašich knih?
Arno Geiger: Zatím byla přeložena jen jedna ukázka z románu Es geht uns gut (Vede se nám dobře). Teprve se pro něj hledá nakladatel, stejně jako pro román Alles über Sally (Všechno o Sally).

iLiteratura: A na čem pracujete teď?
Arno Geiger: Právě jsem dokončil nový román. To je nejkrásnější období v životě spisovatele, když se něco podaří, aspoň mám takový pocit, a jsem úplně volný. A otevřený. Když sedím u psaní, mám pohled velmi omezený, a jakmile skončím, všechno se najednou otevře. Což je nádherné. Kniha vyjde na jaře příštího roku, bude se jmenovat Selbstporträt mit Flusspferd (Autoportrét s hrochem).

iLiteratura: Chtěl byste ještě něco dodat, zapomněla jsem se na něco zeptat?
Arno Geiger: Snad že je hlavně potřeba té nemoci házet klacky pod nohy. To je hlavní. I demence nám nechává určitý manévrovací prostor a ten musíme využít. A co je také důležité, nejsem zastáncem sebeobětování. Příbuzní nemocného musejí dbát i o sebe. Jinak je to začarovaný kruh. Když se cítím mizerně, vycítí to i můj otec, bude mu taky čím dál hůř a tak dále. Otci se ulevilo, když se dostal do pečovatelského domova. Snížil se stres mezi námi ostatními, často jsem ho pak navštěvoval, ale už to nebylo z povinnosti, chodili jsme na procházky a byli jsme šťastní.