Rakouský spisovatel s českými kořeny Michael Stavarič napsal v roce 2013 román Království stínů (Königreich der Schatten), který letos v nakladatelství Archa vyšel také v českém překladu Terezy Semotamové. Autor se ve svém v pořadí sedmém a zatím posledním románu svérázným způsobem vyrovnává s tématem volby povolání v závěru dospívání. Rózi Schmiegová odejde z Vídně do Lipska, aby se tam vyučila řeznicí. Mezitím se Američan Danny Loket, provázen halucinacemi, vydává do Evropy. I jemu učarovalo řeznické řemeslo. To ještě nevědí, že dědečkové jich obou, původní profesí řezníci, proti sobě bojovali v druhé světové válce. Příběh o mase, v němž nerozhoduje, jestli zabijete zvíře, nebo člověka. 

Michael Stavarič nemaže čtenáři med kolem pusy. Krásná literatura dovede být krásná, i když evokuje tarantinovské obrazy a zahání chuť k jídlu. Ovšem i stříkání krve může mít funkční záměr: jak řekl v rozhovoru pro iLiteraturu, četba má čtenáře dovést k tomu, aby si více cenil masa. Grotesknější kuchařku bychom v současné literatuře hledali asi marně.

V první části románu sledujeme Rózi Schmiegovou, která stojí před volbou svého budoucího povolání. Vídeň vymění za Lipsko, kde dočasně přežívá v laciném hotelu Karamamba, místě tak fascinujícím, jako by snad inspirovalo Wese Andersona k výpravě Grandhotelu Budapešť ve stejnojmenném oscarovém filmu z loňského roku. Ne nadarmo se říká, že nás to táhne k povolání, ke kterému jsme tíhli odjakživa, třebaže podprahově. A tak když Rózi spatří v hotelu plakát zvoucí na mezinárodní řeznický veletrh, rozpomene se teskně na své idylické dětství, v němž s matkou podnikala výlety do řeznictví pana Schlingela na druhém konci Vídně. Výjevy jsou to pro ni natolik nezapomenutelné, že ji poetika starých krámů jako z Karla Poláčka a fakt, že její dědeček než padl ve válce, byl řezníkem též, dovedou k jasné vizi: stane se řeznicí. Uskutečnění plánu má Rózi v hrsti. Vyhlédnuté řemeslo s velkým nasazením studuje v distančním vzdělávacím online kurzu.

Vypravěčem druhé části knihy je outsider Danny Loket, který tak docela neví, co se sebou. Jako v mlze se kolem něj točí celý newyorský svět, ve kterém žije. Jeho dědeček emigroval z Československa do Ameriky, aby pak zase přišel do Evropy bojovat proti nacistům. I on měl řeznictví, v Simtanech u Havlíčkova Brodu, jmenovalo se U Sekáčka, Zum Hacker (a Dannyho američtí přátelé jsou vedle, když si představují doupě pirátů počítačových sítí). Poté co Ameriku ochromí laicky nevysvětlitelné jevy způsobené vládními experimenty s biologickými zbraněmi a na celém východním pobřeží Států zešílí nebo dočista zmizí celé čeledi ptáků, podnikne Danny ve svém lynchovském bloudění revitalizační cestu do Evropy za svými kořeny. V halucinacích jej pronásleduje bez zřetelného poselství bujná Obersturmbannführerin se sekáčkem v ruce. Poslední zastávka na německém území, v Lipsku, slibuje osudové setkání s Rózi. Fádní shakespearovský vzorec usmíření znesvářených rodů ještě nakonec vyzve autora k obměně, kterou rozhodně nemá v úmyslu zklidnit zjitřené emoce.

Od řezníka přes válečné pole k apokalypse
Stavaričovy zběsilé řeznické orgie přinášejí do literatury šokující konglomerát prvků, které nejsme zvyklí vídat v tak těsné součinnosti. První z nich je umístění postav do krajně bizarního světa, líčeného s kafkovskou nezúčastněností a samozřejmostí. Mezinárodní řeznický kongres v Lipsku surreálně paroduje slavný knižní veletrh, který se každoročně pořádá v témže městě. Rózi se dozvídá o nejnovějších postupech porážky dobytka, plnění jelit, propagaci masných výrobků a různých efektivních postupech uplatnitelných v řeznickém povolání. Přednáška o supermoderní protiskluzové podložce, na níž se zvíře zařízne nejlépe, je hitem, který se podepíše i na její budoucí kariéře. Všestrannost veletrhu podtrhuje umělecká instalace z hejna mrtvých kuřátek, závod mezi lidmi a prasaty v pojídání hamburgerů nebo volba Miss maso s promenádou v plavkách na pódiu pokrytém syrovým masem. Vizuálně úderný text evokuje noirovou syrovost Buñelových filmů. Ta ale není samoúčelná a k vegetariánskému pamfletu má text daleko. Knihou naopak prostupuje právě autorův vstřícný přístup k fenoménu konzumace masa. Stavarič si libuje v líčení starých řeznických krámků, ve kterých si ještě nepodávali dveře dodavatelé chemických konzervantů. Literární mazlení s kvalitním masem a respekt k jednomu každému zvířeti i v momentě jeho porážky popichuje čtenáře k uzarděné sebereflexi ohledně způsobu, jakým si maso sám obstarává.

Příběh kromě rozverně křiklavé vizuality a skrytého apelu na přehodnocení vlastních stravovacích návyků staví na drastické blízkosti pojednávaného řemesla k bestiálnosti válečných zvěrstev. Masové zabíjení na jatkách nebo na frontě vyjde nastejno. Bytost se stává anonymním nikým, číslem bez významu, redukovaná na výčet předmětů, které po člověku v zákopu zbydou. Tak jako to na příkladu poválečné bídy Günter Eich pregnantně vyjádřil ve slavné básni Inventur, jedná se o drobnosti, jejichž hodnota za jistých okolností rapidně narůstá. Pramenem živé vody je tudíž naděje vepsaná do dopisů, jež vojáci posílali z fronty domů. Stavarič se v korespondenci zaměřil na ty dopisy vojáků, které příbuzným už nebyly doručeny – alespoň ne v jimi předpokládané lhůtě. Nadšení pro tento druh textu v románu si zaslouží vyzdvihnout, protože poukazovat na utrpení jednotlivých příslušníků wehrmachtu je téma i sedmdesát let od porážky nacismu oficiálně spíše vytěsňované.

To, co při své pouti na starý kontinent spatří nešťastný Danny, se s terapeutickým účinkem z objektivního pohledu musí minout: v areálu jaderné elektrárny ve francouzském departementu Atom je provozován aquapark i chov krokodýlů, apokalyptické skládky odpadu nahradily uhynulou přírodu, v Německu Danny spí v hotelech bez elektřiny a potkává agresivní děti, nakažené xenofobií dospělých. Postupuje cizí Evropou jako márnicí, ve které ještě nedozněly předsmrtné křeče. Nebýt přesné lokalizace, ihned by čtenář zaváhal, která říše se to v těch depresivních dystopických prostřizích vlastně popisuje. Sci-fi datovatelné do blízké budoucnosti varuje před zvrhnutím přírodní rovnováhy a dopady civilizačních konfliktů, a byť asi nezpůsobí takový mediální humbuk jako román Soumission (2015) Michela Houellebecqa, nabízí prokreslením vyhaslého kontinentu, ve kterém lze najít i odkaz na román Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea (1968), možná naléhavější apel, než je vyvolání strachu z imigrantů.

Způsob, jakým Království stínů definuje dějiny, lze chápat jako dvoušroubovici, jejíž vlákna se coby linie dvou rodů smršťují a roztahují mezi spoji od sebe vzdálenými podle dávno určeného klíče: tak jako došlo k osudovému setkání dědečků za války, dochází k dalšímu v řeznictví na protiskluzové podložce mezi jejich vnoučaty. Všichni tito hrdinové jsou do jisté míry zajatci svého prostředí, loutkami v běhu válek a jiných civilizačních experimentů. Senzitivního Dannyho vědomí bezmoci dožene v zoufalství nejdál: „Jsem prokletý. Všichni jsme prokletí. A je úplně jedno, odkud tohle prokletí pochází, konec konců jsme to my, kdo s tím musí žít“ (s. 142). Rózi, první z ich-vypravěčů, je jeho protipólem. Filozofováním si hlavu neláme, matčiny výroky o dobrých úmyslech Hitlera a výhodách protektorátu ji nerozechvějí. O řeznických postupech vypráví stejně bezprostředně a náruživě, jako by se rozplývala nad novou kolekcí kožichů od Lisky.

Uspořádání a zdroje jateční pestrobarevnosti
Ve srovnání s dřívějšími romány Michaela Stavariče pracuje Království stínů s volnějším rytmem vyprávění, zato jeho pevná struktura evokuje použití řeznického náčiní – text autor rozsekal souměrně na dva prology, dvě hlavní části a dva epilogy. Jejich výplň je už v dobrém slova smyslu neukázněná svou značně digresivní povahou: odbočky, vsuvky, propracované detaily a seznamy představují vedle zdařilé hry s mísením žánrů přednosti, jimiž si Stavarič čtenáře ke knize okamžitě připoutá. Toho českého pak ostatně také tím, že kniha obsahuje odkaz na českou literární tradici: prvky bizarnosti a skurilnosti, které jsou v české próze odjakživa přítomné mnohem víc než v literatuře německojazyčné. V Království stínů navíc najdeme více odkazů na český původ autora než v jeho předchozích knihách: tak například z kraje od Havlíčkova Brodu pochází nejen dědeček Dannyho Loketa, ale i babička Michaela Stavariče. Specifikem jeho knih je mimořádný cit pro jazyk, který má společný se zástupci té nejlepší tradice rakouské literatury a který se potvrzuje i v tomto románu. Opakovaně se skrze své postavy zamýšlí nad pojmenováním téže věci v němčině, češtině či angličtině a nad pocity, jaké jejich znění vyvolává, jako například u slov noc a night, nebo nad etymologií slov peklo a Hölle. Království stínů působí jako kompaktní a hlavně nesmírně zábavný gesamtkunstwerk i díky citacím popových písniček a díky naprosto jedinečné a dechberoucí práci ilustrátorky Mari Otberg, v jejíchž obrázcích se snoubí lehkost, půvab a krutost. O spolupráci s ní autor více prozradil v rozhovoru. Čtenáři by přišli o hodně, pokud by se v českém vydání nezachovaly. Ocenit si zaslouží překlad Terezy Semotamové, která si s dílem Michaela Stavariče poradila, jak dokazuje svěžím a svižným jazykem, excelentně, jakož i práce kolektivu nakladatelství Archa za celkově velmi zdařilou podobu knížky.