Petr Nikl si rád hraje. Ve své předchozí knize, nazvané Slovohledě, si hrál nejen se slovy, ale i s pestrými barvami. Jino taje opic jsou oproti tomu co do barevných kombinací mnohem střídmější, dalo by se říct až minimalistické – stránky jsou „klasicky“ černobílé. O to více však čtenáře osloví jednotlivá písmena.

Jak název napovídá, tentokrát se autor pro inspiraci vydal do světa opic a opice se pro něj nestaly jen námětem, ale i formou – všechna písmena jsou totiž stvořena z pozic, které opice v běžném životě zaujímají. Když se pověsí za ocas na větev, vznikne z toho litera „Í“, vsedě zase pouze podle polohy rukou a nohou čtenář rozpozná, jestli představují například „E“, nebo „K“. Podobně jako když Milča Mayerová ve dvacátých letech minulého století choreograficky ztvárnila Nezvalovu Abecedu. Jak však Nikl v kratičké předmluvě přiznává, opičí ocasy byly občas ohnuty tak, aby písmeno dokreslily. I přesto nebývá rozpoznání liter vůbec jednoduché.

Kromě zábavy z luštění opičí abecedy, ve kterém začínající čtenáři mnohdy předčí své rodiče, však kniha přináší i poučení – Nikl si totiž vybral 15 konkrétních druhů opic, jejichž život v knize alespoň v krátkosti představil. A vybíral nejen mezi známými druhy, ale i mezi těmi, s jejichž názvy se i mnozí dospělí čtenáři setkají v této knize poprvé, i když se třeba jedná o druhy, které sehrály důležitou roli v naší historii, jako například kotul veverovitý: „kotul prvně v kosmu stál nechápavý ocas vlál“. Podobnými krátkými verši, vyskládanými z opičích postojů a posezů, se autorovi daří charakterizovat daný druh, postihnout jeho nejvýraznější rys („nártoun slunce vidí jen v lesku luny třpytivém“), nebo dokonce zmírnit obavy, které v lidech velké druhy opic, jako jsou například gorily, vzbuzují: „gorila ač hrůzná je v ovoci si libuje“. Aby bylo luštění trochu snadnější, uvádí každou básničku pár řádek připomínajících úryvek z encyklopedického hesla, velký portrét typického zástupce daného druhu a pár menších kreseb zachycujících opičky v přirozených pozicích.

Niklovy kresby opic jsou velmi detailní. I u jednotlivých liter si čtenáři mohou prohlížet různé výrazy obličejů a pečlivě zachycenou strukturu srsti. Dojem ze slov umocňuje způsob, jakým jsou vyskládána – například u slova „točí“ musí čtenář skutečně otáčet knihou (či hlavou), aby slovo rozluštil, liány v pralese zase ilustruje stránka pokrytá slovem „lián“ spouštějícím se odshora dolů několikrát vedle sebe. Co naopak vnímání trochu ztěžuje, jsou přesahy, kvůli kterým je možné slovo dočíst až po otočení na další stranu; někdy jsou takto přepůlena slova, někdy bohužel i jednotlivá písmena. Dochází tedy i k tomu, že je od těla opice oddělený ocas, který má na rozpoznání písmene nikoli opičí, ale přímo lví podíl.

Přesto jsou Jino taje opic dílo, které bude cenným přírůstkem do každé knihovny – motivuje začínající čtenáře ke zkoumání písmen (což bude bavit i jejich rodiče, protože se skutečně nejedná o lehký úkol), zároveň jim zprostředkovává poznatky ze života opic a už na první pohled zaujme krásnými kresbami, z nichž je celá publikace složena. Díky všem těmto stránkám se mladší i starší čtenáři budou ke knize rádi vracet a v tom spočívá její skutečná hodnota.