Tajemná, zlověstná atmosféra; matoucí, přesto podmanivé vyprávění. Román Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela je naprosto výjimečný text, plný symboliky a náznaků, který zjevně řadu čtenářů i recenzentů uvádí do rozpaků, a tak se objevuje překvapivě málo českých i německých reakcí. Daleko méně, než by si kniha pro svou originalitu zasloužila.

Vypravěčem příběhu-nepříběhu je bezejmenný chlapec vyrůstající v zapomenuté osadě kdesi na samém okraji civilizace. Bydlí se strýcem a zpočátku s tetičkou; dávno zemřelá matka do děje vstupuje jen prostřednictvím záhadných dopisů. Pro život osady jsou určující okolní hluboké lesy, kde lze kromě zvěře narazit i na duchy a nevyzpytatelné vojáky a také na nezmapované staré doly s děsivou historií, s nimiž je existence místa spjata. Vládne zde jakýsi archaický duch, magie a rituály tvoří přirozenou součást života, avšak zmínky o televizi a dalších civilizačních vymoženostech narušují představu vzdálené minulosti a naznačují spíše jakési bezčasí – anebo nadčasovost.

Strýc je zásadní postava, která chlapci svérázným způsobem zprostředkovává většinu informací o světě. Svá tvrzení formuluje jako absolutní pravdy, ve vzpomínkách se staví do světla hrdiny a vystupuje jako nezpochybnitelná autorita, ač se tento jeho obraz v chlapcových očích postupně narušuje. I jinak se stále více ukazuje, že život osady není tak idylický, jak by se zpočátku mohlo zdát; spolu s tím, jak hlavní protagonista dospívá, ubývá dětského okouzlení a naopak houstnou temné, až apokalyptické náznaky. Chlapcova dobrodružství v sobě mají čím dál méně naivity a více destruktivity, bolesti, smrti.

„Dny ohňů, spálenišť a popela“ je rozkošatělý překlad stručného označení Brenntage v původním názvu knihy. Obyvatelé osady tak pojmenovali dny, kdy naházejí na hromady všechno, co jim připadá přebytečné, a ke všeobecnému uspokojení to rituálně spálí. Motiv pálení se ve vyprávění pravidelně vrací a spoluutváří jeho katastrofickou atmosféru. Zároveň se pro takovou metaforu nabízí řada interpretací. Rakouští literáti tradičně upozorňují na bolestivá historická témata, která by tamní společnost nejraději pohřbila a vytěsnila – beze stopy spálila –, ale jedná se samozřejmě o daleko univerzálnější problém a ani u nás nemusíme dlouho hledat momenty z vlastní minulosti, zametané ve všeobecné shodě pod koberec. Není náhoda, že se vesničanům Dny ohňů, spálenišť a popela nakonec vymknou z rukou a sežehnou celé sídliště.

Nezaměnitelná, intenzivní, surreálná atmosféra vyprávění je jednak výsledkem autorovy obrovské fantazie – na malém rozsahu hromadí takové množství nápadů, že by s nimi jiný spisovatel vystačil na léta – a jednak odvážného, promyšleně experimentálního přístupu k formě. Na první pohled zaujme neobvyklá práce s kurzivou a závorkami, to je však jen jeden z prostředků, jimiž autor narušuje čtenářovo očekávání. Píše v podstatě útržkovitě, ale vyprávění opakovaně chytá dech. Můžeme podlehnout iluzi, že sledujeme logickou dějovou linku či smysluplně vystavěnou promluvu, logika se však znovu a znovu překrucuje, návaznosti se vytrácejí, zbývají jen překvapivé asociace a strhující proud jazyka.

Fragmentárnost, rozporuplnost, nedořečenost: to vše čtenáře znejisťuje a provokuje, stejně jako protagonistovo zvláštní nahlížení na svět: i s jeho vnímáním a emocemi je cosi jinak, působí tak trochu mimozemsky – a zároveň povědomě. Jakožto vypravěč je na první pohled autentický, na druhý však nevěrohodný, podléhající bludům a sebeklamu, anebo jen přesvědčivě bájící.

Značnou pozornost věnuje autor jazyku: využívá idiomy, fráze a rčení, hraje si s významy i zvukem, oživuje nářeční výrazy nebo třeba hornický slang. Důraz klade na rytmus vyprávění – v rozhovorech zmiňuje vliv hudby na svou tvorbu a knihu uvozuje citáty z písní Old Fashioned Morphine a Freebird. To vše samozřejmě znamená velkou výzvu pro překladatele. Knihu do češtiny převedla spisovatelka Radka Denemarková, stejně jako starší Stavaričův román Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Ten vzbudil pozornost tím, že překladatelka příběh se souhlasem autora experimentálně „přesadila“ z rakouského hlavního města do Prahy. Svůj pohled na překládání Denemarková v jednom rozhovoru formuluje takto: „Překládám s nasazením tak, jak chci, aby ostatní překládali mé knihy. Mým snem je, aby mne překládali spisovatelé a spisovatelky. (...) Důležití jsou tvůrčí lidé, kteří se nebojí riskovat. Vycítí i energii textu, vidí do kuchyně, mají úctu ke slovu. Výhodou je, že překládám autory, které jsem si buď sama vybrala, nebo ty, kde cítím napojení, autor mne vzrušuje prací s jazykem nebo novým přístupem k tématu. Pokud ono jemné napojení na svět autora chybí, nebudu ho překládat, nemůže nikdy vzniknout dobrý překlad (a že jsem četla mnohé, jazykově výtečné překlady, ale byly o něčem jiném než originál). Po těch zkušenostech mne čistě filologický přístup překladatelů děsí, nemá daleko k fachidiotismu. A také ne všichni přece mají stejnou empatii, smysl pro humor, ironii, cit pro všechna sklepení jazyka… Postup je obdobný: přečtu vše od daného autora, abych věděla, v kterém bodě se nachází daný text a proč jsou upřednostňována určitá slova. Autora chci poznat osobně, jeho životní prostor, vnímání života, světa i to, co v textech zakrývá. Potom je nutné na text zapomenout. A poté začne ožívat v mém jazyce, naslouchám jeho dechu. Dech textu je zásadní. Věty každé knihy vyžadují odlišný přístup. Například u Michaela Stavariče byl zásadní celek a jeho rytmus, jako bych se nad větami vznášela, celek ohledávala z výšky. Výhodou bylo, že jsem mohla výsledek konzultovat, protože Stavarič umí výtečně česky. (…) Svým překladatelům také zdůrazňuji, že se pohybujeme v různých jazycích a tedy v různých myšlenkových systémech a nejde vůbec o doslovný překlad. Výsledné vyznění textu musí být stejné.“

Takto radikální přístup se asi nedá doporučit všeobecně – snadno se může stát, že překladatel neodhadne míru a text si začne svévolně přetvářet ke svému obrazu. Na druhou stranu hledání správné míry v daném kontextu je obecně zásadní součástí překládání, a jestliže s překladatelčinou metodou souhlasí sám autor (ze zkušenosti se domnívám, že každému by nevyhovovala) a považuje výsledek za funkčně ekvivalentní, těžko něco namítat. Při letmém srovnání je rozdílů opravdu hodně, leccos mizí, leccos přibývá a ne vždy je motivace na první pohled jasná. Nápadný je například odlišný závěr, kdy se text v německé variantě – po zajímavém zopakování finální pasáže v hororovém proudu vědomí vypravěče, bloudícího a blouznícího v podzemí – graficky uzavírá celostránkovým trychtýřem-tornádem, jehož „nohu“ tvoří jednotlivá písmena slova „erblickt“, zatímco v české verzi nacházíme daleko méně nápadný malý symetrický trojúhelník. Nezbývá než věřit, že překladatelka měla pro svá řešení v kontextu celku dobré důvody.

Výsledek tvůrčí energie obou výrazných osobností je každopádně strhující a je znát, že Denemarkovou zápas s nesnadným textem bavil. Zneklidňující podobenství, v němž motiv tajemných, nebezpečných dolů poskytuje přinejmenším stejný prostor pro chmurné interpretace jako zmiňovaná spáleniště, zůstává ještě dlouho v paměti spolu s nejasným pocitem, že naděje sice nejspíš neexistuje, ale zázraky se dějí.