Rakouský spisovatel, básník a překladatel Michael Stavarič (nar. 1972 v Brně) patří k autorům, kteří mají natolik jistou ruku a jazykem i stylem vládnou natolik mistrovsky, že si mohou dovolit porušovat většinu nepsaných žánrových pravidel i čtenářských očekávání. A také to s chutí dělají, jak vědí i čeští čtenáři díky překladům románů Mrtvorozená Eliška Frankensteinová, Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela a Království stínů (což je jen zlomek autorovy rozsáhlé tvorby). Ani v dětských knížkách se Stavarič experimentům nevyhýbá, jak potvrzuje nejnovější Balthasar Blutberg, do češtiny zatím nepřeložený, jehož vypravěčkou je pijavka, sídlící v zarostlé tůni. V případě aktuálního díla Fremdes Licht (Cizí světlo) je výsledkem hledání neotřelých přístupů kombinace sci-fi, historického románu a deníkového pastiše: pomalou, zadumaně apokalyptickou první část, plnou sněhu a ledu, střídá mnohem optimističtější cestopisné vyprávění, ovšem s neméně mrazivým, málem thrillerovým dramatickým závěrem. Mráz a led byl ostatně podle autorových vlastních slov při psaní výchozím bodem, právě od nich se k dalším tématům odráží.

Hlavní hrdince a vypravěčce první části románu Elaine, Švýcarce narozené roku 2345, se „poštěstí“ opustit spolu s hrstkou dalších lidí Zemi těsně před tím, než zde všechno živé zničí kometa. Po nehodě kosmického plavidla se probouzí na neznámé planetě, pokryté sněhem a ledem, a zjišťuje, že přežila jako jediná z posádky – a tedy zřejmě jediná z celého lidstva. Vědomí, že se ocitla na zcela neznámém místě v neznámém čase (po velmi dlouhé době strávené v umělém spánku) a v absolutním osamění, ji zavádí hluboko do vzpomínek, k nejrůznějším úvahám a vizím, zatímco se vydává zkoumat okolní mrazivou krajinu. Ve vzpomínkách se Elaine (její jméno podle Stavariče odkazuje nejen ke slovu „alien“, ale i k jeho vůbec první románové hrdince Elišce) vrací zejména do časů dětství, kdy často navštěvovala dědečka v Grónsku. Zkušenosti z Grónska jí zároveň pomáhají na neznámém místě přežít. Elaine se za svou minulostí i minulostí lidstva ohlíží se smutkem, ale rozhodně se v něm neutápí. Naštěstí pro čtenáře má značný rozhled i fantazii, svou situaci zkoumá i s jakousi dětskou zvědavostí, pouští se do řady bizarních výkladů (třeba o možných podobách velkého třesku nebo o metodách usmrcování přestárlých v různých kulturách), a nakonec se dokonce jakožto vědkyně-genetička pokouší odstartovat na novém místě další pokračování evoluce, navazující na tu pozemskou – loď se tak stává jakousi Noemovou archou. Důležité je zmínit, že se autor v tomto dystopickém vyprávění vyhýbá jakýmkoliv efektům či apokalyptickým klišé, jde mu spíše o navození atmosféry a o myšlenky vyvolané existenciální situací, do níž svou protagonistku uvrhl. Přitom mu nechybí hravost ani ironie a vyprávění se rozbíhá i ke zcela nečekaným tématům.

Grónská postmoderna
Ve druhé části se přesouváme zpět na Zemi, a sice do 19. století; hlavní postavou se pro změnu stává Elainina prapra… babička. U břehů Grónska kotví evropský výzkumník (jak se ukazuje, jde o samotného Fridtjofa Nansena), seznamuje se s obyvateli zdejší vesnice a nakonec s sebou do USA odváží Uki, mimořádně zvídavou a bystrou mladou Inuitku. Uki překotně poznává svět mimo Grónsko i výdobytky západní civilizace a její objevitelská cesta končí na světové výstavě v Chicagu v roce 1893. Zde organizátoři s velkou pompou předvádějí světu nejen nejnovější vynálezy včetně elektrického osvětlení a telefonu, ale také svéráz obyvatel nejrůznějších koutů světa – tak trochu jako v zoo.

Autor v těchto pasážích čerpá z dobových dokumentů, místy se inspiruje dochovanými Nansenovými deníky a napodobuje jejich styl, jinde dává slovo samotné Uki. Vyprávění se zde více blíží konvenčnímu historickému románu, ať už v úvodu, kdy se čtenář seznamuje se životem inuitské vesnice, nebo později při popisu plavby přes oceán a v epizodách z USA. V závěru nečekaně přichází téměř thrillerový zvrat – opět založený na skutečných událostech a připomínající vůbec prvního usvědčeného amerického sériového vraha.

Co obě části románu propojuje? Kromě příbuzenství obou hrdinek se jejich příběhy místy míhají podobné motivy. Obě se pouštějí na cestu do neznáma a musejí zásadně přehodnotit dosavadní životní perspektivu. Oběma je důvěrně známé grónské podnebí a také často přecházejí do inuitského jazyka, včetně ukázek futuristicky vyhlížejícího písma. Stavarič těží z jedinečné poetiky vyjadřování v tomto jazyce, což je poutavé a zajímavé – jen kdyby přitom s grónštinou nezaměnil příbuzný inuktitut, jazyk používaný v Kanadě a skutečně využívající speciální slabičné písmo ᖃᓂᐅᔮᖅᐸᐃᑦ, zatímco grónština se píše latinkou (což se může do 24. století teoreticky změnit, ale do Grónska 19. století slabičné písmo nepatří). Nechce se věřit, že by k tomu došlo omylem – a nechce se ani zpochybňovat svobodu umělecké tvorby, ale v situaci, kdy máme ve střední Evropě o Grónsku a jeho původních obyvatelích jen minimální povědomí, to podle mě není šťastné a spíš to zavání exploatací inuitského koloritu. Což neznamená, že se v knize nedozvíme spoustu zajímavostí například na téma inuitských mýtů a tradic. Jen výše zmíněné zmatení budí pochybnosti: nakolik můžeme autorovi věřit? A proč se na způsob Karla Maye snaží přesvědčivě líčit i grónskou krajinu, kterou nikdy nenavštívil? Je to opravdu dobrý nápad? V jednom rozhovoru Stavarič poznamenává, že jeho kniha je míněna i jako jakési rekviem za mizející ledovce včetně toho grónského – snad to můžeme považovat za odpověď.

Bez ohledu na to je Fremdes Licht román, který skutečně umožňuje čtenáři krátce pohlédnout na „život, vesmír a vůbec“ z nových perspektiv, v cizím světle: zejména v první části překračuje běžné obzory, jako to dělají nejlepší díla sci-fi. Úspěch knihy jako celku pak závisí na tom, jak daleko je čtenář ochoten autora v jeho experimentech následovat. Jednu ze zajímavostí představuje soundtrack, který knihu doprovází a kromě hudby obsahuje i vědci zaznamenané zvuky planet Sluneční soustavy (Elaine nám k nim dodá pozoruhodný komentář). A tak by se ve výčtu zpestření dalo pokračovat. Rozevlátost, roztěkanost knihy jistě neosloví každého, čtení vyžaduje trpělivost i vstřícnost k nejrůznějším „úletům“.

Jak už bylo řečeno, hlavním autorovým trumfem je jeho výjimečná práce s jazykem (ovšem podle některých recenzentů zde až příliš vyumělkovaným), využívající nejrůznější rejstříky a všechno, co je po ruce, od originálních metafor po otřepané fráze, které tváří v tvář neznámé realitě získávají nečekané významy. Co se týče zpracovávané látky – tady musí čtenář vyzkoušet sám na sobě, kolik vydrží.

Doporučení na recenzovaný titul najdete také ve výběru Goethe-Institutu Knihy, o nichž se mluví.