Básnická prvotina Jana Škroba byla nominována v rámci Magnesia Litera 2017 na cenu DILIA Litera pro objev roku. Jak píše Adam Borzič v doslovu k básnické sbírce: „Poezie, kterou má nyní čtenář možnost konečně držet ve svazku nazvaném Pod dlažbou, je plně angažovanou poezií, míníme-li angažovaností hlubokou účast na světě kolem nás, a současně je čirou lyrikou tesanou hrotem básnické přesnosti a citlivosti.“

Společným jmenovatelem čtyř částí s názvy Berdache, Moskva, Bolesti a Darknet je poezie duchovní nejen ve smyslu obracení se k Bohu, ale i ve smyslu hledání duchovní opory v nejtěžších chvílích nejistoty, vykořeněnosti, i když není jisté, zda budou naše prosby vyslyšeny. Modlitby a formule vzývání vyšší moci podporují z jazykového hlediska i figury jako opakování slov, celků, aliterace.

Škrob píše o věcech každodenních, skoro bez básnických obrazů (Slova a hvězdy – „abychom nezabloudili / dáváme jména hvězdám“), častá je náboženská tematika, rozmluvy s Bohem („zeptej se pána boha / jak se má“ – Slova a hvězdy; „hledám v sobě krista“ – báseň Rudý havran), Bůh není idealizovaný, mytizovaný ani nepřístupný, spíš se zde jedná o civilní, lidské promlouvání s Bohem na křesťanský způsob. V kontrastu s Bohem se objevuje i motiv satana, ten stojí v protikladu s otevřením nitra mluvčího (Černý jelen – „viděl jsem jak satan / padá z nebe jako blesk […] otvírám se / jako kino ve skalách / jako ticho / nikde nikdo“).

Škrob používá malé písmeno jednotně v celé sbírce u všech vlastních jmen, v souvislosti s náboženskými motivy lze uvažovat o pojmenování duchovních bytostí bez přehnané uctivosti. Lyrický subjekt vyslovuje také svůj názor a postoj k určité skutečnosti, komentuje ji (Kapitalismus – „kapitalismus je kojot, jeho hlas je rakovina“; báseň Rudý havran – „moje duše je rudý havran / moje tělo / je déšť“).

Formou se vymykají básně Peguawket a Žena na měsíci. První jmenovaná není členěna na sloky jako básně ostatní, je to celistvý tok textu, verše přesahují na další řádek a lyrické obrazy jarní nálady shazují vulgarismy: „vojáci sedí na louce / pletou věnce z pampelišek […] já chci čistý šálek já chci / mrdat“. Právě vulgarismy ji však propojují s ostatními básněmi, objevují se napříč celou sbírkou, vyjadřují osobní postoj, frustraci z nemohoucnosti změnit stav věcí, odevzdanost: „santasagre ty krávo“ – Svatá krev; „v novinách psali že jsem se na všechno ko / nečně vysral“ – první báseň oddílu Darknet; „co můžu kurva dělat“ – šestá skladba stejného oddílu).

Báseň Žena na měsíci je psána jako dialog, který vedou ona a on, jednotlivé promluvy jsou uvozeny těmito osobními zájmeny, přesto za polovinou básně (opět nečleněné do slok) má jeho hlas navrch („on zůstal čekal / on zůstal chtěl / on zůstal byl“). V celé sbírce se žena objevuje spíše sporadicky. Promlouvá já lyrického subjektu muže, i jeho přátelé jsou převážně mužského rodu (vlk, havran, krahujec), zatímco žena je objekt milostné touhy, ale neuchopitelné; lásky, kterou bychom rádi měli, ale nemůžeme ji udržet („Kde obrys lásky zpřísní“); lásky, kterou chceme ukončit, ale nedokážeme se jí vzdát, odpoutat se od ní („už se nevracej / ale nezapomeň na mě / je konec / ale neopouštěj mě“). V básních Zasypat se sněhem a Snít o životě se objevuje motiv lososí ženy, ta je symbolem chladu, je spojena se sněhem, ledem, vánicí. Je jakousi múzou, láskou, rádkyní, ale i milenkou (Snít o životě – „lososí žena se svlékla / alchymistka / vchází do tvojí sibiře / jako hebký slunovrat“).

V oddílu Moskva lyrický subjekt více pracuje se smyslovostí – vizuální, chuťovou i niterní („cítím to teče mi krev“ – první skladba; „nechci vidět krev […] si vrážíš zápěstí do skla“ – druhá skladba; „zajídali jsme to rajčaty […] sahám na sklenice / tečou mi slzy“ – třetí skladba). Leitmotivem oddílu Moskva je slovní spojení „moskva se do mě vpíjí“ a také motiv lásky a milování, moře, plachet a cesty. Zachyceny jsou pouze dílčí okamžiky související s Moskvou. Láska znamená bolest, trápení, oxymóron („láska studí jako oheň“ – pátá skladba), stejně jako v předchozím oddílu.

V básních se objevují odkazy na biblické postavy (Ezechiel) i na osoby a díla z kulturně-historického základu (Raskolnikov, Bulat Okudžava, Tolstoj, Bob Dylan, Shakespeare, Smrt krásných srnců, Továrna na absolutno). Zmíněné opakování výrazu působící jako jakési zaříkání, modlitba, která má přesvědčit, prostupuje celou sbírkou. Hrátky se slovy (plamen – pramen), využití aliterace (moskva – maso – mordor) se objevují též napříč celou sbírkou. Čistě ruskou atmosféru navozenou v oddílu Moskva rozbíjí použití anglického výrazu wife („za oknem stojí nahá moje mystická wife / mystická wife / mystická wife“ – pátá báseň).

Ve skladbě Svatá krev pracuje básník s kontrastem posvátného a obyčejného, rebelského („tvoje pohyby / jsou black metal nedělního odpoledne […] sacre coeur svatá krev / výlety do televizních kanálů […] lambrusco rosso […] kapající dasein“). Filozofie žitá skrz obyčejný život, něco jako „víno, ženy, zpěv“.

Oddíl Darknet balancuje na hraně mezi něčím, co bychom chtěli mít, a skutečností, která se zbortí, když ji poznáme. Nejvíce to ilustruje obraz přítele havrana ve druhé básni: „můj přítel havran nevěří na světlo mluvíme spolu po nocích jednou jsem zapálil keř aby viděl ale můj přítel odletěl pryč jeho svět by se možná zbortil […] někdy se prostě bojíš že by věci mohly být jinak než jak to máš“. Nedá se ničemu věřit („nevěřím na ty jejich výpočty“ – čtvrtá skladba), realita není opravdová („tohle není opravdová báseň / je to vzkaz v lahvi“). Atribut svatosti je tu opět uveden do kontrastu s děním na ulici a hrubostí („svatý bůh / svatý silný / svatý nesmrtelný […] na ulici si nějací / lidé dávají do držky“ – pátá skladba). Přáteli jsou lyrickému subjektu pouze zvířata, ne lidé („můj přítel havran“ a „můj přítel vlk“, oba mají sarkastický pohled na svět: „můj přítel vlk / se probouzí pozdě / proklíná den […] k snídani si osmaží párky / sarkasticky se okomentuje“ – šestá skladba).

Motiv války proti světu, války bez krve reprezentuje osobní protest lyrického subjektu, nesouhlas s tím, jak je nastaven dnešní svět, ukazuje na problém v komunikaci („válčím proti babylónu / ale krev / na rukou nemám“ – čtrnáctá skladba). Na pomoc mu přicházejí opět jeho zvířecí přátelé („můj přítel vlk / je se mnou partyzán / číhá v trní / písmen“). Ale všechna snaha lyrického subjektu se obrací proti němu a on neví, jak to změnit („dělám co můžu kurva / ale pořád / jsem špatný člověk“ – patnáctá skladba). Je potřeba dosáhnout bodu počátku, začít od nuly („existuje moment / kdy v celém městě / nesvítí ani jedno světlo / toho bodu je třeba dosáhnout / rekonstruovat život“ – skladba dvacátá druhá) a nakonec doufat v pomoc shůry („zaseknout se ve výtahu / s tichým výkřikem / sláva / ježíši kristu“).

Možná by se mohlo zdát, že díky motivu modlitby, vzývání Boha i oslovování Krista bychom mohli Jana Škroba zaškatulkovat jako křesťanského spirituálního básníka. To by však bylo nedostatečné. Duchovní složka ve Škrobových básních neslouží jako všelék na křivdu světa, ale slouží jako jediný jistý bod, kam se v dnešním světě rozpadlé reality ještě lze obrátit. Škrob umí pracovat se slovem, dobře ovládá básnické řemeslo, ale zároveň dokáže také vytvářet obrazy, do nichž umně vkládá i odkazy na aktuální situaci. V jeho poezii lze najít témata dnešní doby jako například vykořeněnost, bezprizornost, nezaměstnanost či podvádění. Autor se sám nepasuje do role mluvčího své generace, přesto se jím tak trochu stává. Nesnaží se jen realitu básnicky popsat, ale skrze zpředmětnění ji změnit.

Jak sám říká: „Nevěřím na angažovanou a neangažovanou poezii. V mých básních je všechno, co v životě vnímám jako důležité. Psát poezii, která by se dala jasně označit jako politická, náboženská, milostná nebo jiným přídomkem, bych bral jako redukci života v jeho vrstvách“ (z rozhovoru pro Radio Wave). Škrob rozhodně neredukuje, píše o věcech všedních i niterných, o lásce, znechucení, o konzumní společnosti, víře a naději. Lyrický subjekt je odevzdaný, znechucený, smutný i plný naděje a lásky. Prožívá to, co my všichni, kteří žijeme své obyčejné životy jako Škrob ve sbírce Pod dlažbou.