Útlý svazek rámcových povídek prozaika Dumitra Cruda zavádí čtenáře do hlavního města Moldavské republiky během demonstrací proti výsledkům voleb v roce 2009, které byly pravděpodobně zfalšovány ve prospěch postkomunistických, proruských sil. Syrové a zároveň velmi svěží povídky se však odehrávají spíše na pozadí všudypřítomné atmosféry protestů, jejich potlačování a pronásledování demonstrantů ze strany státních orgánů, než že by přímo vyprávěly příběh této potlačené revoluce. Ostatně Crudovy texty nejsou jediným literárním svědectvím, česky rovněž vyšla jako příloha časopisu H_Aluze rozsáhlá báseň Pauly Erizanu Tohle je má první revoluce. Ukradněte mi ji (2013, v překladu a s vysvětlivkami Olgy Chojnacké), kde mladá básnířka zpracovává toto bouřlivé období z pohledu protestujících gymnaziálních studentů.

Crudovi však demonstrace slouží především jako záminka k hlubší sondě do moldavské společnosti, která je hluboce rozštěpena ve svých sympatiích vůči zemím, jichž byla v minulosti součástí, a dodnes podléhá jejich kulturnímu a jazykovému vlivu. Tyto nesmiřitelné rozkoly jdou nejen napříč společností, ale zasahují i do mezilidských, přátelských a rodinných vztahů. Jindy jen latentně dřímají pod povrchem, ale vyhrocená politická situace – jako v roce 2009 – je vynáší na povrch a nepříjemně připomíná rozkolísanou identitu území historické Besarábie mezi Rumunskem a Ruskem. Autor si tedy všímá především těchto třenic mezi lidmi, kteří jsou za normálních okolností náhodnými cestujícími v autobuse, přáteli, partnery či manžely, a ničivých dopadů politického napětí na jejich vztahy.

Ačkoli by název knihy mohl odkazovat na populární internetové projekty ze sociálních sítí typu „Humans of …“ (kam si můžete dosadit názvy různých měst), Crudu se spíše inspiroval u klasiků, jako je James Joyce a jeho Dubliňané, jejichž rumunská a ruská verze se stávají symbolickým hromosvodem domácí hádky a přetahované o to, kdo má navrch, nejen v oné konkrétní domácnosti, ale i v této východoevropské postsovětské republice. Postmoderních odkazů k jiným literárním dílům a dalším konkrétním kulturním reáliím najdeme však v textu řadu, namátkou např. odkazy na romány Krvavý duben Ismaila Kadara či Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala a mnohé další, např. fantastickou povídku Stařena a dívka autora samotného, kterou si čte jedna z postav při cestě autobusem.

I přes zjevné prorumunské postoje většiny hlavních postav, které se v různých povídkách setkávají a míjejí, je patrné, že ani vztahy s Rumunskem nejsou vždycky jen vřelé a plné vzájemného pochopení. Ve chvíli, kdy by ho hrdinka povídky Druhý den potřebovala, protože prožívá domácí hádku se svým prorusky naladěným partnerem, jí naopak „bukurešťský poeta“ po telefonu seřve kvůli nízkému honoráři za otištění své básně a absurdně ji obviňuje: „Jen řekni, fízlačko, kolik ti Rusáci zaplatili, abys u rumunských spisovatelů živila nenávist k Besarábii? Ty dando nebacaná, kvůli lidem jako jsi ty, Rumuni nenávidí Moldavsko! Kágébačko jedna hnusná! Špíno podraznická!“ Bezpochyby i v této výpovědi by se dala najít obecnější platnost a důkaz o složitosti vzájemných vztahů mezi oběma státy, které sice spojuje společný jazyk a staletá historie, ale dějinné zvraty v posledních dvou staletích jejich jednotě příliš nepřály.

Dumitru Crudu je zastáncem autentičnosti v literatuře a prosazuje názor, že spisovatel by měl psát o svých konkrétních zkušenostech. Živost a působivost jeho povídek je dána do značné míry velmi expresivním jazykem prokládaným ruskými výrazy, se kterým si excelentně poradil překladatel Jiří Našinec. Dokladem může být jak výše uvedený úryvek, tak například povídka S odpadkovým košem v ruce, na níž se hrdinka povídky-demonstrantka pokouší vyhnout všudypřítomným policistům. Pro strážce pořádku najdeme na jediné stránce téměř deset různých synonym: policajt, chlupatý, bengoš, antonovec, čapoň, zelený panáček, lamprda, pendrekář, fízlák.

Kromě tohoto překladu patří mezi zásluhy Jiřího Našince systematické uvádění literátů z Moldavské republiky, kteří přinášejí jiná témata, přístupy a zkušenosti než autoři z druhé strany řeky Prutu. Ačkoli Moldavská republika leží na periferii Evropy, její literatura rozhodně není okrajová, jak se můžeme přesvědčit na příkladech Aurelia Busuioca, Nicolaea Rusa, Iuliana Ciocana, v antologii moldavských povídek Naše zrcadlo či u tohoto svazku povídek Dumitra Cruda.